Author Archives: Pavlína Šmajzrová

Snažím se (ne)elegantně vykecat z toho, že nemám vrozenou francouzskou eleganci

Posledních šest měsíců ráčkuju. Pokouším se tak ve Francii aspoň trochu fejkovat, že jsem odjinud. Většinou mi to stejně nezbaští, ale ani mi to nedávají nijak sežrat. A tak já se snažím mluvit a Francouzi se zase snaží mě poslouchat. Když to nejde, přejdeme na angličtinu. Oni totiž vážně nejsou takoví ignoranti, jak se říká. Ale musíte za nima přijet a přesvědčit se o tom sami. Já jsem to udělala. Vloni v září jsem si sbalila svých pár švestek a odjela na Erasmus do Lyonu. Nejdřív na semestr, pak i na ten další. A i když tady studuju v angličtině, francouzština se svým zvučným “r” byla to hlavní, co mě sem přivedlo.

První francouzské vzplanutí

Za vším stojí touha poznat Francii, zemi levandule, baget a croissantů. Tu ve mně probudila jako první mamka (Zdravím, mami. Teď už víš, proč nejsem poslední dobou moc doma.). Vyprávěla mi o Provence, kterou navštívila. A potom mi půjčila knížku Čokoláda od Joanne Harrisové. Jasně, čokoládovna v malém francouzském městečku je dost klišé. Ale přesně to se hodilo k mé představě o zemi se starodávnými uličkami, kde čas plyne tak trochu jinak. Všechno pak už jen dokreslil film podle knižní předlohy, a přitom ani nešlo o francouzskou produkci. A když nad tím tak přemýšlím, možná za moje vzplanutí mohl spíš Johny Depp v hlavní roli. V hlavě se mi pravděpodobně zrodila jednoduchá rovnice: čokoláda + Johny = Francie = dokonalost.

Jsem „francouzsky postižená“

Od té chvíle mě začalo fascinovat všechno francouzské, nebo to, co francouzsky aspoň vypadalo. Zkoušela jsem péct koláče z křehkého těsta, makronky, nosila jsem baret. Když jsem se zase jednou rozplývala nad obrázkem Eiffelovky, moje sestra to shrnula slovy: “Však to víme, že jsi francouzsky postižená…” (seriózně se takovému “postižení” říká francophilie). Taky jsem začala poslouchat Joyce Jonathan a ZAZ. A tehdy se přidala k touze poznat Francii jako takovou i touha naučit se jazyk. Zkusila jsem to nejdřív s příručkou, která se jmenovala něco jako Francouzština snadno a rychle. Ty pokusy rozhodně nebyly snadný, ale rychle fakt skončily. Nicméně o rok později se věci daly do pohybu, když se ve škole otevřel na dva roky kurz francouzštiny. Středa a pátek, od sedmi ráno. Milovala jsem to a nebylo nic, co by mě dokázalo odradit od vstávání.

Francouzština je důkazem, že výjimka potvrzuje pravidlo

“Francouzština je těžká, že?” ptá se většina lidí. Říká se to. Ale já vám na to asi nedokážu říct objektivní názor. Mám totiž pocit, že když vás něco vážně baví, změní se i vaše vnímání obtížnosti. Ale ano, přiznávám, některé věci dají vážně zabrat. Třeba časy, kterých má francouzština požehnaně. Jeden přítomný, šest minulých a tři budoucí. Nebo časování sloves. Existují totiž tři slovesné třídy a každá z nich se časuje jinak, podle určitých (několika!) vzorů. A potom jsou tu samozřejmě i slovesa nepravidelná, která se prostě musíte naučit par cœur (nazpaměť). Poměrně zapeklitá je taky výslovnost. Doteď jsem měla za to, že když se naučíte vyslovovat jednotlivé hlásky a jejich uskupení, dokážete si poradit téměř s každým slovíčkem. To možná opravdu platí, ale pomalu zjišťuju, že s každým pravidlem výslovnosti zároveň přichází i výjimka, která zboří veškerou vaši jistotu. Třeba jednou z prvních věcí, kterou vám řeknou, je, že dvojité “LL” se vyslovuje jako “J”. To není těžké si pamatovat. Ale pak zjistíte, že například tak často používané slovíčko jako “ville” (=město) se nevyslovuje /vij/ ale prostě /vil/. To samé platí pro “mille”, které označuje “tisíc”. Další specialitou jsou pak nevyslovované hlásky. Zatímco my jsme v češtině pečliví a vyslovíme všechno do posledního písmenka, Francouzi se s tím moc nepářou. Při pozdravu (Salut) tedy nečekejte žádné /salut/, ale /salü/. A pokud někdo bude chtít vyjádřit, že s vámi souhlasí (d’accord), neuslyšíte /dakord/, jenom /dakor/.

