Monthly Archives: Prosinec 2017

Tři zázraky a jeden malý vánoční článek jako PF 2018

Rok 2017 byl tím nejtěžším rokem, jaký jsem zatím zažil. Jasně, když mi bylo pět, tak to taky docela drhlo, co si tak vybavuju… Rád nevzpomínám ani na první dva ročníky gymnázia. Rok 2017 ale tohle všechno dalekosáhle překonal. Zhroutilo se úplně všechno: zdraví, osobní život, jeden nově se rodící podnikatelský projekt. Však o tom taky jednou napíšu, až dozraje čas. Ale teď ještě ne.

Teď se totiž nechci hrabat ve sračkách (i když nepochybuju, že mnohé z vás by moje útrapy zajímaly, a není na tom ostatně nic zavrženíhodného), protože jsou Vánoce, a lidi by se měli radovat, měli by s nadějí hledět do budoucnosti, a ne si se slánkou v ruce (pro Moravany solničkou) hrát nad otevřenými ranami. A tak budu psát o třech zázracích. O třech velkých objevech, které jsem v roce 2017 učinil, a kvůli nimž pro mě tento rok byl sice nejtěžší, ale rozhodně nikoli nejhorší. Už to je ostatně velký objev. Nejtěžší neznamená nejhorší. Přál bych si, abyste si z těch mých zázraků vzali i vy něco do svých životů. A mysleli na ně, až to i pro vás bude těžké.

První sníh a jasný důkaz, že krása se někdy může zjevit i v takový díře, jako je Čáslav.

První sníh a jasný důkaz, že krása se někdy může zjevit i v takový díře, jako je Čáslav. Fotka z mého soukromého archivu má jaksi dotvořit tu vánoční atmosféru.

Zázrak zvaný Život

Můj milovaný Yalom shromáždil ve své fenomenální knize o existenciální terapii případy desítek lidí, kteří se ocitli na prahu smrti. Onemocněli nevyléčitelnou chorobou, nějakým extrémním způsobem si uvědomili svou konečnost. Čekali bychom, že ti lidé budou zlomení, nešťastní, zničení… Ale lidé z Yalomovy knihy takoví nejsou. Jsou proměnění. Jasné vědomí konečnosti života jim dalo hluboce procítit, jak velký je to dar, jak velké je to štěstí, alespoň na okamžik se ocitnout s ostatními lidmi na tomto světě. Jejich život najednou dostal úplně novou kvalitu. Stejnou zkušenost udělal Viktor Frankl v Osvětimi. V nelidských podmínkách se vězni dokázali mnohem víc těšit z obyčejných věcí, jakou jsou hvězdy, slunce, zpěv ptáků. V Schindlerově seznamu jedna z postav cituje staré přísloví: I hodina života je stále ještě život. A člověk si během té hodiny může svůj život uvědomit mnohem silněji než za celých těch předchozích třicet let.

Abych předešel fámám – ne, nemám rakovinu ani jinou smrtelnou nemoc v terminálním stádiu. Aktuálně se dokonce těším překvapivě dobrému zdraví (většinu z vás to nezajímá, ale potřebuju tady tuhle informaci trošku provařit kvůli svým klientům, chápejte). Nicméně v uplynulém roce se hned několikrát sešlo tolik nešťastných okolností naráz, že jsem už opravdu začínal počítat všechny svatý. Nalokal jsem se temný vody. A když jsem se pak z tý tmy vynořil, zaplavil mě úžas nad tím, jak je ten svět vlastně krásnej. Jako ty lidi z Yalomových a Franklových knih. Ucítil jsem hlubokou vděčnost za to, že žiju. Život je zázrak, akorát si to člověk většinou neuvědomuje, dokud není nucen o něj ze všech sil bojovat. Ta zkoušenost je samozřejmě nepřenositelná. Chci vám tím říct jedno: Nebojte se. Nebojte se boje. Nebojte se dělat riskantní rozhodnutí. I když boj prohrajete, i když nedosáhntete toho, o co jste usilovali, možná získáte něco mnohem cennějšího. Prožijete zázračnost života.

Zázrak zvaný Druzí lidé

Rok 2017 byl pro mě rokem ohromných ztrát. Ztratil jsem (falešný) pocit bezpečí, ztratil jsem několik blízkých spolupracovníků, ztratil jsem několik velkých iluzí, ztratil jsem víru v nejdůležitější vztah svého života. Přesto bych byl nespravedlivý, kdybych tvrdil, že jsem jenom ztrácel. Něco jsem taky našel.

Znovu jsem například našel cestu k některým ze svých dávných přátel. Když pochopili, jak moc jsem v hajzlu, přestal jsem pro ně být tím nesnestitelným egomaniakem a naše vztahy se víc otevřely a pročistily. Hlavně s Tomášem jsem za ten uplynulý rok vypil víc piv a vykouřil víc doutníků než za předchozích deset let. Velmi si toho vážím.

