Rok 2017 byl tím nejtěžším rokem, jaký jsem zatím zažil. Jasně, když mi bylo pět, tak to taky docela drhlo, co si tak vybavuju… Rád nevzpomínám ani na první dva ročníky gymnázia. Rok 2017 ale tohle všechno dalekosáhle překonal. Zhroutilo se úplně všechno: zdraví, osobní život, jeden nově se rodící podnikatelský projekt. Však o tom taky jednou napíšu, až dozraje čas. Ale teď ještě ne.
Teď se totiž nechci hrabat ve sračkách (i když nepochybuju, že mnohé z vás by moje útrapy zajímaly, a není na tom ostatně nic zavrženíhodného), protože jsou Vánoce, a lidi by se měli radovat, měli by s nadějí hledět do budoucnosti, a ne si se slánkou v ruce (pro Moravany solničkou) hrát nad otevřenými ranami. A tak budu psát o třech zázracích. O třech velkých objevech, které jsem v roce 2017 učinil, a kvůli nimž pro mě tento rok byl sice nejtěžší, ale rozhodně nikoli nejhorší. Už to je ostatně velký objev. Nejtěžší neznamená nejhorší. Přál bych si, abyste si z těch mých zázraků vzali i vy něco do svých životů. A mysleli na ně, až to i pro vás bude těžké.
První sníh a jasný důkaz, že krása se někdy může zjevit i v takový díře, jako je Čáslav. Fotka z mého soukromého archivu má jaksi dotvořit tu vánoční atmosféru.
Zázrak zvaný Život
Můj milovaný Yalom shromáždil ve své fenomenální knize o existenciální terapii případy desítek lidí, kteří se ocitli na prahu smrti. Onemocněli nevyléčitelnou chorobou, nějakým extrémním způsobem si uvědomili svou konečnost. Čekali bychom, že ti lidé budou zlomení, nešťastní, zničení… Ale lidé z Yalomovy knihy takoví nejsou. Jsou proměnění. Jasné vědomí konečnosti života jim dalo hluboce procítit, jak velký je to dar, jak velké je to štěstí, alespoň na okamžik se ocitnout s ostatními lidmi na tomto světě. Jejich život najednou dostal úplně novou kvalitu. Stejnou zkušenost udělal Viktor Frankl v Osvětimi. V nelidských podmínkách se vězni dokázali mnohem víc těšit z obyčejných věcí, jakou jsou hvězdy, slunce, zpěv ptáků. V Schindlerově seznamu jedna z postav cituje staré přísloví: I hodina života je stále ještě život. A člověk si během té hodiny může svůj život uvědomit mnohem silněji než za celých těch předchozích třicet let.
Abych předešel fámám – ne, nemám rakovinu ani jinou smrtelnou nemoc v terminálním stádiu. Aktuálně se dokonce těším překvapivě dobrému zdraví (většinu z vás to nezajímá, ale potřebuju tady tuhle informaci trošku provařit kvůli svým klientům, chápejte). Nicméně v uplynulém roce se hned několikrát sešlo tolik nešťastných okolností naráz, že jsem už opravdu začínal počítat všechny svatý. Nalokal jsem se temný vody. A když jsem se pak z tý tmy vynořil, zaplavil mě úžas nad tím, jak je ten svět vlastně krásnej. Jako ty lidi z Yalomových a Franklových knih. Ucítil jsem hlubokou vděčnost za to, že žiju. Život je zázrak, akorát si to člověk většinou neuvědomuje, dokud není nucen o něj ze všech sil bojovat. Ta zkoušenost je samozřejmě nepřenositelná. Chci vám tím říct jedno: Nebojte se. Nebojte se boje. Nebojte se dělat riskantní rozhodnutí. I když boj prohrajete, i když nedosáhntete toho, o co jste usilovali, možná získáte něco mnohem cennějšího. Prožijete zázračnost života.
Zázrak zvaný Druzí lidé
Rok 2017 byl pro mě rokem ohromných ztrát. Ztratil jsem (falešný) pocit bezpečí, ztratil jsem několik blízkých spolupracovníků, ztratil jsem několik velkých iluzí, ztratil jsem víru v nejdůležitější vztah svého života. Přesto bych byl nespravedlivý, kdybych tvrdil, že jsem jenom ztrácel. Něco jsem taky našel.
Znovu jsem například našel cestu k některým ze svých dávných přátel. Když pochopili, jak moc jsem v hajzlu, přestal jsem pro ně být tím nesnestitelným egomaniakem a naše vztahy se víc otevřely a pročistily. Hlavně s Tomášem jsem za ten uplynulý rok vypil víc piv a vykouřil víc doutníků než za předchozích deset let. Velmi si toho vážím.