Začátky můžou být fakt dost těžký

Francouzské číslovky vám to spočítají

Troufnu si tvrdit, že francouzské děti to mají trochu těžší. A nebo možná lehčí, záleží na úhlu pohledu. Nicméně spolu s tím, jak se učí zapamatovat si čísla do 100, se musí naučit i násobit. Protože ve francouzštině neřeknete jednoduše osmdesát. Ale čtyři-dvacítky. A všechno to začíná už u 70. To totiž není sedmdesát, ale šedesát-deset, a pokračuje to stejně až do 99, což už je trošku vyšší dívčí, když si musíte spočítat, že jsou to čtyřidvacítky-devatenáct. Zkuste si představit, že vám někdo v telefonu diktuje číslo. Francouzi ho neřeknou po jednotkách, ale po desítkách. To dělá z obyčejného rozhovoru docela slušnou šifrovačku.

Voulez vous zapadnout mezi Francouze?

Mezi třeťákem na gymplu a třeťákem na vysoké jsem od francouzštiny střídavě odcházela a zase se k ní vracela. Všechno se pak zlomilo v prosinci 2016. Měla jsem to štěstí zúčastnit se výletu do Štrasburku, který organizovala Martina Dlabajová, poslankyně Evropského parlamentu. Stačilo pár nesmělých pokusů o francouzskou konverzaci a všechno mi došlo. Že Erasmus je příležitost, jak se podívat na delší čas do Francie. A že později už taková šance možná nebude. Na obzoru byly státnice a přijímačky na magistra, pomyslná vstupenka na Erasmus, nebo taky stopka. Odjezd závisel víceméně na tom, jak tohle všechno vyjde.

Štrasburk rozhodl o tom, že chci část život existovat ve Francii.

Štrasburk rozhodl o tom, že chci část život existovat ve Francii.

 

Bála jsem se, ale zároveň si nepřipouštěla, že by to nemělo dopadnout. A tak jsem se na novou část života začala připravovat. Přes univerzitu jsem našla Francouze, který byl tou dobou ve Zlíně na Erasmu. Nechodila jsem kolem horké kaše:

“Hodina francouzské konverzace týdně pro mě, kafe pro tebe, ça te va?”

“Ça va.” (souhlasil)

Myslím, že poprvé dost trpěl. Vlastně pokaždé musel trpět, když slyšel, jak przním jeho rodný jazyk. Ale s utrpením evidentně souvisí i trpělivost. Tu měl a vždycky se snažil pozorně vyslechnout tu zvláštní směs čehosi, co jsem vypustila z úst. A jednou zbystřil mimořádně. To když jsem řekla:

J’aime couché du soleil…”  /žém kušé dü solej/ (Mám ráda západ slunce.)

Pro západ slunce mají Francouzi stejný výraz jako pro to, když jdou spát, tedy coucher /kušé/. No, a pokud znáte slavnou větu Voulez vous coucher avec moi, asi chápete, že to bylo trochu faux pas. Chudák Francouz totiž slyšel jenom /kušé/. Nicméně se mi podařilo všechno vysvětlit a od té doby jsem se slovíčkem coucher dost opatrná.

Během těch pár hodin u kávy jsem dostala i několik tipů pro život ve Francii. Tyhle mi přišly nejzásadnější:

  1. Jestli nechceš platit za pití v baru, musíš mrkat na chlapy kolem.
  2. Nenos baret. Když budeš nosit baret, poznáme, že jsi cizinec.

A protože státnice i přijímačky dopadly, zapsala jsem si tyhle rady, kdybych je snad vážně někdy potřebovala.