Taky jsem po mnoha neúspěšných pokusech našel fyzioterapeutku, jejíž pomoc mě zbavila chronické bolesti zad. Našel jsem několik lidí, kteří mi pomohli posunout se ve zpěvu, na kterém poslední dva roky pracuju (a předchozích 20 let jej – na to, že jsem tvůrce písniček – až nepochopitelně zanedbával). Vzpomněl jsem si na svou první učitelku, se kterou jsem před dvěma roky začínal. “Pavle, možná ti ta cvičení přijdou nesmyslná, ale věř mi. Jednou se to všechno spojí a ty pochopíš, v čem spočívá zpěv. A neboj se. Až ta chvíle přijde, poznáš to.” Teď, po dvou letech, opravdu začínají přicházet chvíle, kdy chápu, v čem spočívá zpěv. Jsou to jen chvíle, ale jsou stále častější. Oproti letům naprosté nevědomosti obrovský posun.

Našel jsem taky terapeutku, s níž pracuju na svém osobnostním růstu. Ta práce je úžasná, ale má bohužel občas poněkud brutální vedlejší efekty – rozpady manželství, odchody ze zaměstnání, bolestivá procitnutí. Přesto jsem za tento nález rád.

A taky někdy na jaře mi napsala holčina, že se jí líbila má kniha, že zkouší psát, ale moc jí to nejde, jestli bych jí třeba nechtěl poradit. Poslala nějaké své texty a já z nich měl pocit, že jí to naopak docela dost jde. Začali jsme spolupracovat a z ní se vyklubal copywriter, jakého jsem ještě nezažil. Ne že by všechno napsala bravurně na první dobrou. Ale když jí pošlu zpětnou vazbu, dokáže mé komentáře během chvilky zapracovat tak, jako by mi četla myšlenky. Zkrátka se hrozně rychle učí a má zvláštní dar naladit se na smysl toho, co říká druhý. Je radost s ní pracovat.

A taky jsem začal spolupracovat s korektorkou, která se ukázala být korektorkou ne zcela spolehlivou, protože ačkoli je to knihomolka ovládající řadu jazyků, na chyby jí chybí oko. A tak to začala zkoušet jako copywriterka. Nejdřív nebyly výsledky moc dobré. Ale já jsem si v duchu pořád říkal, že její intelekt a očividná touha se copywriting naučit, jí nakonec otevřou cestou. A fakt že jo. Po prázdninách otextovala stránku jedné univerzity tak, že jsem zíral. Ohromný posun.

Otevřete se trošičku. Překvapí vás, jakým zázrakem mohou být druzí lidé.

Zázrak zvaný Já

Chápu, že takhle napsaný to zní divně. Egoisticky. Jde to (zdánlivě) proti celé naší křesťanské tradici, rozhodně to jde proti mé křesťanské výchově. Jde to proti zásadám slušnosti.

Jenže ono to bez toho “já” logicky vzato prostě nejde. I když celý život zasvětíte službě druhým lidem, životnímu prostředí, Bohu, svým dětem nebo zatoulaným psům, vždycky k tomu potřebujete “já”, které danou službu vykoná. A když to “já” nebude stát za nic, tak nejspíš ani ta služba nebude z nejkvalitnějších. A možná si taky jednoho dne uvědomíte, že pro druhé toho děláte tolik nikoli z čistého altruismu, ale kvůli pocitu vlastní hodnoty – a že jste na nich vlastně závislí.

Co když ale o tohle své “nevinné” narkotikum přijdete? Děti dospějí, kostel zakážou, pomáhající profese zruší? Co když druhým ta vaše “nezištná” pomoc začne lízt krkem? Co když budete muset být sami? Co když vám odejde životní partner? Co když vás váš smysl pro spravedlnost dovede až do vězení nějakého zločinného systému? Zvládnete to? Je vaše “já” natolik vyzrálé, že to s ním vydržíte? Máte své “já” natolik rádi, že si s ním vystačíte?

Tenhle rok jsem poprvé v životě zažil to, čemu Yalom říká “existenciální samota.” Ne, že bych byl fakticky sám. Kdykoli jsem mohl zvednout telefon a zavolat někomu z blízkých, kdykoli jsem je mohl navštívit. Denně komunikuju s klienty a kolegy, setkávám se s nimi. Poprvé v životě jsem ale do hloubky a natvrdo pochopil, že mi druzí lidé s řešením hádanky jménem “Pavel Šenkapoun” ani v nejmenším nepomohou. Že mě žádný druhý člověk nespasí. Ani máma, ani ségra, ani žena, ani žádnej kouč nebo kněz. Ti všichni si musejí vyřešit své vlastní rébusy. Já v tomhle zásadním niterném úkolu nemůžu pomoct jim, oni nemůžou pomoct mně.

Tenhle objev byl nejprve kupodivu hodně opojný. Chápete tu svobodu, MOCI si svůj život vyřešit po svém? A pak zdrcující. Chápete tu hrůzu, MUSET si svůj život vyřešit po svém? Najednou mi Sartrovy hry a prózy začaly dávat mnohem větší smysl. Celý život jsem usiloval o to, abych od druhých slyšel “Pavle, ty seš fakt dobrej.” Teď jsem pochopil, že si to musím říct sám. A pochopil jsem taky, že to není vůbec tak jednoduchý, jak to vypadá. Poplácat se po rameni, jakej jsem pašák, to přece není žádná mega výspa osobnostního růstu, ne? Tak si to schválně zkuste. Zkuste si to u vědomí všech svých neúspěchů, porážek, nesplněných slibů, nenaplněných ambicí, zkrachovalých plánů, promrhaných možností… Není to lehký, co? Toho, co jste neuskutečnili, i když jste mohli, bude totiž vždycky nekonečně víc, než toho, co jste dokázali.

