V tradičním slunovratovém článku (sebe)ironického blogu Nejlepší copywriter tentokrát otevřeme téma na pomezí filozofie, psychologie, ekologie, ekonomie a zdravovědy. Budeme zkoumat zdroj stresu, kterému jsou vystaveni příslušníci vyspělých západních společností a s nimi i celá planeta. A přemýšlet, zda už bychom se jako lidstvo už konečně neměli posunout o kousek dál.

Vzpoura proti tyranii rychlosti

Na začátku roku 2023 nás oslovil největší český e-shop s přírodní kosmetikou Biooo.cz, zda bychom do jeho bloggového seriálu „Bez cenzury” nenapsali pár článků. Kontroverzní zaměření zvolených témat nám přišlo jako dobrá copywriterská výzva, a tak jsme se do toho pustili. Naším úkolem bylo brát koncepty článků připravených odborníky a přepracovávat je do lifestylovější podoby.

V redakčním plánu ale zbylo i pár témat pro takříkajíc volnou autorskou tvorbu, z nichž jedno mi přišlo obzvlášť zajímavé: Pomalost. Tak jsem si ho urval pro sebe, a jak mi tak postupně pod rukama vznikal text o pomalých hnutích s názvem Zpomalit dřív, než nám ujede vlak, narůstalo ve mě přesvědčení, že bych tohle téma rád zpracoval i na našem blogu.

V článku na webu Biooo.cz jsem popisoval, jak urputné boje s časem svádíme v pracovní i soukromé sféře a jaké neblahé důsledky to má na kvalitu našich životů. A jak se určitá část společnosti proti imperativu rychlosti vzbouřila a začala hledat jiné cesty k naplněnému životu. V tomhle článku se podíváme víc do historie a budeme hledat, kde se vlastně ten moderní kult rychlosti zrodil a zda už v dnešní době nejenže není přežitý, ale zda nám dokonce nepřináší víc škody než užitku.

Zrození ducha kapitalismu z protestantské etiky

Moderní dobu charakterizuje posedlost dvěma spojitými kategoriemi: rychlostí a časem. Asi nejkrystaličtěji se to demonstruje na konceptu montážní linky Henryho Forda a bonmotu „Čas jsou peníze”. Moderní způsob výroby umožňuje díky automatizaci a standardizaci vyrobit za stejný časový úsek (pracovní směnu) řádově větší počet zboží (třeba automobilů) než tradiční výrobní postupy. Tím také řádově klesají výrobní náklady, produkty je možné prodat s vyšším ziskem řádově většímu množství zákazníků a otevřít si tak dosud netušené obchodní příležitosti a ovládnout trh. Ovládnout čas a vyrábět rychleji než konkurence znamená zvítězit v konkurenčním boji. Zbývá jediná otázka. Proč?

Shodou okolností rok poté, co Henry Ford založil společnost Ford Motor Company (1903), publikoval Max Weber přelomovou knihu Protestantská etika a duch kapitalismu. Přelomová byla svou metodologií, která položila základy moderní sociologii. A také myšlenkou, která v ní byla zformulována.

Weberovi vrtala hlavou jedna záhada. Proč se kapitalismus masově prosadil právě v křesťanských zemích. A ne třeba buddhistických, konfuciánských nebo islámských. A proč pak v těch křesťanských zemích statisticky významnější podíl na kapitálu drží protestanti než katolíci (či příslušníci jiných vyznání). A napadlo ho, že v protestantském myšlení je obsaženo „něco”, co si s duchem kapitalismu výborně rozumí.

To „něco” Weber objevil v kalvínském učení o predestinaci. Bůh už na začátku času rozhodl, kdo je určen ke spáse a kdo k věčnému zatracení. A my lidé nemáme nejmenší šanci jeho rozhodnutí zvrátit a bohužel ani zjistit, zda půjdeme do pekla, či do ráje. Něco ale dělat můžeme. Věnovat se usilovně práci na tomto světě a sledovat, zda se nám v ní daří, nebo ne. Pokud se nám daří, jedná se o signál, že máme boží požehnání a cesta ke spáse se nám otevírá. Nedaří-li se, jsme v háji. Pro úplnost dodejme, že staří Čechové tohle tušili už dávno. Proto se v češtině pro člověka oplývajícího statky ustálilo slovo „bohatý”, tedy ten, kdo se těší přízni boha/ů. Nebohý nebožák se pak naopak boží přízni netěší.