Vzhůru do neznámých vod

Do Lyonu jsem odjela vloni v září, za sebou 4 více či méně intenzivní roky s francouzštinou. Moje jazyková úroveň by se v tu chvíli dala popsat asi nějak takhle:

  • objedná si kafe
  • zeptá se na cestu
  • dokáže vést povrchní konverzaci na téma: počasí, můj volný čas, moje rodina

(Pozn.: Body jsou seřazené podle důležitosti, od nejvíce důležitého pro přežití, po ten nejméně důležitý.) První dva by se ale daly klidně zaměnit. Je vám totiž na nic, že si umíte říct o kafe, když se nedostane tam, kde by vám ho prodali. Ale bez kafe zas možná nebudete s to pokračovat v cestě, tím spíš, když se ztratíte.)

Not bad, ale prostor na zlepšení tam rozhodně byl. Ze začátku jsem měla “oblíbené” hlavně fráze: Je ne comprend pas, Excusez moi, Encore une fois, s’il vous plaît? (Nerozumím, Promiňte, Ještě jednou, prosím?). A kdykoli jsem něco kvákla, přišla reakce “Máte takový malý přízvuk, odkud jste?”

Nicméně skutečnost, že bydlím s rodilou mluvčí, mi hodně pomáhá. Zvlášť, když vzala vážně mou prosbu a opravuje mně skoro pokaždé, když něco řeknu špatně. A zatím jsem ji ani nevědomky neurazila. Nebo mi to aspoň neřekla.

Sama už jsem se taky přesvědčila o tom, co se tolik traduje. A sice, že nejvíc se člověk v cizí řeči zlepší, pokud stráví chvíli tam, kde se daným jazykem mluví. Spoustu frází se učím ve chvíli, kdy poslouchám lidi kolem sebe a pak se ptám, co který výraz znamenal. Jsou to slova jako vlastně, upřímně, přesně tak … Přežila bych bez nich, ale Francouzi je používají tak často, že mi dřív nebo později začne vrtat hlavou, co to znamená, a zeptám se. A někdy ani to není třeba. Zjišťuju totiž, že občas dokážu význam slov intuitivně odtušit a pak je začnu automaticky používat, protože vím, že v tu chvíli tam prostě patří (a zatím to naštěstí fakt vyšlo, aniž bych někoho častovala nějakou francouzskou nadávkou). A s úctou ke všem mým předchozím učitelům mám pocit, že kdybych nikam nevyjela, tyhle fráze se nikdy nenaučím.

Nestačíte na francouzštinu? S angličtinou není problém

Ve světě tak nějak panuje obecná představa, že Francouzi nechtějí mluvit anglicky. Nemůžu mluvit za každého Jeana, Pierra, Chantal nebo Celine, ale moje zkušenost je spíš opačná. Často, když přijdu do obchodu a začnu svou lámanou francouzštinou něco vysvětlovat, prodavač se zeptá, odkud jsem, a pak plynule přejde do angličtiny. Určitě hraje roli fakt, že Lyon je dost turistické město, a tak jsou na zahraniční náplavu připravení. Zároveň ale z takových reakcí cítíte určitou vstřícnost a ochotu. Za začátku jsem to většinou uvítala a taky přepnula na “EN” mód. Teď už se ale nechci nechat ochudit o žádnou šanci mluvit francouzsky. Tuším totiž, že právě situace, kdy se snažím vysvětlit, že chci mletý mák, mi dají nejvíc. A tak na otázku “Odkud jste, slečno?”, “Mluvíte anglicky”? odpovídám: “Můžete se mnou mluvit francouzsky. Jen mluvte pomalu, prosím”. Bez zbytečného vysvětlování, prostě jen tak. Číšníci v restauraci a prodavači v obchodě na tuhle mou “drzost” většinou reagují úsměvem. A vážně pak mluví pomalu. V tom je podle mě zakopaný pes. Nejde o to, že by Francouzi nechtěli mluvit anglicky. Oni jsou prostě jen hodně pyšní na svou řeč. Takže nesmírně ocení, pokud se s nimi snažíte domluvit, ale zároveň rádi pomůžou, třeba právě angličtinou, když je to v jejich silách.