A tak jsem se v tomto roce začal učit žít se svým “já” pěkně bez příkras a obezliček, pěkně face to face. Připadám si jak Komenský zabydlující svůj Lusthaus srdce, jak nějaký dávný bráhman prozkoumávající tajemství átmanu, jak Jakub Böhme ze Zhořelce hledající na dně své duše Boha. Není to snadné, ale myslím, že to je hodně rozumná investice. To moje “já” je totiž jediná věc, která mi zůstane, i když přijdu úplně o všechno. O domov, o rodinu, o přátele, o práci, o zdraví, o svobodu pohybu. Začít stavět svůj život na čemkoli mimo vaše “já” znamená stavět ho na písku. Ten život může sice vypadat grandiózně, ale stačí jedna menší přeháňka a všechno se vám to zhroutí. Tak nějak se to v tomhle roce zhroutilo mně – a tak jsem to musel začít stavět znova, od základů.

To, co se ukrývá v centru vašeho “já”, nazývají různí lidé a různé školy různě. Můžete tomu říkat Bůh, strážný anděl, daimonion, vnitřní hlas, intuice, kolektivní duše, kolektivní nevědomí, staří Římané tomu říkali “génius”. Je jedno, jak to nazvete, důležité je, že se o to můžete i v těch nejtěžších chvílích opřít. A tohle vědomí vám dá ohromnou sílu. I když jsem si v tomhle roce stokrát říkal, že se na všechno vykašlu, prodám dům a někam uteču, případně nastoupím jako dělník do TPCA a nebudu už nikdy řešit jedinou kreativní či intelektuální věc, neudělal jsem to. Protože jsem cítil odpovědnost ke svým klientům, kolegům i k sobě samému. A i když jsem byl dlouhé týdny opravdu úplně na dně, dokončil jsem a odevzdal všechny zakázky – včetně těch, které by byly obtížné, i kdybych byl úplně safe & sound. Jsem za to ohromně vděčný a mám za to toho svého anděla fakt rád. A co jiného je ten anděl než moje lepší “já”?

Spolehněte se na něj. Je jak to světlo, které dostali Frodo se Samem od elfů. Svítí i v místech, kde ostatní světla zhasínají. Nebo jak píše Jan: “To slovo bylo světlem lidí a tma je nepohltila.” To slovo je ve vás, tak si ho opakujte, když vás začne obklopovat tma.

Rok 2017 byl pro mě těžký. Ale byl důležitý. A měl v sobě i krásu. Vzpomněl jsem si na jednu svou starší básničku a uvědomil si, že přesně sedí na tento rok. Popravdě bych si přál, aby rok 2018 byl o něco lehčí. Přál bych to i vám. Ale když to tak nebude, už víme, že se v tom může skrývat i příležitost objevit poklady, které by jinak zůstaly skryty.

Hostýn

Byl to těžký rok
A na louce přesto rozkvetla kopretina
Byl to těžký rok
A přece spatřili jsme jelena v lese u Hostýna
Dokonce i v Osvětimi
Svítilo slunce a hvězdy v noci plály
I tváří v tvář smrti krása zůstane krásou
Posvátná a tichá a hodná každé chvály

Falešný Jobs v Hubspotu: Lži, intriky a inbound marketing

Takový to, když přijdete do firmy, která se tváří jako nejlepší a nejsprávnější na světě, ale ve skutečnosti v ní všichni drží hubu a krok, aby je nevyhodili. A pak vás stejně vyhoděj 🙂 To je v kostce autobiografická kniha novináře, scénáristy a spisovatele Dana Lyonse o tom, jak psal blog pro Hubspot a zažil moc ošklivý věci jako šikanu, přetvářku, podrazy, amatérismus, hloupost a nakonec i průlom do svého soukromí. Ale nebojte, nemusíte kvůli takovému zážitku jezdit do Silicon Valley, případně do Massechusets. Mnohé české firmy vám jej rády naservírují i tady u nás na rodné hroudě 🙂

Obálka původního vydání knihy Na odpis Dana Lyonse, v originále Disrupted. Bohužel se mi nepodařilo sehnat kvalitní fotografii českého vydání, proto ta cizina...

Obálka původního vydání knihy Na odpis Dana Lyonse, v originále Disrupted. Bohužel se mi nepodařilo sehnat kvalitní fotografii českého vydání, proto ta cizina…

Nevím, zda je moudré začínat tenhle článek doznáním, že jde o mou třetí recenzi v životě. Tou první bylo hodnocení divadelního představení ukončeného odvozem protagonisty na záchytku. Podruhé jsem psal o nepovedeném hudebním festivalu. Knihu recenzuju poprvé. Poslalo mi ji nakladatelství Host, když prý jsem ten blogger zabývající se marketingem. Udělalo mi to radost, ale mám trochu strach, abych svého knihodárce nezklamal. Už jsem prostě takový, že se obtížně držím uvnitř hranic žánrů, a tohle tedy nebude ani tak klasická recenze, jako spíš kritická sonda do fungování IT společností. Ale o knize vám něco řeknu, nebojte!

