Posledních šest měsíců ráčkuju. Pokouším se tak ve Francii aspoň trochu fejkovat, že jsem odjinud. Většinou mi to stejně nezbaští, ale ani mi to nedávají nijak sežrat. A tak já se snažím mluvit a Francouzi se zase snaží mě poslouchat. Když to nejde, přejdeme na angličtinu. Oni totiž vážně nejsou takoví ignoranti, jak se říká. Ale musíte za nima přijet a přesvědčit se o tom sami. Já jsem to udělala. Vloni v září jsem si sbalila svých pár švestek a odjela na Erasmus do Lyonu. Nejdřív na semestr, pak i na ten další. A i když tady studuju v angličtině, francouzština se svým zvučným “r” byla to hlavní, co mě sem přivedlo.

První francouzské vzplanutí

Za vším stojí touha poznat Francii, zemi levandule, baget a croissantů. Tu ve mně probudila jako první mamka (Zdravím, mami. Teď už víš, proč nejsem poslední dobou moc doma.). Vyprávěla mi o Provence, kterou navštívila. A potom mi půjčila knížku Čokoláda od Joanne Harrisové. Jasně, čokoládovna v malém francouzském městečku je dost klišé. Ale přesně to se hodilo k mé představě o zemi se starodávnými uličkami, kde čas plyne tak trochu jinak. Všechno pak už jen dokreslil film podle knižní předlohy, a přitom ani nešlo o francouzskou produkci. A když nad tím tak přemýšlím, možná za moje vzplanutí mohl spíš Johny Depp v hlavní roli. V hlavě se mi pravděpodobně zrodila jednoduchá rovnice: čokoláda + Johny = Francie = dokonalost.

Jsem „francouzsky postižená“

Od té chvíle mě začalo fascinovat všechno francouzské, nebo to, co francouzsky aspoň vypadalo. Zkoušela jsem péct koláče z křehkého těsta, makronky, nosila jsem baret. Když jsem se zase jednou rozplývala nad obrázkem Eiffelovky, moje sestra to shrnula slovy: “Však to víme, že jsi francouzsky postižená…” (seriózně se takovému “postižení” říká francophilie). Taky jsem začala poslouchat Joyce Jonathan a ZAZ. A tehdy se přidala k touze poznat Francii jako takovou i touha naučit se jazyk. Zkusila jsem to nejdřív s příručkou, která se jmenovala něco jako Francouzština snadno a rychle. Ty pokusy rozhodně nebyly snadný, ale rychle fakt skončily. Nicméně o rok později se věci daly do pohybu, když se ve škole otevřel na dva roky kurz francouzštiny. Středa a pátek, od sedmi ráno. Milovala jsem to a nebylo nic, co by mě dokázalo odradit od vstávání.

Francouzština je důkazem, že výjimka potvrzuje pravidlo

“Francouzština je těžká, že?” ptá se většina lidí. Říká se to. Ale já vám na to asi nedokážu říct objektivní názor. Mám totiž pocit, že když vás něco vážně baví, změní se i vaše vnímání obtížnosti. Ale ano, přiznávám, některé věci dají vážně zabrat. Třeba časy, kterých má francouzština požehnaně. Jeden přítomný, šest minulých a tři budoucí. Nebo časování sloves. Existují totiž tři slovesné třídy a každá z nich se časuje jinak, podle určitých (několika!) vzorů. A potom jsou tu samozřejmě i slovesa nepravidelná, která se prostě musíte naučit par cœur (nazpaměť). Poměrně zapeklitá je taky výslovnost. Doteď jsem měla za to, že když se naučíte vyslovovat jednotlivé hlásky a jejich uskupení, dokážete si poradit téměř s každým slovíčkem. To možná opravdu platí, ale pomalu zjišťuju, že s každým pravidlem výslovnosti zároveň přichází i výjimka, která zboří veškerou vaši jistotu. Třeba jednou z prvních věcí, kterou vám řeknou, je, že dvojité “LL” se vyslovuje jako “J”. To není těžké si pamatovat. Ale pak zjistíte, že například tak často používané slovíčko jako “ville” (=město) se nevyslovuje /vij/ ale prostě /vil/. To samé platí pro “mille”, které označuje “tisíc”. Další specialitou jsou pak nevyslovované hlásky. Zatímco my jsme v češtině pečliví a vyslovíme všechno do posledního písmenka, Francouzi se s tím moc nepářou. Při pozdravu (Salut) tedy nečekejte žádné /salut/, ale /salü/. A pokud někdo bude chtít vyjádřit, že s vámi souhlasí (d’accord), neuslyšíte /dakord/, jenom /dakor/.

Začátky můžou být fakt dost těžký

Francouzské číslovky vám to spočítají

Troufnu si tvrdit, že francouzské děti to mají trochu těžší. A nebo možná lehčí, záleží na úhlu pohledu. Nicméně spolu s tím, jak se učí zapamatovat si čísla do 100, se musí naučit i násobit. Protože ve francouzštině neřeknete jednoduše osmdesát. Ale čtyři-dvacítky. A všechno to začíná už u 70. To totiž není sedmdesát, ale šedesát-deset, a pokračuje to stejně až do 99, což už je trošku vyšší dívčí, když si musíte spočítat, že jsou to čtyřidvacítky-devatenáct. Zkuste si představit, že vám někdo v telefonu diktuje číslo. Francouzi ho neřeknou po jednotkách, ale po desítkách. To dělá z obyčejného rozhovoru docela slušnou šifrovačku.