Francouzština může bolet

Myslím, že dostat virózu, angínu nebo chřipku ve Francii je horší než onemocnět něčím takovým v kterékoli z jiných evropských zemí. Protože francouzské “r” se sakra blbě vyslovuje s oteklýma krčníma mandlema a knedlíkem v krku. To prostě nedáte. Takže čekám, až potkám Francouze s angínou. A pak po něm budu chtít, aby 10x zopakoval slavnou frázi Je ne regrette rien (Ničeho nelituji). Pak bude možná litovat, že potkal mě. Nicméně díky téhle bolestivé zkušeností vím, že se moje úroveň francouzštiny opravdu posunula. Můžu si totiž do “sívíčka” přidat následující body

  • je schopná domluvit si randez-vous u lékaře (Ne s lékařem. Vážně se tomu tak říká a používají pro to zkratku “RDV”.), a to opakovaně
  • zvládne lékaři vysvětlit, že zánět dutin je její “věrnej kámoš”, že ty antibiotika z minula vůbec nezabraly, a že když zabraly ty druhý, tak teď pro změnu nemůže polykat

Pokud Edith Piaf někdy musela vystupovat s angínou, vážně ji lituju

Francouzsky mluvit i myslet

Když žijete v nějaké zemi a víc a víc mluvíte jejím jazykem, dostane se vám pod kůži. Největší radost mám, když se mi místo anglických slovíček vybavují ta francouzská. To je dobrý signál, že francouzština zabírá dost velkou část mého mozku. Občas je to ale na úkor i rodné řeči. Když jsem přijela domů na Vánoce, první dny jsem se musela hodně snažit, abych prodavačům neříkala Bonjour a rodičům D’accord. A platí to i obráceně. Po měsíci stráveném v Česku byl teď rozjezd v Lyonu trochu pomalejší. Nepřišlo mi vůbec divný říct v obchodě na plnou hubu Dobrý večer (česky). Za to paní za pokladnou asi přemýšlela, jestli už třeba nemá halušky, když zbývá 10 minut do zavíračky. Ale jakmile jsem zopakovala to samé francouzsky, nasadila svůj obvyklý úsměv.

Teď už si pozdravy nepletu a jsem znovu ve svém živlu. Občas si v autobuse a metru sundám sluchátka, abych slyšela lidi kolem sebe mluvit. Někdy pochytím téma, jindy ani to ne. Ale i tak jsem spokojená, jen když můžu jejich řeč poslouchat. Je to další splněný sen, nebo spíš jeho pokračování, které se právě teď děje.

Ale i když posledního půl roku mluvím víc francouzsky nebo anglicky, na svou rodnou řeč jsem nezanevřela. Naopak si díky tomu uvědomuju, jak krásný a bohatý jazyk to je. Fakt, že v okolí nemám fyzicky nikoho, s kým bych promluvila česky, má své výhody i nevýhody. Musím chtě nechtě používat cizí řeč, pro mě jedině dobře. Ale přece jen mi občas schází ta jazykově spřízněná duše. O to víc jsem ráda, že je tu Nejlepší copywriter a Logos Agency, kteří nenechají mou češtinu zakrnět.

 

Copywriting pro Obrázkárnu aneb Malé vítězství textu nad linkbuildingem

Obrázkárna.cz je fajn  firma s poetickým názvem a ještě poetičtějším sídlem kousíček od Karláku. Dělají digitální tisk fotografií a dělají ho fakt špičkově, takže mezi jejich klientelu patří umělci zvučných jmen – výtvarnem nepolíbený laik bude určitě znát aspoň herce Hynka Čermáka. Kluci z Obrázkárny nicméně tisknou fotky i pro běžné smrtelníky, kterým jde o to, aby ty obrázky k něčemu vypadaly.

Práce Obrázkárny – tisk fotografií pro výstavu Hynka Čermáka s názvem Ještě máme naději. Autorem této fotografie je Milan Chrdle.

No a právě kluci z Obrázkárny (konkrétně Tomáš) se na nás obrátili s tím, abychom jim napsali nové texty na web. Takové, které se budou dobře číst a pomohou jim získat další zákazníky. Nechtěli se přitom zaměřit jen na profesionální fotografy a umělce. Přáním Obrázkárny bylo dostat se celkově více do povědomí jako firma, která se ve svém oboru opravdu vyzná. Je docela vtipné, že analýzu klíčových slov si zpracoval sám klient a popravdě výsledek byl skoro stejně super jako kvalita tiskových služeb Obrázkárny. Řada “profi” SEO agentur by to při pohledu na tuhle precizní práci nejspíš šla rovnou zabalit. Když už si Obrázkárna dala tolik práce s klíčovkou, je jasné, že jedním z cílů, po nichž jsme pošilhávali, bylo také povytažení aspoň některých stránek vzhůru úzkým hrdlem vyhledávačů. O tom ale ještě bude řeč.