Výtisk knihy Na Odpis mi za nakladatelství Host poslala Hana Marko (která sama napsala krátkou recenzi). Děkuju!

Výtisk knihy Na Odpis mi za nakladatelství Host poslala Hana Marko (která sama napsala krátkou recenzi). Děkuju!

Dan Lyons a Hubspot – seznamte se!

Takže. Kniha se jmenuje „Na odpis: Nešťastné příhody ze startupové bubliny“ a napsal ji americký novinář Dan Lyons. Z anglického originálu „Disrupted. My Misadventure in the Start-Up Bubble“ vydaného v roce 2016 Lyonsem ji přeložil Tomáš Kačer. Host publikaci vydal letos na podzim, jde tedy o horkou novinku, kterou můžete třeba nadělit někomu pod stromeček. Máte mé doporučení: kniha je vtipná, chytrá, dobře přeložená, oceňuju i redakční práci (absence překlepů a pravopisných přehmatů – to je v dnešní době už skoro takový malý zázrak). Epilog pak dává celému vyprávění ještě poněkud temnější a dramatičtější vyznění, přičemž vědomí, že nejde o fikci, ale vlastně o reportáž (nebo literární reality show), zážitek z četby notně umocňuje.

Dan Lyons působil řadu let v redakcích Forbesu a Newsweeku, zkrátka žádné novinářské ořezávátko. Vydal několik knih, psal pro úspěšný seriál Silicon Valley z produkce HBO. V Newsweeku měl na starosti rubriku věnovanou technologiím, orientoval se v prostředí amerických IT společností a psal o něm satirický blogTajný deník Steva Jobse.“ Paradoxně to byly právě technologie, které Dana připravily o job. Newsweek kvůli internetu postupně přicházel o čtenáře, musel propouštět a čistka dopadla i na Dana – jako na potvoru zrovna ve chvíli, kdy se jeho žena rozhodla praštit se zaměstnáním. Daniel Lyons se tak v 52 letech ocitl bez práce, s nezaměstnanou manželkou v domácnosti a šestiletými dvojčaty na krku. Nezáviděníhodná situace. Začal tedy urychleně hledat nový flek, až nakonec skončil v bostonském Hubspotu.

Tohle je Dan Lyons, elitní novinář, scénárista píšící pro HBO, sympaťák. Nechápu, se na něm hubspoťákům nelíbilo. Fotku jsem převzal z Hostu, ten zas z archivu autora.

Tohle je Dan Lyons, elitní novinář, scénárista píšící pro HBO, sympaťák. Nechápu, co se na něm hubspoťákům nelíbilo. Fotku jsem převzal z Hostu, ten zas z archivu autora.

Hubspot známe docela dobře i tady v Česku. Aspoň já teda čerpám z jeho blogu nejrůznější statistiky, analýzy a studie týkající se obsahového marketingu, copywritingu apod. Neexistuje vlastně zdroj, který by v tomto ohledu nabízel tolik obsahu. Dalekosáhlý vliv Hubspotu na zdejší online marketing ale tkví v něčem jiném. Byl to právě Hubspot, který začal razit termín „inbound marketing“. Několik let nazpět šlo o posvátnou mantru snad všech tuzemských online marketingových agentur. „Inbound! Inbound! Inbound!“ skandovalo se na marketingových konferencích a před zmatenými klienty, kteří tomu pojmu pravděpodobně nerozumějí dodnes. Přitom je to v podstatě totéž co obsahový marketing, akorát že to hoši a děvčata z Hubspotu pojmenovali jinak. Ale vlastně ani pojmu „obsahový marketing“ klienti nerozumějí dodnes… Každopádně Hubspot donedávna znali jen markeťáci coby tvůrce článků o marketingu a konkurenta mnohem většího Salesforce. Klíčovými produkty Hubspotu jsou CRM, CMS a další marketingově obchodní nástroje pro malé a střední podniky v USA. I když se nejedná o giganta jako Google, Salesforce nebo LinkedIn, přesto jde stále o firmu se stovkami zaměstnanců, která několik let po sobě vykazovala úctyhodný růst tržeb (nikoli zisku), podařilo se jí úspěšně vstoupit na burzu a dostat se do klubu jednorožců, tj. společností s hodnotou převyšující jednu miliardu dolarů.

Recepce bostonské společnosti Hubspot – fotku jsem převzal z magazínu Fortune.

Recepce bostonské společnosti Hubspot – fotku jsem převzal z magazínu Fortune.

No, a do této společnosti jednoho rána nastoupí padesátiletý novinář uvyklý velkému světu médií, kritickému myšlení a ostřejšímu humoru. Místo šéfa tam ale na něj toho rána čeká recepční, místo jasně formulovaných úkolů chaos a místo proklamované transparentnosti přetvářka, pokrytectví a intriky.

Střet generací, myšlenkových světů nebo prostě jen lidí, co si nesedli?