Voulez vous zapadnout mezi Francouze?

Mezi třeťákem na gymplu a třeťákem na vysoké jsem od francouzštiny střídavě odcházela a zase se k ní vracela. Všechno se pak zlomilo v prosinci 2016. Měla jsem to štěstí zúčastnit se výletu do Štrasburku, který organizovala Martina Dlabajová, poslankyně Evropského parlamentu. Stačilo pár nesmělých pokusů o francouzskou konverzaci a všechno mi došlo. Že Erasmus je příležitost, jak se podívat na delší čas do Francie. A že později už taková šance možná nebude. Na obzoru byly státnice a přijímačky na magistra, pomyslná vstupenka na Erasmus, nebo taky stopka. Odjezd závisel víceméně na tom, jak tohle všechno vyjde.

 

Bála jsem se, ale zároveň si nepřipouštěla, že by to nemělo dopadnout. A tak jsem se na novou část života začala připravovat. Přes univerzitu jsem našla Francouze, který byl tou dobou ve Zlíně na Erasmu. Nechodila jsem kolem horké kaše:

“Hodina francouzské konverzace týdně pro mě, kafe pro tebe, ça te va?”

“Ça va.” (souhlasil)

Myslím, že poprvé dost trpěl. Vlastně pokaždé musel trpět, když slyšel, jak przním jeho rodný jazyk. Ale s utrpením evidentně souvisí i trpělivost. Tu měl a vždycky se snažil pozorně vyslechnout tu zvláštní směs čehosi, co jsem vypustila z úst. A jednou zbystřil mimořádně. To když jsem řekla:

“J’aime couché du soleil…”  /žém kušé dü solej/ (Mám ráda západ slunce.)

Pro západ slunce mají Francouzi stejný výraz jako pro to, když jdou spát, tedy coucher /kušé/. No, a pokud znáte slavnou větu Voulez vous coucher avec moi, asi chápete, že to bylo trochu faux pas. Chudák Francouz totiž slyšel jenom /kušé/. Nicméně se mi podařilo všechno vysvětlit a od té doby jsem se slovíčkem coucher dost opatrná.

Během těch pár hodin u kávy jsem dostala i několik tipů pro život ve Francii. Tyhle mi přišly nejzásadnější:

1. Jestli nechceš platit za pití v baru, musíš mrkat na chlapy kolem.
2. Nenos baret. Když budeš nosit baret, poznáme, že jsi cizinec.

A protože státnice i přijímačky dopadly, zapsala jsem si tyhle rady, kdybych je snad vážně někdy potřebovala.

Vzhůru do neznámých vod

Do Lyonu jsem odjela vloni v září, za sebou 4 více či méně intenzivní roky s francouzštinou. Moje jazyková úroveň by se v tu chvíli dala popsat asi nějak takhle:

• objedná si kafe
• zeptá se na cestu
• dokáže vést povrchní konverzaci na téma: počasí, můj volný čas, moje rodina

(Pozn.: Body jsou seřazené podle důležitosti, od nejvíce důležitého pro přežití, po ten nejméně důležitý.) První dva by se ale daly klidně zaměnit. Je vám totiž na nic, že si umíte říct o kafe, když se nedostane tam, kde by vám ho prodali. Ale bez kafe zas možná nebudete s to pokračovat v cestě, tím spíš, když se ztratíte.)

Not bad, ale prostor na zlepšení tam rozhodně byl. Ze začátku jsem měla “oblíbené” hlavně fráze: Je ne comprend pas, Excusez moi, Encore une fois, s’il vous plaît? (Nerozumím, Promiňte, Ještě jednou, prosím?). A kdykoli jsem něco kvákla, přišla reakce “Máte takový malý přízvuk, odkud jste?”

Nicméně skutečnost, že bydlím s rodilou mluvčí, mi hodně pomáhá. Zvlášť, když vzala vážně mou prosbu a opravuje mně skoro pokaždé, když něco řeknu špatně. A zatím jsem ji ani nevědomky neurazila. Nebo mi to aspoň neřekla.

Sama už jsem se taky přesvědčila o tom, co se tolik traduje. A sice, že nejvíc se člověk v cizí řeči zlepší, pokud stráví chvíli tam, kde se daným jazykem mluví. Spoustu frází se učím ve chvíli, kdy poslouchám lidi kolem sebe a pak se ptám, co který výraz znamenal. Jsou to slova jako vlastně, upřímně, přesně tak … Přežila bych bez nich, ale Francouzi je používají tak často, že mi dřív nebo později začne vrtat hlavou, co to znamená, a zeptám se. A někdy ani to není třeba. Zjišťuju totiž, že občas dokážu význam slov intuitivně odtušit a pak je začnu automaticky používat, protože vím, že v tu chvíli tam prostě patří (a zatím to naštěstí fakt vyšlo, aniž bych někoho častovala nějakou francouzskou nadávkou). A s úctou ke všem mým předchozím učitelům mám pocit, že kdybych nikam nevyjela, tyhle fráze se nikdy nenaučím.