Copy pro jasný obrázek o Obrázkárně

Po obsahové stránce bylo naším úkolem předat uživatelům webu co nejjasnější představu o tom, co všechno Obrázkárna umí a jak to v takové firmě chodí. Že jsou to profíci v oblasti tisku fotografií, ať už se jedná o ten velkoformátový, nebo třeba snímky do rodinného alba. Že umějí vytvářet fotoobrazy na plátno a nezáleží na tom, jestli chcete obraz k sobě domů nebo na výstavu. Že pro umělce zajišťují reprodukce maleb, kreseb a grafických listů a ovládají taky Fine Art tisk, který slouží hlavně k vytváření autorských fotografií nebo grafik z digitálních dat.

Na práci kluků z Obrázkárny je radost pohledět!

A taky že lidi z Obrázkárny se snaží pro každou zakázku najít to nejlepší možné řešení. I kdyby to pro zákazníka bylo výhodnější než pro ně, dělají všechno podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Chtěli jsme, aby z textů bylo cítit, jak moc si Obrázkárna zakládá na kvalitě a jak moc toho dělají pro zákazníky, i když adjektivum “prozákaznický” mají na blacklistu.

Jak dostat profíky i amatéry pod jeden tone of voice

Celkově jsme ze začátku trochu bojovali s tonalitou textů. Potřebovali jsme pro naše copy něco podobného, jako je zlatý řez pro fotografy. Text, který nebude ani příliš odborný, ani moc jednoduchý. Všechno jsme průběžně konzultovali s Obrázkárnou, která nás, pro něž je tisk fotek tak trochu jiný vesmír, ochotně zasvětila do svého know-how. A společně se nám nakonec podařilo určit správný styl komunikace. Takový, který se příjemně čte a zároveň řekne všechno důležité, na nic si nehraje a přesto zdůrazní, že ten, o kom mluví, je vážně profík.

Postupně jsme textovali celý web. Začali jsme podstránkami a na nich vysvětlii jednotlivé služby. Nakonec jsme napsali copy pro homepage a textovou podobu dali také jednotlivým USPs.

Teoretická vsuvka: Lze zahýbat pozicí ve vyhledávání jen úpravou textu?

Obecně platí, že texty jsou pouze jedním z mnoha faktorů ovlivňujících výsledky vyhledávání. Včeliště zpracovalo “periodickou tabulku” SEO faktorů a každému z nich přiřadilo číslo od 1 (nejmenší) do 3 (největší), které určuje, jakou mírou právě tento prvek působí na SEO. Z oblasti textů dostala v této analýze největší důležitost kvalita obsahu a průzkum slov nejčastěji hledaných uživateli. O stupeň méně důležité, ale s hodnocením “2” stále významné, je pak samotné použití těchto výrazů na stránce.

Otázkou je, jak s klíčovými slovy v textech naložit. Pavel Ungr a s ním řada dalších odborníků zdůrazňuje význam meta titulku pro optimalizaci stránky. Pokud by se někde mělo klíčové slovo, na něž chceme stránku optimalizovat, objevit, měl by to být právě meta titulek. Na druhou stranu podle studie, kterou provedlo Backlinko, existuje jen velmi malá souvislost mezi optimalizací titulku na určité klíčové slovo a umístěním stránky ve vyhledávání. Tahle studie naopak tvrdí, že budování zpětných odkazů a počet odkazujících stránek ovlivňují ranking daleko více než jakýkoli jiný SEO faktor. Žádný text, ale pěkně zpětné odkazy. No, když se vaše agentura jmenuje Backlinko, těžko budete tvrdit něco jiného, že jo…

Jak to ale teda sakra je?

Experimentální potvrzení významu textu

Protože jsme copywriteři, soustředíme se na text. A protože věříme Pavlu Ungrovi (a spoustě dalších specialistů) dáváme si záležet i na psaní metatagů. Do každého meta titulku jsme tedy hned na začátek zařadili hlavní klíčové slovo, aby vyhledávač i uživatel už v SERPu poznali, o čem stránka nejspíš bude. A výsledek? Velmi záhy po zveřejnění nových textů se nám markantně podařilo zlepšit pozice Obrázkárny na dotazy související s Prahou. Zatímco dříve se Obrázkárna objevovala zpravidla až na třetí nebo čtvrté výsledkové stránce, po úpravě textů obsazuje přední místa. A to vše bez jakékoli formy linkbuildingu.