Nevíme samozřejmě, jak to bylo doopravdy. Dan Lyons vidí situaci svýma očima, kdybychom se zeptali některého z manažerů Hubspotu, zněla by jeho pravda nejspíš dost odlišně. Hned na začátku Lyonse vyvedlo z míry, že mu po jeho nástupu do firmy v podstatě nikdo nevěnoval pozornost, nikdo mu neřekl, co má dělat, co se od něj čeká. A když tedy přišel s vlastním plánem, jak zlepšit marketing Hubspotu, vedení to sice přijalo s nadšením, o to víc se tím ale cítili být uraženi služebně starší markeťáci z Hubspotu a začali vést s nerudným starcem (tak si tam připadal) tichou válku. Během ní si znepřátelí i šéfa marketingu Mika Volpeho (v knize se jmenuje Cranium), který na něj nasadí despotického manažera Joe Chernova (v knize se jmenuje Trockij), jehož šikana nakonec přiměje Lyonse, aby si našel novou práci a dal výpověď. Když pak Lyons začal chystat knihu o svých útrapách, Volpe s Chernovem se mu možná pokusili ukrást rukopis, i když tomu nasvědčují jen nepřímé indicie (oba byli suspendováni, celou záležitost vyšetřovala FBI). Závěr knihy tak připomíná špionážní román.

Organizační chaos, intriky, dennodenní vyhazovy nebo podivná etika některých manažerů ale nakonec nejsou tím, co by Lyonse na Hubspotu žralo nejvíc. Jeho kritický duch se nejvíc užírá rozporem mezi klasickým korporátním humusem (bordel, arogance, intriky – v které firmě to není?) a idealistickým velikášstvím, kterým je prodchnuta veškerá vnější i vnitřní komunikace firmy. Lidé v Hubspotu jsou přesvědčeni o své genialitě, absolutní transparentnosti, dokonalosti. Většina zaměstnanců je tvořena čerstvými bakaláři, kteří v žádné jiné firmě nepracovali, takže není těžké je přesvědčit o tom, že dělají pro jedinečnou společnost a patří mezi vyvolené. Nesoulad mezi dokonalým sebeobrazem a zapáchající realitou se maskuje typickým newspeakem, takže lidé z Hubspotu například zásadně nejsou vyhazováni, ale stávají se z nich „absolventi”.  Firma adoruje kreativitu a inovativnost, ale ve skutečnosti nabírá lidi s uniformním myšlením, kteří rychle přijmou firemní vzorce. Když ne, stanou se z nich absolventi. Navenek sice Hubspot propaguje inbound marketing, tedy získávání zákazníků kvalitním obsahem, službami, přístupem. Ve skutečnosti ale hlavní akviziční mašinou společnosti zůstává starý dobrý telemarketing a SPAM, proti kterému ve svých článcích hlasitě brojí. A nakonec ten ageism… I když si společnost tak zakládá na své férovosti a otevřenosti, ve skutečnosti diskriminuje lidi staršího věku.

Je pozoruhodné, jak silně Orwellův koncept newspeaku zakořenil v mnohých firmách.

Je pozoruhodné, jak silně Orwellův koncept newspeaku zakořenil v mnohých firmách.

U tohoto bodu bych se zastavil a poodstoupil trošku z Lyonsovy pozice. Podle mě Hubspot nebude zas tak strašný, jak autor líčí, ale nebude ani tak šíleně cool, jak se domnívají jeho zakladatelé a skalní zaměstnanci. A Lyons bezpochyby nebude nerudný stařec, který nerozumí současnému světu, stejně jako hubspoteři nebudou všichni vypatlaní neumětelové, pro které je každý člověk nad třicet chodící mrtvola.

Lyons pracoval roky v redakcích velkých novin, vedl rozhovory s technologickými giganty a rozumí oblasti IT jako málokdo. Psal pro Hollywood, vydával knihy a tvořil blog s velkou čteností. Majitelé Hubspotu ho angažovali pravděpodobně nejen pro jeho literární kvality a znalosti, ale i kvůli kontaktům a určité proslulosti, měl být nejspíš i jakýmsi nástrojem firemního PR. Jenže když si tuto hvězdu přivedli do firmy, najednou nevěděli, co s ní. Kromě zakladatelů, vesměs čtyřicátníků, byla firma tvořena primárně mladými lidmi kolem 25 let, kteří znali jen Hubspot, a Hubspot pro ně byl vším. Ať už z přesvědčení, nebo ze strachu, aby nepřišli o práci, si tito mladí lidé osvojili firemní kulturu a vše, co se jí vymykalo, pokládali za výstřední, ohrožující, možná i směšné. Lyons nejspíš očekával, že této mase mladých bude moct předat něco ze svých zkušeností, že pro ni bude určitou autoritou. Jenže masa mladých to vnímala tak, že si někdo dovoluje zpochybňovat posvátné zákony firmy (které kdyby porušil kdokoli z nich, okamžitě by letěl) a začala na vetřelce pohlížet nevraživě.

Myslím, že Lyonsovy trable v Hubspotu byly právě mnohem spíš konfliktem mezi stádem a vlkem samotáře než mezigeneračním konfliktem. Hubspot zřejmě nenajímá mladé lidi z nějakých ideologických důvodů, ale prostě proto, že to tak pro něj je nejvýhodnější. Junioři stojí málo, snáz je lze přesvědčit o výjimečnosti společnosti a firemní kultury, snáz vydrží zběsilé tempo firmy, která kvůli vstupu na burzu musí vykazovat setrvalý růst. Mladí dělníci marketingu skvěle zapadají do tohoto konceptu růstu: vyprodukovat co nejvíc obsahu bez ohledu na kvalitu, obvolat co nejvíc potenciálních zákazníků bez ohledu na to, kolik jich naštvu. Telemarketing, produkce článků založených na exportech ze CRM a tvorba e-booků ala „365 tipů pro váš blog” není popravdě nijak zvlášť kvalifikovaná práce. Mohou ji dělat junioři, a když v té šílené honičce za novými leady padnou vyčerpáním, naberou se na jejich místo noví.

