Minimálně 99 % z vás, kdo čtete tyto řádky, se živí DUŠEVNÍ prací. Nepřijde vám divné, že mezi firemními benefity převažují permice do fitka, bazénu nebo masážních salonů, ale na DUŠI kálí pes? Pečujeme o svá těla a tělesné zdraví, ale na to, co nás doopravdy živí, zapomínáme.

V roce 2017 si krátce po sobě vzaly život dvě velké umělecké osobnosti, Chris Cornell a Chester Bennington. Loni na podzim mě během jediného týdne zasáhla zpráva o dvou tragických událostech týkajících se lidí v mém okolí. Na jaře jsem viděl nejúspěšnějšího českého manažera Jana Muhlfeita mluvit o pádu do deprese a hluboké touze zemřít. Jedna moje známá, velmi nadaná osoba hovořící pěti jazyky, se v depresivní fázi své choroby propadla do naprosté stagnace a přišla o svůj podnik. Krátce na to se mi zobrazil příspěvek HubSpotu o tom, že pouze 17 % naší současné populace je duševně zcela zdrávo. Jinými slovy, 83 % z nás se potýká s (většími či menšími) duševními problémy. 650 000 Čechů bere antidepresiva. 100 milionů Evropanů trpí depresemi. 1 z 6 Britů v práci vykazuje příznaky deprese či úzkosti. Odborníci varují před škodlivým vlivem některých sociálních sítí, například Instagramu, na psychickou pohodu jejich uživatelů. Hovoří se o epidemii deprese v západních společnostech. Roste výskyt chorob, o kterých i sami lékaři (kteří se jinak zpravidla snaží jakékoli “psycho” ze svého slovníku vystrnadit) mluví jako o “psychosomatických”.

Víte, co mi v kontextu těchto čísel a faktů přijde absurdní? Že se do kanceláří hromadně nakupují anatomicky správně tvarované židle a polohovací stoly. Že se ve firmách budují tělocvičny a zaměstnanci dostávají příspěvky na masáže. Že se pořádají školení správného sezení u stolu a cvičení sloužícího jako prevence bolesti zad. Ještě jsem ale neslyšel o firemních příspěvcích na psychoterapii nebo o školeních věnovaných prevenci a diagnostice duševních onemocnění. Nejenže jsem o ničem takovém neslyšel, ale naopak jsem se většinou setkal s naprostým nezájmem kompetentních osob o tuto problematiku. Poznamenávám, že fotbálek na chodbě, šipky u hajzlu a crazy výzdobu v zasedačce nepokládám ani za náznak pokusu něco v této otázce podniknout. Je to spíš důkaz velkého nepochopení.

Zapomínání na duši se prodraží

Přitom přehlížení otázky duševního zdraví nenahlížím prizmatem nějakého dobročinného idealismu, ale docela silně mě fascinuje ekonomická stránka věci. Je jasné, že podnikatelé do fyzioterapie necpou peníze jen z nějakého hlubokého altruismu nebo lásky ke sportu, ale hlavně proto, že si umějí spočítat, kolik je bude stát dlouhodobá pracovní neschopnost klíčových lidí v týmu. Zánět karpálních tunelů nebo měsíc ve špitále se zničenými zády, to může firmu sakra hodně bolet. Nejenže je třeba postiženým platit nemocenskou. Ale hlavně budou chybět u důležitých projektů a firmě jejich pracovní výpadek může způsobit i ztrátu významných klientů. Zdravá záda a zdravé šlachy jsou podmínkou zdravé ekonomiky firmy.

Jenže do důsledku vzato, vy nepotřebujete ani tak zdravé šlachy a zdravá záda, jako spíš zdravou mysl oplývající originálními nápady, správnými úsudky a harmonickými emocemi. I když máte ruce a záda mimo provoz, furt můžete své geniální myšlenky diktovat do iPhonu nebo příteli na Skypu. A naopak i super zdravé šlachy a záda vám budou absolutně k ničemu, bude-li vaše mysl ochromena úzkostí či zatemněna melancholií. Psychické zdraví je pro ekonomiku vyžadující stále větší psychické výkony minimálně stejně důležité jako zdraví fyzické. Jak je tedy možné, že tělesnému zdraví se věnuje tolik pozornosti, kdežto zdraví duševní je systematicky zametáno pod koberec?

My nejsme žádní pacienti!

Myslím, že za to může směs předsudků, špatné informovanosti a hlubokého podvědomého strachu, který v nás psychická onemocnění vzbuzují. Vycházíme z několika zcela mylných předpokladů, které nás vedou k mylným a ekonomicky škodlivým závěrům. Ta úvaha vypadá nějak následovně.

Hitchcockův film Psycho je docela psycho.

Zaprvé si psychické onemocnění představujeme jako něco skandálního, děsivého, fatálního. Na mysli nám vyvstávají postavy jako Norman Bates nebo Hannibal Lecter a široká oblast “psychična” tak získává charakter čehosi démonického.