Jasně, “velkoformátový tisk Praha” není rozhodně tak konkurenční výraz jako “sex zdarma” nebo “nebankovní půjčka”. Tam by pouhá on-page optimalizace se stránkou nehnula nejspíš ani o píď. Popravdě by s ní ale jen tak nehnula ani baterie dobře míněných backlinků. Důležité je, že i přes nízkou hledanost jsou výrazy jako “velkoformátový tisk Praha” aj. pro Obrázkárnu velmi relevantní a copywriting jí otevřel cestu k tomu, aby na tyto dotazy byla vidět.

Považujeme tím za prokázané, že u méně hledaných a málo konkurenčních výrazů si lze při optimalizaci pro vyhledávače vystačit toliko s copywritingem. Ale nejde samozřejmě jen o to, aby bylo klíčové slovo v meta titulku. Ty texty hlavně musejí být ke čtení. A máme radost, že sám klient nás přesně v tomhle bodě nejvíc ocenil. Slovy Tomáše z Obrázkárny: “Spolupráce na přepracování obsahu byla skvělá, věcná a trpělivá. Konečně máme texty, které mají lidé chuť číst.”  Tak dík!  

 

Řekni mi, co studuješ. A jestli jsou to marketingové komunikace, vezmi si raději týden volna

„Co studuješ?“ V bublině vysokoškoláků celkem obligátní otázka. Často ale nestačí odpovědět na ni třeba jen „biochemii“, „dějiny umění“. Většinou je potřeba ještě vysvětlit, co s takovou školou budeme dělat, a ještě lépe, pokusit se barvitě vylíčit, jak tím přispějeme k blahu celé společnosti. S touhle otázkou musíme počítat na každé rodinné oslavě, kde se objeví další nová tetička nebo bratranec z třetího kolene, na všech párty mimo náš studijní obor, na rande nebo na srazu spolužáků z gymplu, kteří už ani neví, jak se jmenujeme. Jsou lidi, kteří to mají, vzhledem k tomu, co se rozhodli studovat, trošku těžší. Troufám si říct, že patřím mezi ně. Studuju totiž marketingové komunikace. Na první pohled se to možná nezdá jako takový oříšek. O marketingu už slyšel kdekdo a komunikace? To je přece jasný jak facka. I tak ale často bojuju s tím, jak lidem kolem sebe vysvětlit, co je tenhle obor vlastně zač.

Pitvat žáby, nebo učit? Ani jedno

Marketingové komunikace jsem začala studovat tak trochu náhodou. Čtvrťák na gymplu, já nešťastná, že nevím, co se sebou. Čeština a cizí jazyky byly tou jedinou věcí, ve které jsem si byla trochu jistá. A co s tím. V tomhle období, kdy má člověk snad poprvé pocit zodpovědnosti za svůj další život, zafungovala nějaká vyšší moc. Asi cookies. Při brouzdání internetem na mě totiž vyskočil test od Jobs.cz „Kam na vysokou školu?“ Otázka, která se mi tou dobou honila hlavou 24/7, navíc slibovala odpověď. Od toho přece testy jsou, no ne? Necelých 7 minut a asi tři desítky otázek typu „Jaký předmět preferujete? Matematiku nebo společenské vědy?“, „Kterou činnost děláte raději? Doučujete spolužáky, nebo pitváte žábu?“ (Pamatuju si, že jsem tehdy volila žábu, protože doučování by tak leda dovedlo na pitevnu mě i moje spolužáky.) Výsledek byl jasný: Z velké části jsem humanitní typ, ten přírodovědný u mě moc prostoru nedostal. A prý by se pro mě hodila třeba Fakulta multimediálních komunikací na Baťovce ve Zlíně. Neměla jsem ani páru o tom, že je ve Zlíně univerzita. A „multimediální komunikace“ zněly jako jedno z těch „důležitých“ slov, která se mi sice líbí, ale vlastně netuším, kdy je použít a co vlastně znamenají. Začala jsem googlit. Dodnes nevím, jak se mi podařilo prohrabat se webem FMK. Čím víc ho znám, tím složitější mi připadá. Ale z toho, co jsem zjistila, mi jako nejschůdnější a nejzajímavější na celé fakultě připadal obor marketingové komunikace. Zase prázdno, jestli vás zajímá, co jsem si pod tím představila. A tak jsem jela na Gaudeaumus a den otevřených dveří, abych toto zjistila víc, ptala se lidí, co už tuhle školu měli za sebou, až mi došlo, že nic jiného ani studovat nechci. Marketingové komunikace slibovaly kreativitu dohromady s teorií i praktickými zkušenostmi a i když jsem si pořád nedokázala moc představit svoje budoucí povolání, cítila jsem, že tohle by mohlo být pro mě to pravé.