Materiální bohatství jako boží znamení

V kontextu křesťanství (a dalších monoteistických náboženských systémů) byla kalvínská doktrína skutečně revoluční. Tradiční církev lpění na majetku odsuzovala (což bylo z její strany poněkud pokrytecké, ale takové už jsou dějiny). A najednou tu máme náboženský proud, který v rozmnožování materiálního bohatství naopak spatřuje projev božího vyvolení. Proto není divu, že státy, v nichž se během 16. a 17. století rozšířil protestantismus, začaly bohatnout. A rozkvetl v nich nový způsob výroby, kterému dnes říkáme kapitalismus. Společnosti, které příliš ustrnuly v tradičním pohledu na svět, začaly zaostávat. 

Asi nejlépe je to vidět na příkladu Španělska na jedné, a Nizozemska a Anglie na druhé straně. Ani nezměrné bohatství, které katolickému Španělsku plynulo z jeho zámořských kolonií, nezabránilo porážkám ve válkách s protestantskou alžbětínskou Anglií i velikostně nesrovnatelně menším protestantským Nizozemskem. Na britských ostrovech se Kalvínovo učení uchytilo v hnutí takzvaných puritánů, jejichž část emigrovala právě do Nizozemí. V roce 1620 pak skupinka puritánů na lodi Mayflower přeplula Atlantik a založila kolonii Plymouth.

Na britských ostrovech odstartovala průmyslová revoluce. Britské impérium ovládlo čtvrtinu zeměkoule a stalo se největší říší historie. Malé Nizozemsko se stalo námořní supervelmocí. A z hrstky náboženských fanatiků Nové Anglie se během tří století stal ekonomicky nejvyspělejší národ světa. Zdá se, že na tom kalvinismu skutečně něco je…

Platí-li Weberova hypotéza, pak k těmto skutečně dějinotvorným úspěchům Velké Británie, Nizozemska a USA přitom došlo vlastně jako vedlejší efekt něčeho jiného. Toho, že si věřící protestanti chtěli dokázat, že Bůh stojí na jejich straně a jejich duše dojde spásy.

Zanechat stopu viditelnou z vesmíru

Protestantská etika, o které píše Weber, nepřipouští lenošení, zábavu, hýření a rozhazování. Člověk musí žít střídmě, strukturovaně a všechen svůj čas věnovat práci, která oslaví stvořitele. Zisk, který tato práce přinese, se nesmí promrhat, ale je nutné jej znovu investovat. Žádné opulentní večírky a drahá auta, ale pěkně rozšíření výroby, zvětšení provozovny, zavedení nových technologií. Aby náš podnik rostl, přibývali zákazníci, aby se zvětšovala stopa, kterou svým počínáním ve světě zanecháme. Aby ta stopa byla tak velká, že si jí Bůh na nebesích všimne a napíše si do notýsku: „Ten pan Novák se fakt snažil. Měl by mít podíl na království nebeském…”

Strýček Skrblík se v penězích koupe, ale neutrácí je!

Weberův puritánský kapitalista nepřipomíná Jordana Belforta, ale strýčka Skrblíka. Ten si sice rád zaplave v sejfu plném zlata, ale v životě by neutratil nic za zbytečnosti. Nebo Gustavo Fringa ze seriálu Breaking Bad, který je sice hlavou mocné a bohaté drogové mafie, přesto jezdí v otřískaném volvu a bydlí v malém domku na předměstí. Jasně, musí to být kvůli utajení. Gus nicméně nepotřebuje luxus. Stačí mu vědomí, že zanechal nesmazatelnou stopu ve světě organizovaného zločinu. Ač Chilan, jeho postoj je čistě puritánský.

Navenek spořádaný majitel restaurace se smaženými kuřaty. Ve skutečnosti drogový boss. Gustavo Fring.

Od časů Forda s Weberem nás dělí už víc než století, ale mašinérie sériové výroby, standardizace, automatizace a růstu po celou tu dobu jede na plné obrátky. Některé značky polepily svým logem doslova celý svět, takže je-li někde ve vesmíru Bůh, není možné, aby si toho nevšiml. Tomu se říká zanechat stopu.