Prostě si myslím, že kdyby se Dan Lyons po svém příchodu do Hubspotu choval taktičtěji, prosazoval své plány diplomaticky a odpustil si jedovaté poznámky, firma by ho přijala, i kdyby mu bylo osmdesát. Na druhou stranu netvrdím, že v IT firmách neexistuje cosi jako kult mládí. Podle mě dobrá polovina všech špatně placených kodérů, telefonistů a pisálků dělá tu otrockou práci s vizí Marka Zuckerberga před očima a sní o tom, že i oni ještě před třicítkou přijdou s novým Facebookem, Amazonem nebo LinkedINem. A z kolegů nad třicet mají podvědomě špatný pocit, protože jim připomínají, že nový Facebook do třiceti vymyslí jen málokdo a že tedy i oni sami (stejně jako jejich starší kolegové) si budou muset najít svou vlastní cestu životem. No a druhá dobrá polovina zaměstnanců nový Facebook stvořit nechce, ona totiž věří, že v novém Facebooku už pracuje – tak moc se nechá tento typ osobností strhnout nadšením a propagandou svých šéfů. A všechno, co nějak vybočuje z jasně nalinkovaných mantinelů firemní kultury a firemního úzu, pro ně představuje ohrožení.

Oba tyhle modely chování mi přijdou psychologicky velmi dobře pochopitelné. Co už ale pochopit nedokážu, je počínání investorů, kteří taky podléhají kultu mládí, ačkoli jsou to přece zkušení, často vzdělaní a každopádně velmi bohatí lidé. Tito investoři totiž taky hledají nový Facebook – a to se vším všudy. Tedy i s mladým zakladatelem a mladými pracovníky. Místo, aby využili svého strategického myšlení a hledali něco opravdu objevného, utíkají se ke stále stejným myšlenkovým vzorcům a věří, že když zafungovaly jednou, budou fungovat i podruhé. Je to pořád stejné. Zlatá horečka propukla, když už na Klondaiku žádné zlato nebylo. Stroje na těžbu bitcoinů začínají pobláznění snílci nakupovat ve chvíli, kdy už jsou bitcoiny vytěženy velkými společnostmi z Číny. Akorát u venture kapitalistů bych čekal racionálnější přístup. Ale jsou to evidentně taky jenom lidi. A protože investoři hledají firmy plné mladých lidí, snaží se tomu zakladatelé společností přizpůsobit, aby přitáhli kapitál. Preferují mladé zaměstnance, snaží se působit cool.

Podstatou zlatých horeček je, že ve chvíli, kdy propukne, bývají už zdroje vytěženy a na masy snílků čekají už jen drobečky a kosti. Ať jde o zlato, aplikace nebo bitcoiny, průběh to má vždy stejný. Jinak tahle fotka je velmi unikátní a pod označením Photograph of Miners During the Gold Rush - NARA - 298079.jpg ji najdete na Wiki Commons.

Podstatou zlatých horeček je, že ve chvíli, kdy propukne, bývají už zdroje vytěženy a na masy snílků čekají už jen drobečky a kosti. Ať jde o zlato, aplikace nebo bitcoiny, průběh to má vždy stejný. Jinak tahle fotka je velmi unikátní a pod označením Photograph of Miners During the Gold Rush – NARA – 298079.jpg ji najdete na Wiki Commons.

Dan Lyons popisuje ještě jednu nelogičnost venture kapitalistů. Zatímco dosud se investoři orientovali primárně podle zisku firmy, dle kterého se odvíjela návratnost jejich investice, od dob Netscapu je primárním ukazatelem růst tržeb. Takže investoři často cpou peníze do společností, kterým setrvale roste obrat, i když je tento růst vykoupen ohromnými marketingovými výdaji, kvůli nimž firemní hospodaření zůstává v nepřetržité ztrátě. Proto Lyons píše o „startupové bublině“ – uměle nafukovaném projektu, který má ve skutečnosti mnohem nižší hodnotu, než jak se tváří. Když se tento model fungování podaří udržet až do vstupu společnosti na burzu, mají investoři zpravidla vyhráno a investice se jim vrátí. A když ne, jsou chráněni instrumentem zvaným ratchet, který jejich ztráty minimalizuje. Tím, koho nevydařený vstup na burzu připraví o peníze, jsou zaměstnanci, kterým je část mzdy vyplácena v opcích, které v případě burzovního neúspěchu pochopitelně ztrácejí na hodnotě. Lyonse očividně žere tato nerovnost mezi majiteli a zaměstnanci, kdy ti první jsou před důsledky svých špatných manažerských rozhodnutí chráněni, zatímco ti druzí na ně doplácejí ze svého, třebaže rozhodovací pravomoci nemají. A to všechno za situace, kdy je průměrný plat CEO asi 400× vyšší než plat řadového zaměstnance (v roce 1965 průměrný plat CEO činil jen dvacetinásobek platu řadového zaměstnance).