Den otevřených dveří na FMK (konkrétně na Ústavu marketingových komunikací) měl téma „Marketingové komunikace jsou naše srdeční záležitost“. „Bude to platit i pro mě?“ Na to jsem měla teprve přijít…

Neptej se. Říkali: Neptej se

A tehdy, ještě než jsem na školu nastoupila, jsem poznala krutý úděl studenta marketingových komunikací. Jak pro pána krále někomu vysvětlím, jaký obor jdu vlastně studovat, a ještě hůř, jak dokážu popsat, co ze mě jednou bude? Takže jsem ze začátku říkala něco jako:

„No… víš… budu pak moct dělat třeba reklamu.“ Tam jsem většinou končila. Jednak protože jsem nevěděla, co víc k tomu říct. A navíc – „dělat reklamu“ většině lidí stačilo k tomu, aby si udělali o mé budoucí profesi vlastní obrázek.

„Tak to doufám, že nebudeš vymýšlet takový kraviny, jaký dávaj v televizi. Na to se fakt nedá koukat.“

„Díky, kámo. Pokusím se udělat všechno proto, aby tvoje večery před bednou byly příjemnější, i když zatím za sebou nemám ani první týden školy.“

Taky jsem se v tomhle období dozvěděla, že marketingové komunikace jsou pro mě příliš povrchní obor a já se na to vlastně vůbec nehodím. Nijak zvlášť jsem neoponovala, protože jsem nedokázala určit, jak to je s tou povrchností. A jestli mi to bude sedět, to jsem měla teprve zjistit.

Marketingový komunikátor – speciální druh

První měsíce na škole jsem pořád moc netušila, co všechno marketingové komunikace zahrnují, a co ze mě jednou bude. Říkali nám: „Vy nestudujete marketing. Ani reklamu. Vlastně byste si ani neměli říkat markeťáci, protože to je od slova marketing. Vy ale studujete marketingové komunikace.“  

„Takže to mám jako lidem říkat, že jsem marketingový komunikátor?“ Vřelé díky. Už markeťák zní podezřele.

Tenhle obrázek pro mě vytvořil kamarád k narozeninám. To jsem byla ve Zlíně asi dva měsíce, snažila se zorientovat v novém městě a všem, co mi přišlo do cesty. Takže jako „queen“ jsem se zrovna necítila. O to víc mě ta fotka potěšila. a pobavila.

 

Poměrně brzo nás ale naučili, že marketing stojí nad marketingovými komunikacemi, které jsou zase nadřazené reklamě. Takže už jsme mohli dělat, jak jsme chytří a stírat všechny, kteří nám říkali „Ty studuješ tu reklamu, viď?“ (Běda nám, markeťáckým pokrytcům. Na začátku vysoké školy jsme o sobě tvrdili to samé a o pár měsíců později už děláme machry a poučujeme ostatní.) Taky jsme se dozvěděli, že marketingové komunikace sestávají z 5 základních nástrojů (reklamy, podpory prodeje, public relations, přímého marketingu a osobního prodeje) a že skrze ně informuje firma o svých produktech a značkách, snaží se s jejich pomocí ovlivnit nákupní rozhodování lidí a budovat vztah se svými zákazníky. Ale řekněte něco takového třeba své babičce. Jednak pro ni bude těžké pochopit význam všech těch slov a pak taky… kdo by chtěl slyšet, že jeho vnučka bude v budoucnu dělat přesně ty špatnosti, kvůli kterým si kupujeme věci, které vlastně vůbec nechceme a nepotřebujeme? „To je jen marketingovej tah!“, přece.