Taky jsem po mnoha neúspěšných pokusech našel fyzioterapeutku, jejíž pomoc mě zbavila chronické bolesti zad. Našel jsem několik lidí, kteří mi pomohli posunout se ve zpěvu, na kterém poslední dva roky pracuju (a předchozích 20 let jej – na to, že jsem tvůrce písniček – až nepochopitelně zanedbával). Vzpomněl jsem si na svou první učitelku, se kterou jsem před dvěma roky začínal. “Pavle, možná ti ta cvičení přijdou nesmyslná, ale věř mi. Jednou se to všechno spojí a ty pochopíš, v čem spočívá zpěv. A neboj se. Až ta chvíle přijde, poznáš to.” Teď, po dvou letech, opravdu začínají přicházet chvíle, kdy chápu, v čem spočívá zpěv. Jsou to jen chvíle, ale jsou stále častější. Oproti letům naprosté nevědomosti obrovský posun.
Našel jsem taky terapeutku, s níž pracuju na svém osobnostním růstu. Ta práce je úžasná, ale má bohužel občas poněkud brutální vedlejší efekty – rozpady manželství, odchody ze zaměstnání, bolestivá procitnutí. Přesto jsem za tento nález rád.
A taky někdy na jaře mi napsala holčina, že se jí líbila má kniha, že zkouší psát, ale moc jí to nejde, jestli bych jí třeba nechtěl poradit. Poslala nějaké své texty a já z nich měl pocit, že jí to naopak docela dost jde. Začali jsme spolupracovat a z ní se vyklubal copywriter, jakého jsem ještě nezažil. Ne že by všechno napsala bravurně na první dobrou. Ale když jí pošlu zpětnou vazbu, dokáže mé komentáře během chvilky zapracovat tak, jako by mi četla myšlenky. Zkrátka se hrozně rychle učí a má zvláštní dar naladit se na smysl toho, co říká druhý. Je radost s ní pracovat.
A taky jsem začal spolupracovat s korektorkou, která se ukázala být korektorkou ne zcela spolehlivou, protože ačkoli je to knihomolka ovládající řadu jazyků, na chyby jí chybí oko. A tak to začala zkoušet jako copywriterka. Nejdřív nebyly výsledky moc dobré. Ale já jsem si v duchu pořád říkal, že její intelekt a očividná touha se copywriting naučit, jí nakonec otevřou cestou. A fakt že jo. Po prázdninách otextovala stránku jedné univerzity tak, že jsem zíral. Ohromný posun.
Otevřete se trošičku. Překvapí vás, jakým zázrakem mohou být druzí lidé.
Zázrak zvaný Já
Chápu, že takhle napsaný to zní divně. Egoisticky. Jde to (zdánlivě) proti celé naší křesťanské tradici, rozhodně to jde proti mé křesťanské výchově. Jde to proti zásadám slušnosti.
Jenže ono to bez toho “já” logicky vzato prostě nejde. I když celý život zasvětíte službě druhým lidem, životnímu prostředí, Bohu, svým dětem nebo zatoulaným psům, vždycky k tomu potřebujete “já”, které danou službu vykoná. A když to “já” nebude stát za nic, tak nejspíš ani ta služba nebude z nejkvalitnějších. A možná si taky jednoho dne uvědomíte, že pro druhé toho děláte tolik nikoli z čistého altruismu, ale kvůli pocitu vlastní hodnoty – a že jste na nich vlastně závislí.
Co když ale o tohle své “nevinné” narkotikum přijdete? Děti dospějí, kostel zakážou, pomáhající profese zruší? Co když druhým ta vaše “nezištná” pomoc začne lízt krkem? Co když budete muset být sami? Co když vám odejde životní partner? Co když vás váš smysl pro spravedlnost dovede až do vězení nějakého zločinného systému? Zvládnete to? Je vaše “já” natolik vyzrálé, že to s ním vydržíte? Máte své “já” natolik rádi, že si s ním vystačíte?
Tenhle rok jsem poprvé v životě zažil to, čemu Yalom říká “existenciální samota.” Ne, že bych byl fakticky sám. Kdykoli jsem mohl zvednout telefon a zavolat někomu z blízkých, kdykoli jsem je mohl navštívit. Denně komunikuju s klienty a kolegy, setkávám se s nimi. Poprvé v životě jsem ale do hloubky a natvrdo pochopil, že mi druzí lidé s řešením hádanky jménem “Pavel Šenkapoun” ani v nejmenším nepomohou. Že mě žádný druhý člověk nespasí. Ani máma, ani ségra, ani žena, ani žádnej kouč nebo kněz. Ti všichni si musejí vyřešit své vlastní rébusy. Já v tomhle zásadním niterném úkolu nemůžu pomoct jim, oni nemůžou pomoct mně.