Na tváři lehký úsměv, hluboký v srdci STRACH

Přesto přese všechno Hubspot už několik let po sobě vítězí v anketě o nejoblíbenějšího zaměstnavatele roku, neustále se do něj hrnou noví mladí zájemci o práci a taky jeho vstup na burzu (navzdory nepříliš uspokojivým ekonomickým ukazatelům) dopadl dobře. Zdá se, že lidi Hubspot milují. Mluví tedy z Dana Lyonse jen kyselé hrozny? Jeví se mu společnost tak strašná, protože do ní prostě nezapadl, připadá si zneuznaný, ponížený a svou břitkou satirou se vlastně mstí? Asi i na tom bude něco pravdy. Ale podle mě mezi proklamovanou oblíbeností firmy a složitými pracovními podmínkami v jejích korporátních útrobách nemusí tkvět až takový rozpor. Část zaměstnanců v genialitu svých šéfů skutečně věří a je ochotna jim odpustit i nefér podmínky. A jelikož nemá srovnání, vlastně jí ani nefér nepřijdou, naopak je tato část zaměstnanců nadšená z nekonečného přísunu piva a bonbonů, kterého se jí od firmy dostává. Další část hubspoterů si úžasnou jedinečnost firmy snaží alespoň vsugerovat, ať už proto, že se upíná ke zhodnocení svých opcí, nebo proto, že tímto způsobem může dát té stresující dřině nějaký smysl.

No, a nakonec zbývají ti, kteří se bojí. Těch je podle mě nejvíc a prostupují ostatně i oběma výše zmíněnými skupinami. Z Lyonsova líčení je zřejmé, že většina osazenstva Hubspotu chápe, o co v něm ve skutečnosti jde. Chápe, že se šéfům nesmí odporovat, ať jsou sebehloupější. Chápe, že každý může být ze dne na den vyhozen a přijít v minutě o práci, přístup k firemním systémům i o sociální pojištění. Všichni vidí, jak zběsilá fluktuace pracovníků probíhá na obchodním a marketingovém oddělení, jemuž kvůli tomu sami zaměstnanci přezdívají Francouzská revoluce. Nikdo nechce být tím dalším, kdo nakráčí pod gilotinu. Nejde jen o práci, sociální pojištění. Jde hlavně o elementární důstojnost.

Autobiografická vsuvka recenzentova

Já jsem vlastně sám něco takového zažil na vlastní kůži. Pracoval jsem dva roky ve firmě, která se navenek tvářila jako ta nejvíc cool společnost ve vesmíru, ale uvnitř byla prolezlá kulturou špiclování, donášení a podrazáctví. Uvnitř ji celou svíral strach. Jeden den jsem něco řekl své kolegyni a nazítří už mě personalista volal k sobě do kanclu. Když jsem tam vlezl, seděl přede mnou celý top management a chtěl vysvětlit, jak jsem to teda myslel. A hned další den tu kolegyni vyhodili. Tváří v tvář šéfům zaměstnanci volali sláva a zářili samými úsměvy. Většinu pracovní doby byli ale všichni posraní až za ušima. Kromě majitelů v té firmě nezůstal z původní sestavy snad vůbec nikdo. Dlouhodobě se to nedalo vydržet. A to nejhorší přitom nebyly ty podrazy, intriky a stres. To jsem poznal v každé firmě. Nejhorší byl ten rozpor mezi tzv. firemní kulturou a firemní realitou. Newspeak, kterým jsme spolu museli komunikovat, aby náhodou někoho nenapadlo pojmenovat ošklivou firemní skutečnost těmi pravými slovy.

Přesto dnes s odstupem musím uznat, že ta firma odvádí pro své klienty kus poctivé a skutečně hodnotné práce. Ve své soutěži vlastně nemá konkurenci. Problém spočívá v tom, že její soutěží je druhá liga, a ona ze všech sil bojuje o to, aby se dostala do první. Jenže na první ligu prostě nemá – a tak se to snaží nějakým způsobem alespoň nafejkovat. Proto ta přetvářka, ta faleš, ten stres. A přesně to je podle mě také případ Hubspotu. I on určitému segmentu amerických firemních zákazníků přináší skutečnou hodnotu. Jenže majitelé Hubspotu z něj chtějí mít druhý Salesforce – a čím vzdálenější je dosažení tohoto snu, tím víc management nutí celou firmu, aby si na to všichni aspoň hráli. Dan Lyons svým hyperkritickým a poněkud apokalyptickým stylem poznamenává: „Jestli někdo má nebo nemá nejlepší produkt, vůbec nesouvisí s tím, kdo nakonec vyhraje. Důležité je, kdo dokáže vyrobit větší show, kdo umí předvést velkolepější podívanou, kdo se umí tvářit, že je velký, nezastavitelný, neporazitelný a kdo je nejlepší v sebechvále a určování trendů.“

Pravda (jednou) zvítězí

Po přečtení Lyonsovy knihy jsem měl nějaký čas depku a říkal si, kam ten svět spěje. Všechno je jen klam, šalba, přetvářka, lež. Zdálo se nám, že internet přinesl demokratizaci podnikání, ale ve skutečnosti jen prohlubuje nerovnosti mezi lidmi. Majitelé bohatnou, zaměstnanci platí jejich byznys ze svého. Lidé nad padesát jsou vyřízení. Všem nám bude (v tom lepším případě) jednou padesát – a co pak?