A tak jsem se já (a myslím, že i většina mých spolužáků), musela naučit, jak z toho vybruslit. Postupem času jsem si osvojila zhruba tuhle taktiku: Popravdě říkám, že studuju marketingové komunikace (protože jsem za to ráda) a jedním dechem dodávám, že to není to samé, co marketing (protože je to to první, co mě ve škole naučili), ale vím, že občas nemá cenu se v tom moc pitvat, pokud to danou osobu nezajímá. Pak už rovnou dodávám, že je tooooolik možností, co můžu po vysoké dělat. (Třeba jen v reklamní agentuře je nespočet různorodých pozic – copywriteři, grafici, accounti, produkční… ) A když je to potřeba, říkám: „Ano, i reklamu v televizi…“

Někdy ale nemáme prostor vysvětlovat nebo narazíme na někoho, kdo má dojem, že ani žádné vysvětlení nepotřebuje. A to pak vznikají situace, kdy nevíme, jestli se smát, nebo brečet. Při takovém posledním zážitku utrpělo moje markeťácké ego slušnou ránu. Bylo to teď ve třeťáku, kdy na začátku září UTB pořádala akci, na níž si příchozí mohli nechat změřit velikost nohou speciálním přístrojem, který vyvinuli vědci z univerzity. Zapojila jsem se jako brigádník a tři dny roznášela na náměstí a v přilehlých ulicích propagační letáčky. Ano, přesně tohle všichni tolik nesnáší. I já jsem se v první chvíli nenáviděla a říkala jsem si, do čeho jsem se to pustila. O pár desítek letáčků a několik nerudných odmítnutí později už to šlo ale líp. Nebo mi to minimálně bylo víc jedno. Někteří si plakátek dokonce hned prohlédli a začali se vyptávat.

„A vy studujete ten design obuvi, co je tady uvedený?“, zajímala se přátelsky vypadající žena.

„Ne, ne, já studuju marketingové komunikace…“

V tom se oči té milé paní rozzářily, jako kdyby náhle pochopila podstatu vesmíru.

„Ahááá, tak proto roznášíte ty letáky…“

„Uh…“ Na nic víc jsem se nezmohla. „Dobrý den, jsem Pavlína, studuju marketingové komunikace a moje životní poslání bude roznášet letáčky po městě. Těší mě.”

Make love MARKETING COMMUNICATIONS, not war

Vysvětlovat, co náš obor obnáší, ale není to jediné, s čím se jako studenti marketingových komunikací potýkáme. Ještě trochu svízelnější totiž mohou být situace, kdy se my, marketingoví komunikátoři, snažíme seznámit s někým úplně mimo náš obor a zapůsobit na něj, protože doufáme, že by to třeba mohl být náš budoucí partner. Pokud takový člověk nemá o marketingu a jeho příbuzných disciplínách aspoň trochu přehled, pak se může stát, že vypadáme jako povrchní ignoranti skutečného smyslu života. Představte si třeba takového biologa, který většinu času tráví v přírodě, televizi nemá a sociální sítě pro něj Facebookem začínají i končí. A pak jeho protějšek, jak mu na rande řekne: „Živím se tím, že přidávám příspěvky na Facebook a na Instagram a ve volným čase se rád/a dívám na reklamy.“ Dobře totiž odtušíme, komu říct, že jsme social media specialista a že v kině jsme byli naposledy, když byla Noc reklamožroutů.  Někdy je potřeba to vysvětlit polopatě a to pak zákonitě musí vypadat, jako že nás naprosto pohltily moderní technologie a konzumní způsob života. To takoví grafici a web designéři to mají krapet jednodušší. Pro lidi marektingového světa neznalé je totiž rozdíl, jestli řeknete, že jste vytvořili deset webů, nebo napsali 100 postů na Facebook.

Řekněte před markeťákem (pardon, marketingovým komunikátorem) slovo „like“. Můžete si být jisti, že si nepředstaví anglické sloveso „mít rád“ v jeho pravém slova smyslu, ale zdvižený palec na Facebooku.

Hlavně to nebrat tak vážně

Všechno to vysvětlování a občas i snahu obhájit důležitost oboru, který studuju, ve skutečnosti vůbec nevnímám jako příkoří. Koneckonců jsem se díky takovým situacím už několikrát dobře pobavila. Je taky hezké si představovat, že někoho možná zajímá, o čem jsou marketingové komunikace, stejně jako jsem já zvědavá, co asi dělá moje kamarádka, která studuje fyzikální inženýrství a nanotechnologie. Proto si myslím, že je fajn, nejen když se člověk ve své oboru co nejvíc orientuje, ale když to taky dokáže přiblížit ostatním.