Onen původní puritánský motiv je sice už zapomenut, imperativ změnit svět a zanechat stopu ale trvá dál. A tak se ta ambicióznější a zpravidla i vzdělanější část dnešní populace v produktivním věku snaží jako šílená zužitkovat všechny dostupné prostředky a schopnosti k tomu, aby nějakou tu stopu zanechala. Ale kdyby se nás někdo zeptal na důvod, nedokázali bychom odpovědět. Připadá nám natolik samozřejmé o to usilovat, že bychom takovou otázku pokládali nejspíš vyloženě za nesmyslnou. „Proč se snažím udělat díru do světa? Proč se snažím zapsat do dějin? Proč se snažím o globální expanzi? Proč se snažím doletět na Mars? Co je to za debilní otázky?” Změnit tvář světa už nechceme proto, aby si nás všiml vzdálený Bůh. Je to spíš nutkání, které nedokážeme pořádně vysvětlit.

Kdo chce zanechat stopu viditelnou i z vesmíru, musí zkrotit čas. Britské impérium začalo ztrácet primát ve světovém obchodu, když jeho obchodní lodě nedokázaly konkurovat americkým kliprům schopným plout až dvakrát rychleji. Být rychlejší znamená prodat víc zboží a dosáhnout většího zisku. Fordky sjížděly z výrobních pásů takovou rychlostí, že brzy zaplavily celé Státy a změnily tvář nového kontinentu. O několik desetiletí později automobilový průmysl změní tvář doslova celé Země. Vzniknou značky, které svůj úspěch budou replikovat v prostředí jednotlivých národních trhů napříč celým světem a svůj podpatek zaboří do tváře Země opravdu hluboko. Bude se tomu říkat globalizace a její negativa do hloubky rozeberou postmoderní filozofové. A právě proti tomu se zvedne vlna odporu v podobě pomalých hnutí, která vyvrcholí v roce 2004 vydáním manifestu Carla Honorého Chvála pomalosti.

Symbolem globalizace se stala značka McDonalds.  Z filmu Founder jsem se dozvěděl, že tím skutečným zakladatelem globální korporace nebyli bratři McDonaldové, ale prodavač mixérů s českými kořeny Ray Kroc, který od nich značku koupil.

Nástup digitalizace a (z)krocení individuálního času

Není asi náhoda, že vzpoura proti tyranii rychlosti započala na přelomu tisíciletí. Tedy v době, kdy začínalo být stále více jasné, že zanechat stopu nemusí být vždy pozitivní. A zároveň v době, kdy se napříč glóbem rozlila vlna digitalizace. Ta totiž ve vztahu k našemu tématu přinesla několik významných změn.

Během zlaté éry průmyslu se honba za vyšší rychlostí a efektivitou zaměřovala na fyzický svět. Vyrobit auto nebo hamburger rychleji než konkurence znamená vyrobit jich víc a zanechat větší stopu. A když zvyšování rychlosti narazí na svou mez, lze si namísto zkrocení času pomoci replikací téhož procesu v prostoru. Dvě výrobní linky toho vyrobí 2x víc než jedna, 10 fabrik víc než 5, 200 regionů víc než 100.

Jak funguje moderní soupeření s časem, ukázal v slavném filmu Modern Times Charlie Chaplin.

Automatizace, standardizace, racionalizace – tyto principy charakteristické pro průmyslovou revoluci zůstávají platné i v době Industry 4.0. Jenom se stále více místo fyzického světa obracejí ke světu virtuálnímu. Místo fyzické práce má stále větší důležitost práce intelektuální. A kolbišti, kde se vedou nové bitvy o každou vteřinu, se vedle továren a logistických řetězců stále více stávají duše jednotlivých pracovníků.

Lidé, kteří pracují v IT, financích, službách či marketingu, zkrátka obyvatelé všech těch fancy office parků od New Yorku po Hong Kong, jsou placeni od toho, kolik validního kódu, chytrého textu či správných rozhodnutí vygenerují. A protože jsou naneštěstí omezeni v prostoru (nelze je replikovat) i čase (jejich den má pouze 24 hodin), cesta k lepším výsledkům vede pouze přes zvyšování osobní produktivity. Úspěch knih jako Mít vše hotovo či Konec prokrastinace ukazuje, jak hluboká tato potřeba po zkrocení našeho individuálního času v současné společnosti je. Toužíme dělat vše ještě rychleji, efektivněji, produktivněji. Mít celý den, týden, měsíc rozplánovaný po hodinách a vědět, kdy budu řešit jaký úkol a mít jakou schůzku, protože jenom tak nikde nezůstanou žádná plonková místa. Času, který máme na práci, je tak zoufale málo. Proto ho musíme zužitkovat do poslední vteřiny.