Zadruhé se vedeni předchozí premisou domníváme, že duševní onemocnění jsou něčím mimořádně vzácným. Předpokládáme, že šogorů musí být na světě jenom pár, protože jinak by nás už tato krvelačná monstra přece dávno vyvraždila, ne?

Zatřetí pak máme tendenci představovat si, že mezi sférami psychického zdraví a nemoci vede ostrá dělící linie, která je víceméně nepropustná. Řídíme se logickým zákonem “vyloučeného třetího”, tedy že buď někdo je zdravý, nebo je nemocný – a tercium non datur.

Z těchto premis pak vyvozujeme chybný závěr pro naše jednání, který zní: “Nejlepší bude dělat, že se nás otázka psychického zdraví netýká.” Když si vybíráme kolegy ke spolupráci, předpokládáme, že jsou psychicky zdrávi, protože opak by přece byl něčím krajně nepravděpodobným (a taky děsivým a šokujícím). A stejně tak sami u sebe si absolutně nepřipouštíme možnost, že bychom mohli trpět nějakým psychickým neduhem, vždyť přece nejsme blázni!

Jenže realita je značně odlišná od toho, jak si ji představujeme, a tak také naše strategie “hlavy v písku” či “mrtvého brouka” je zcela nefunkční a škodlivá.

Budeme-li věřit statistice Hub Spotu, že 83 % dospělé populace trpí nějakým psychickým problémem, znamená to, že 8 z 10 vašich kolegů je nějakým způsobem “na hlavu”. Namlouvat si, že psychické zdraví pro vás není téma, je zcela odtržené od reality a nedává žádný smysl.

Vtip spočívá v tom, že většina těchto psychických neduhů nijak výrazně neovlivňuje pracovní výkon týmu a nijak neohrožuje firmu. O co jsou totiž psychické problémy častější, o to méně je většina z nich tak fatální a závažná, než jak si je ve svých předsudcích malujeme. Alespoň ve svých počátečních fázích. Třeba taková deprese je takříkajíc nekonečně škálovatelná, řada lidí trpí jejími mírnějšími formami a nelze je v pravém slova smyslu označit za nemocné. Možná prožívají menší radost ze života, v kolektivu šíří méně pozitivní energie, udělají o několik procent méně práce, než kolik by udělali v optimálním rozpoložení. To všechno ale mohou vyvážit třeba větší svědomitostí, empatií, časem stráveným v práci, takže se navenek mohou jevit jako ideální pracovníci. Pokud se však nevěnuje dostatečná pozornost prevenci, může se stát, že se taková drobná afektivní porucha rozvine ve vážnou nemoc, pracovní výkon náhle významně klesne a firma to záhy pocítí na svých ekonomických výsledcích. A naopak, kdyby se na dobré psychické pohodě zaměstnanců systematicky pracovalo, mohly by se jejich pracovní výsledky ještě vylepšit a firma by z toho profitovala.

Cítíte, o co rozumnější by bylo zbavit otázku psychického zdraví oné iracionální stigmatičnosti a věnovat se jí hned na začátku, kdy je to záležitost často spíš určité psychické kondice, než si ji připustit až ve chvíli, kdy klíčový pracovník už leží hospitalizován na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny, jako se to stalo právě Janu Muhlfeitovi?

Dřina, po které nerostou bicáky, ale osobnost

Aby však nedošlo k mýlce, nechci touto svou úvahou rozpustit odpovědnost za psychické zdraví v nějakých vnějších faktorech. Jsem přesvědčen, že odpovědnost za svůj život a své zdraví nese každý dospělý a svéprávný člověk sám (třebaže karty jsou každému rozdány trošku jinak). Chci upozornit na to, jak společenská tabu a stigmatizace ztěžují některým lidem snahu o převzetí odpovědnosti za své zdraví.

Považte, jak se staví společnost k tomu, když někdo navštěvuje tělocvičnu, fyzioterapeuta nebo maséra. Je to borec! Takové chování je pokládáno za cool, společensky žádoucí a odpovědné. Člověk se sebou něco dělá. Maká na sobě. Roste. Zoceluje se.

A teď si představte, že těm samým lidem, kteří vás chválí za návštěvu fyzioterapeuta, řeknete, že chodíte na psychoterapii. Jak budou reagovat? Přinejmenším rozpačitě. Najednou nebudete machr, který bere život do vlastních rukou, ale chudák, který je na tom tak blbě, že skončil na pohovce cvokaře. Že by takové chování také mělo být oceněno jako odpovědné, zralé, dospělé, prorůstové, žádoucí a pozitivní? To si popravdě bude asi myslet málokdo.