Jenže pak jsem opustil Lyonsovu optiku levicového intelektuála a vrátil se trochu víc do reality. Samozřejmě, že umění prezentovat se je v dnešní době důležité. Ale nelze tvrdit, že na kvalitě produktu vůbec nezáleží. Nějakou dobu může uhánět marketing a realita mimoběžně, ale věčně ten stav určitě nepotrvá, protože je mimořádně nestabilní. Jednou se to musí narovnat. Veritas vincit – kdyby znal Dan Lyons naši prezidentskou standartu, určitě by tak nevyšiloval.

Kniha Na odpis je podle mě vynikající sonda do prostředí amerických IT firem, která se sice určitě nevyznačuje 100% objektivitou, zato je vtipná, napínavá, vyhýbá se adorujícím klišé a nutí k zamyšlení. A je zvláštní, že spousta věcí, které platí pro bostonský Hubspot, platí i pro některé firmy z české kotliny.

S agenturou Logos píšeme pro ADLER, AERO, FG, KB aj.

V Nejlepším copywriterovi nepíšeme jen blog o copywritingu, ale taky normálně pracujeme. Máme vlastní obsahovou agenturu Logos.agency, jejíž web právě teď spouštíme.

Jak vidíte, agenturu Logos a Nejlepšího copywritera spojuje motiv měsíce, hvězdného nebe nad námi a mravního zákona v nás.

Jak vidíte, agenturu Logos a Nejlepšího copywritera spojuje motiv měsíce, hvězdného nebe nad námi a mravního zákona v nás.

Založení Nejlepšího copywritera byla trochu recese, trochu provokace, trochu hec a trochu experiment. Coby blog o copywritingu už jej vzalo na milost celkem dost lidí z branže, ale jako firemní značka to prostě pořád není nic moc. Už když jsem si tu doménu registroval, věděl jsem, že když všechno půjde podle plánů (tj. nezemřu hlady), budu muset jednou rebrandovat. A tak jsem si v minulém roce vymyslel obsahově-kreativní agenturu Logos. Kolegům se ten název moc nelíbil, vyjadřovali (oprávněné) obavy, že nás lidi budou považovat za grafické studio specializované na tvorbu log. Umíněně jsem si ale prosadil svou a registroval doménu logos.agency. To „.agency“ je doménová koncovka, stejně jako .cz nebo .com. Když si zadáte do adresního řádku webového prohlížeče logos.agency, dostanete se na náš web. Fakt. A proč Logos? Logos je pro mě to úplně nejzákladnější slovo. Slovo, které znamená „slovo“, ale taky „smysl“, „řád“, „zákon“. Od dětství vytvářím ze slov nejrůznější světy a posledních 8 let to dělám na profesionální úrovni. Vymyslel jsem si k tomu i slogan „Worlds made of words“, bohužel jsem ale nepřišel na stejně dobře znějící český ekvivalent (Světy vytvořené z vět se té myšlence blíží, ale formulačně jsou o dost slabší), proto ponechávám v angličtině.

Personálně je Logos prakticky identický s kroužkem lidí kolem Nejlepšího copywritera. Přál bych si, aby se NC stal blogem, kde budou vynikající textaři a kreativci publikovat své postřehy o marketingu a tvorbě. A Logos aby se stal B2B značkou, skrze niž budou tito specialisté nabízet své služby významným českým i zahraničním firmám. Už nyní pro to máme utvořen určitý základ. Značce AERO Vodochody se staráme o náborové kampaně, pro společnost ADLER vytváříme komunikační strategie a texty všeho druhu, s Lékárnou.cz jsme se už třikrát po sobě podíleli na úspěšné vánoční kampani. Nadnárodní korporaci Bakker.com jsme pomáhali s Facebookem (zde ve spolupráci s agenturou 2ooM), ale třeba taky televizní reklamou. Píšeme pro HARTMANN-RICO nebo agenturu FG Forrest, v jejíž režii jsme se také pustili do našeho dosavadního největšího textařského dobrodružství, copywritingu webu Komerční banky. Skoro stejně velkým dobrodružstvím ale byla i tvorba rozsáhlé obsahové strategie pro americkou právní společnost, kterou jsme dokončili doslova před několika dny. Máme pochopitelně i řadu dalších skvělých klientů, kde ovšem prezentaci výsledků našeho společného úsilí teprve chystáme.

Jak vidíte, pouštíme se i do náročných projektů, které dokážeme včas a v patřičné kvalitě dotáhnout – a právě to je vedle umění psát a přemýšlet asi nejzásadnější věc, kterou na nás naši zákazníci oceňují. 

To je zhruba poselství webu logos.agency, který jsme po téměř ročních peripetiích spustili. Víme o tom, že nás tam čeká ještě velká spousta práce, než vychytáme všechny mouchy, štěnice a další hmyz. Ale coby první vlaštovka nám to takhle přijde docela fajn. Když tak se mrkněte.