Tenhle objev byl nejprve kupodivu hodně opojný. Chápete tu svobodu, MOCI si svůj život vyřešit po svém? A pak zdrcující. Chápete tu hrůzu, MUSET si svůj život vyřešit po svém? Najednou mi Sartrovy hry a prózy začaly dávat mnohem větší smysl. Celý život jsem usiloval o to, abych od druhých slyšel “Pavle, ty seš fakt dobrej.” Teď jsem pochopil, že si to musím říct sám. A pochopil jsem taky, že to není vůbec tak jednoduchý, jak to vypadá. Poplácat se po rameni, jakej jsem pašák, to přece není žádná mega výspa osobnostního růstu, ne? Tak si to schválně zkuste. Zkuste si to u vědomí všech svých neúspěchů, porážek, nesplněných slibů, nenaplněných ambicí, zkrachovalých plánů, promrhaných možností… Není to lehký, co? Toho, co jste neuskutečnili, i když jste mohli, bude totiž vždycky nekonečně víc, než toho, co jste dokázali.
A tak jsem se v tomto roce začal učit žít se svým “já” pěkně bez příkras a obezliček, pěkně face to face. Připadám si jak Komenský zabydlující svůj Lusthaus srdce, jak nějaký dávný bráhman prozkoumávající tajemství átmanu, jak Jakub Böhme ze Zhořelce hledající na dně své duše Boha. Není to snadné, ale myslím, že to je hodně rozumná investice. To moje “já” je totiž jediná věc, která mi zůstane, i když přijdu úplně o všechno. O domov, o rodinu, o přátele, o práci, o zdraví, o svobodu pohybu. Začít stavět svůj život na čemkoli mimo vaše “já” znamená stavět ho na písku. Ten život může sice vypadat grandiózně, ale stačí jedna menší přeháňka a všechno se vám to zhroutí. Tak nějak se to v tomhle roce zhroutilo mně – a tak jsem to musel začít stavět znova, od základů.
To, co se ukrývá v centru vašeho “já”, nazývají různí lidé a různé školy různě. Můžete tomu říkat Bůh, strážný anděl, daimonion, vnitřní hlas, intuice, kolektivní duše, kolektivní nevědomí, staří Římané tomu říkali “génius”. Je jedno, jak to nazvete, důležité je, že se o to můžete i v těch nejtěžších chvílích opřít. A tohle vědomí vám dá ohromnou sílu. I když jsem si v tomhle roce stokrát říkal, že se na všechno vykašlu, prodám dům a někam uteču, případně nastoupím jako dělník do TPCA a nebudu už nikdy řešit jedinou kreativní či intelektuální věc, neudělal jsem to. Protože jsem cítil odpovědnost ke svým klientům, kolegům i k sobě samému. A i když jsem byl dlouhé týdny opravdu úplně na dně, dokončil jsem a odevzdal všechny zakázky – včetně těch, které by byly obtížné, i kdybych byl úplně safe & sound. Jsem za to ohromně vděčný a mám za to toho svého anděla fakt rád. A co jiného je ten anděl než moje lepší “já”?
Spolehněte se na něj. Je jak to světlo, které dostali Frodo se Samem od elfů. Svítí i v místech, kde ostatní světla zhasínají. Nebo jak píše Jan: “To slovo bylo světlem lidí a tma je nepohltila.” To slovo je ve vás, tak si ho opakujte, když vás začne obklopovat tma.
Rok 2017 byl pro mě těžký. Ale byl důležitý. A měl v sobě i krásu. Vzpomněl jsem si na jednu svou starší básničku a uvědomil si, že přesně sedí na tento rok. Popravdě bych si přál, aby rok 2018 byl o něco lehčí. Přál bych to i vám. Ale když to tak nebude, už víme, že se v tom může skrývat i příležitost objevit poklady, které by jinak zůstaly skryty.
Hostýn
Byl to těžký rok
A na louce přesto rozkvetla kopretina
Byl to těžký rok
A přece spatřili jsme jelena v lese u Hostýna
Dokonce i v Osvětimi
Svítilo slunce a hvězdy v noci plály
I tváří v tvář smrti krása zůstane krásou
Posvátná a tichá a hodná každé chvály