Vůbec tím nechci tvrdit, že mít v životě strukturu a řád je něco špatného. Naopak! Problém může nastat ve chvíli, kdy se v nekonečných tabulkách, kalendářích a výkazech začne sám život tak nějak rozpouštět. Když člověka svět práce příliš pohltí, anebo dokonce „přeteče” do světa soukromého a my najednou techniky z pracovní sféry začneme přenášet do našeho soukromí. Když si začneme plánovat volnočasové aktivity a snažíme se 100% vytěžit také každou vteřinu určenou na zábavu či odpočinek. Navštívit ještě víc zemí, zhlédnout ještě víc filmů, přečíst ještě víc knih. V jednu chvíli si pak už člověk přestává být jist, zda je pořád ještě lidská bytost, anebo už robot.

Copak jde o život?

Statistiky ukazují, že západní civilizace prochází epidemií duševních onemocnění. Společným jmenovatelem celé řady z nich je nebývalé množství stresu, kterému jsme vystaveni. Ten stres přitom nemá příčinu v tom, že by nás někdo chtěl zabít nebo okrást. V drtivé většině případů jsme vystresovaní prostě tím, že nestíháme. A zvlášť na konci roku se stresy pracovní a soukromé hezky potkávají…

Není to ale divné, že nás dokáže nedostatek času tak hluboce vystresovat, až z toho onemocníme psychickou chorobou? Copak jde o život? No… Když si vzpomeneme na našeho puritánského kapitalistu, tak vlastně o život tak trochu jde. Puritánský kapitalista se rozhodl celý život zasvětit práci, všechen zisk reinvestovat do podnikání, zvětšovat svůj podnik a zaplavit svět svými výrobky, aby stopu vytvořenou jeho tvůrčími aktivitami nepřehlédl Bůh shlížející z nebes a daroval činorodému snaživci věčný život. 

Dnes žijeme v úplně jiné době. Často už ani nevěříme v nějakého boha. A pokud ano, nedomníváme se, že kvůli spáse musíme přetvářet svět a zanechávat po sobě nějakou stopu. Přesto se ale mnozí z nás chovají, jako by na jejich neutuchající aktivitě visel osud jejich i celého lidstva.

Puritán položil svůj pozemský život na oltář práce, aby výměnou za tuto oběť získal život věčný. Proč bychom ale měli své životy obětovat my, kteří už v žádný další afterlife vesměs nevěříme? Není to nějaký omyl, nějaký relikt z dob, kdy se kapitalismus teprve rodil a excelovali v něm náboženští fanatici?

Ta nejtvrdší měna

Abyste mě pochopili, nechtěl jsem tímto článkem plivat na kapitalismus ani na zvyšování produktivity práce. V celém tom masivním vzepětí lidského ducha a píle, které provázelo průmyslové revoluce posledních několika staletí, bylo mnoho pozitivního. Je ale možné, že ten původní hodnotový zdroj se už vyčerpal a některé jeho aspekty přestaly úplně dávat smysl. Když se první puritáni v 17. století snažili svým podnikáním zanechat stopu, žila na Zemi asi půlmiliarda lidí. Dnes nás je skoro 20x víc. Když se každý z nás bude snažit zanechat stopu, nakonec z planety nezbude nic než jedna velká… šlápota. A z lidí nezůstane víc, než vystresované trosky, které se budou třást o každou vteřinu, kterou by mohli promarnit.

Nakonec každý člověk musí dospět k poznání, že závod s časem nelze vyhrát. A že to nejlepší, co s časem lze udělat, je naplnit ho vztahy. A že ostatně i to nejcennější na práci a podnikání je právě budování vztahů. Možná právě na tom bude založena pracovní a podnikatelská etika budoucnosti. Na poznání, že úspěšně podnikat lze i bez nutnosti zanechávat po sobě stopu. A že směnit čas omezeného lidského života za peníze a statky je do určitého stupně velmi racionální. Ale jen pokud si člověk zároveň část toho času schová na to, aby ho vyměnil z tu nejtvrdší měnu. Přátelství a lásku.