Nestačíte na francouzštinu? S angličtinou není problém

Ve světě tak nějak panuje obecná představa, že Francouzi nechtějí mluvit anglicky. Nemůžu mluvit za každého Jeana, Pierra, Chantal nebo Celine, ale moje zkušenost je spíš opačná. Často, když přijdu do obchodu a začnu svou lámanou francouzštinou něco vysvětlovat, prodavač se zeptá, odkud jsem, a pak plynule přejde do angličtiny. Určitě hraje roli fakt, že Lyon je dost turistické město, a tak jsou na zahraniční náplavu připravení. Zároveň ale z takových reakcí cítíte určitou vstřícnost a ochotu. Za začátku jsem to většinou uvítala a taky přepnula na “EN” mód. Teď už se ale nechci nechat ochudit o žádnou šanci mluvit francouzsky. Tuším totiž, že právě situace, kdy se snažím vysvětlit, že chci mletý mák, mi dají nejvíc. A tak na otázku “Odkud jste, slečno?”, “Mluvíte anglicky”? odpovídám: “Můžete se mnou mluvit francouzsky. Jen mluvte pomalu, prosím”. Bez zbytečného vysvětlování, prostě jen tak. Číšníci v restauraci a prodavači v obchodě na tuhle mou “drzost” většinou reagují úsměvem. A vážně pak mluví pomalu. V tom je podle mě zakopaný pes. Nejde o to, že by Francouzi nechtěli mluvit anglicky. Oni jsou prostě jen hodně pyšní na svou řeč. Takže nesmírně ocení, pokud se s nimi snažíte domluvit, ale zároveň rádi pomůžou, třeba právě angličtinou, když je to v jejich silách.

Francouzština může bolet

Myslím, že dostat virózu, angínu nebo chřipku ve Francii je horší než onemocnět něčím takovým v kterékoli z jiných evropských zemí. Protože francouzské “r” se sakra blbě vyslovuje s oteklýma krčníma mandlema a knedlíkem v krku. To prostě nedáte. Takže čekám, až potkám Francouze s angínou. A pak po něm budu chtít, aby 10x zopakoval slavnou frázi Je ne regrette rien (Ničeho nelituji). Pak bude možná litovat, že potkal mě. Nicméně díky téhle bolestivé zkušeností vím, že se moje úroveň francouzštiny opravdu posunula. Můžu si totiž do “sívíčka” přidat následující body

• je schopná domluvit si randez-vous u lékaře (Ne s lékařem. Vážně se tomu tak říká a používají pro to zkratku “RDV”.), a to opakovaně
• zvládne lékaři vysvětlit, že zánět dutin je její “věrnej kámoš”, že ty antibiotika z minula vůbec nezabraly, a že když zabraly ty druhý, tak teď pro změnu nemůže polykat

Pokud Edith Piaf někdy musela vystupovat s angínou, vážně ji lituju

Francouzsky mluvit i myslet

Když žijete v nějaké zemi a víc a víc mluvíte jejím jazykem, dostane se vám pod kůži. Největší radost mám, když se mi místo anglických slovíček vybavují ta francouzská. To je dobrý signál, že francouzština zabírá dost velkou část mého mozku. Občas je to ale na úkor i rodné řeči. Když jsem přijela domů na Vánoce, první dny jsem se musela hodně snažit, abych prodavačům neříkala Bonjour a rodičům D’accord. A platí to i obráceně. Po měsíci stráveném v Česku byl teď rozjezd v Lyonu trochu pomalejší. Nepřišlo mi vůbec divný říct v obchodě na plnou hubu Dobrý večer (česky). Za to paní za pokladnou asi přemýšlela, jestli už třeba nemá halušky, když zbývá 10 minut do zavíračky. Ale jakmile jsem zopakovala to samé francouzsky, nasadila svůj obvyklý úsměv.

Teď už si pozdravy nepletu a jsem znovu ve svém živlu. Občas si v autobuse a metru sundám sluchátka, abych slyšela lidi kolem sebe mluvit. Někdy pochytím téma, jindy ani to ne. Ale i tak jsem spokojená, jen když můžu jejich řeč poslouchat. Je to další splněný sen, nebo spíš jeho pokračování, které se právě teď děje.

Ale i když posledního půl roku mluvím víc francouzsky nebo anglicky, na svou rodnou řeč jsem nezanevřela. Naopak si díky tomu uvědomuju, jak krásný a bohatý jazyk to je. Fakt, že v okolí nemám fyzicky nikoho, s kým bych promluvila česky, má své výhody i nevýhody. Musím chtě nechtě používat cizí řeč, pro mě jedině dobře. Ale přece jen mi občas schází ta jazykově spřízněná duše. O to víc jsem ráda, že je tu Nejlepší copywriter a Logos Agency, kteří nenechají mou češtinu zakrnět.