Jsme totiž zatíženi spoustou předsudků. Zmínka o psychoterapii či konzultacích s psychologem tak snadno může vést k představě závažné psychické nemoci, oslabení kognitivních schopností, dezintegrace osobnosti… Přitom tohle jsou záležitosti pro psychiatra a člověk trpící bludy (například) nejspíš nebude úplně ve stavu, že by se mohl věnovat dlouhodobé práci na sobě ve smyslu psychoterapie.

A možná ještě častěji si nezasvěcení pod pojmem “psychoterapie” představí pacienta, který si za tučný peníz předplácí právo vyplakat se psychologovi na rameni. Ale přesně to nemá se seriózní psychoterapií mnoho společného. K psychologovi nechodíte proto, aby vám foukal bolístky, ale abyste systematickou prací posunuli svůj život na vyšší úroveň vědomí, svobody, odpovědnosti a štěstí. Pokud vám takové hodnocení psychoterapie připadá divné, možná jsou vaše představy o ní poněkud zkreslené.

Zvláště lidé s technickým vzděláním se na psychologii (o psychoterapii nemluvě) dívají občas skrz prsty. Jako na něco zbytečného, spekulativního, šarlatánského. Jako na řečičky, které nemají žádný reálný přínos a brát vážně je můžou tak maximálně podivíni z fildy. Případně zaměňují psychologii s psychiatrií a pokládají ji za disciplínu, která má pečovat o “blázny”.

Psychologie může být ale i pro “normální” lidi mimořádně užitečná. A její přínos může být natolik reálný, že si toho všimne celý svět. Někteří z vás si možná ještě vzpomenou na olympiádu v Pekingu, kde zlatou medaili ve střelbě získal David Kostelecký. Netajil se tím, že na jeho úspěchu měla zásadní podíl spolupráce se sportovní psycholožkou Evou Šauerovou. V té době třiatřicetiletý střelec měl technicky na to, aby se stal nejlepším střelcem na světě. Bylo ale nutné o tom přesvědčit taky jeho mysl. A právě v tom mu pomohla psychologie.

Péče o duši již od roku 469 p.n.l.

Je úplně jedno, je-li duše nesmrtelná, váží-li 21 gramů, stěhuje-li se po smrti do nového těla, případně ji andělíček vynese na obláček. Nebo zda je to jen výslednice složitých elektrochemických procesů, která zanikne společně s tělem. Podstatné je, že každý z nás nějakou duši má a zodpovídá za ni. A měl by o ni pečovat stejně jako o své tělo.

V pátém století před Kristem žil v Athénách jeden týpek, který i po ledě chodil výhradně bos, měl slušnou fyzičku, uměl solidně lít, ale hlavně svou chytrostí vytrolil spoustu ctihodných athénských občanů, kteří mu to nemohli zapomenout, a když ho soudili za špatnou výchovu mládeže, ještě pořád si z nich dělal zadnici. Vypadal podle mě trochu jako major Kuneš (Hynek Čermák) z televizního seriálu Rapl. A nakonec tenhle drsnej Athéňan bez mrknutí oka přijal trest smrti, k němuž byl odsouzen, a vypil číši bolehlavu, i když měl možnost uprchnout. Zákona si totiž vážil víc než svého pomíjivého života.

Tenhle husťák se jmenoval Sókratés a byl to on, kdo se nejspíš jako první v dějinách začal starat o duši. Říkal tomu “péče o duši” (ve staré řečtině “epimeleia tés psychés”), a i když po sobě (stejně jako Kristus) nezanechal jediný kus psaného textu, ovlivnily jeho myšlenky Evropu a přilehlé i vzdálenější okolí na celá dlouhá staletí až do dnešní doby.

Přál bych si, aby každý pochopil, že péče o duši není žádný zbytečný výstřelek postmoderních neurotiků a už vůbec ne žádná slabost. Možná jste hustý, ale nikdy nebudete tak hustý jako Sókratés nebo major Kuneš. A byla-li péče o duši dobrá pro Sókrata, bude dobrá i pro Kuneše a bude dobrá i pro vás. Začněte brát svou duši vážně. Začněte se jí věnovat. Přestaňte strkat hlavu do písku a hrát si na to, že máte duši na háku. Máte-li zaměstnance, přestaňte ignorovat otázku jejich duševního zdraví a začněte ji brát stejně seriózně jako jejich záda a karpální tunely. Nestyďte se konzultovat své problémy s psychology, najděte si čas pracovat na sobě prostřednictvím psychoterapie.

Můžete mít vypracované tělo, třeba jako Chester Bennington. Mít slávu, peníze, super bejvák v Los Angles, krásného partnera, úžasné děti. A přesto vám to bude úplně k ničemu, bude-li vaše duše nešťastná a poničená. Proto o ni prosím začněte pečovat dřív, než bude pozdě.

Moc bych si přál nevidět už další úžasné lidi odcházet z tohoto světa zlomené zoufalstvím a vnitřní bolestí. Moc bych si to přál.