„Co studuješ?“ V bublině vysokoškoláků celkem obligátní otázka. Často ale nestačí odpovědět na ni třeba jen „biochemii“, „dějiny umění“. Většinou je potřeba ještě vysvětlit, co s takovou školou budeme dělat, a ještě lépe, pokusit se barvitě vylíčit, jak tím přispějeme k blahu celé společnosti. S touhle otázkou musíme počítat na každé rodinné oslavě, kde se objeví další nová tetička nebo bratranec z třetího kolene, na všech párty mimo náš studijní obor, na rande nebo na srazu spolužáků z gymplu, kteří už ani neví, jak se jmenujeme. Jsou lidi, kteří to mají, vzhledem k tomu, co se rozhodli studovat, trošku těžší. Troufám si říct, že patřím mezi ně. Studuju totiž marketingové komunikace. Na první pohled se to možná nezdá jako takový oříšek. O marketingu už slyšel kdekdo a komunikace? To je přece jasný jak facka. I tak ale často bojuju s tím, jak lidem kolem sebe vysvětlit, co je tenhle obor vlastně zač.
Pitvat žáby, nebo učit? Ani jedno
Marketingové komunikace jsem začala studovat tak trochu náhodou. Čtvrťák na gymplu, já nešťastná, že nevím, co se sebou. Čeština a cizí jazyky byly tou jedinou věcí, ve které jsem si byla trochu jistá. A co s tím. V tomhle období, kdy má člověk snad poprvé pocit zodpovědnosti za svůj další život, zafungovala nějaká vyšší moc. Asi cookies. Při brouzdání internetem na mě totiž vyskočil test od Jobs.cz „Kam na vysokou školu?“ Otázka, která se mi tou dobou honila hlavou 24/7, navíc slibovala odpověď. Od toho přece testy jsou, no ne? Necelých 7 minut a asi tři desítky otázek typu „Jaký předmět preferujete? Matematiku nebo společenské vědy?“, „Kterou činnost děláte raději? Doučujete spolužáky, nebo pitváte žábu?“ (Pamatuju si, že jsem tehdy volila žábu, protože doučování by tak leda dovedlo na pitevnu mě i moje spolužáky.) Výsledek byl jasný: Z velké části jsem humanitní typ, ten přírodovědný u mě moc prostoru nedostal. A prý by se pro mě hodila třeba Fakulta multimediálních komunikací na Baťovce ve Zlíně. Neměla jsem ani páru o tom, že je ve Zlíně univerzita. A „multimediální komunikace“ zněly jako jedno z těch „důležitých“ slov, která se mi sice líbí, ale vlastně netuším, kdy je použít a co vlastně znamenají. Začala jsem googlit. Dodnes nevím, jak se mi podařilo prohrabat se webem FMK. Čím víc ho znám, tím složitější mi připadá. Ale z toho, co jsem zjistila, mi jako nejschůdnější a nejzajímavější na celé fakultě připadal obor marketingové komunikace. Zase prázdno, jestli vás zajímá, co jsem si pod tím představila. A tak jsem jela na Gaudeaumus a den otevřených dveří, abych toto zjistila víc, ptala se lidí, co už tuhle školu měli za sebou, až mi došlo, že nic jiného ani studovat nechci. Marketingové komunikace slibovaly kreativitu dohromady s teorií i praktickými zkušenostmi a i když jsem si pořád nedokázala moc představit svoje budoucí povolání, cítila jsem, že tohle by mohlo být pro mě to pravé.
Den otevřených dveří na FMK (konkrétně na Ústavu marketingových komunikací) měl téma „Marketingové komunikace jsou naše srdeční záležitost“. „Bude to platit i pro mě?“ Na to jsem měla teprve přijít…
Neptej se. Říkali: Neptej se
A tehdy, ještě než jsem na školu nastoupila, jsem poznala krutý úděl studenta marketingových komunikací. Jak pro pána krále někomu vysvětlím, jaký obor jdu vlastně studovat, a ještě hůř, jak dokážu popsat, co ze mě jednou bude? Takže jsem ze začátku říkala něco jako:
„No… víš… budu pak moct dělat třeba reklamu.“ Tam jsem většinou končila. Jednak protože jsem nevěděla, co víc k tomu říct. A navíc – „dělat reklamu“ většině lidí stačilo k tomu, aby si udělali o mé budoucí profesi vlastní obrázek.
„Tak to doufám, že nebudeš vymýšlet takový kraviny, jaký dávaj v televizi. Na to se fakt nedá koukat.“
„Díky, kámo. Pokusím se udělat všechno proto, aby tvoje večery před bednou byly příjemnější, i když zatím za sebou nemám ani první týden školy.“
Taky jsem se v tomhle období dozvěděla, že marketingové komunikace jsou pro mě příliš povrchní obor a já se na to vlastně vůbec nehodím. Nijak zvlášť jsem neoponovala, protože jsem nedokázala určit, jak to je s tou povrchností. A jestli mi to bude sedět, to jsem měla teprve zjistit.
Marketingový komunikátor – speciální druh
První měsíce na škole jsem pořád moc netušila, co všechno marketingové komunikace zahrnují, a co ze mě jednou bude. Říkali nám: „Vy nestudujete marketing. Ani reklamu. Vlastně byste si ani neměli říkat markeťáci, protože to je od slova marketing. Vy ale studujete marketingové komunikace.“
„Takže to mám jako lidem říkat, že jsem marketingový komunikátor?“ Vřelé díky. Už markeťák zní podezřele.
Tenhle obrázek pro mě vytvořil kamarád k narozeninám. To jsem byla ve Zlíně asi dva měsíce, snažila se zorientovat v novém městě a všem, co mi přišlo do cesty. Takže jako „queen“ jsem se zrovna necítila. O to víc mě ta fotka potěšila. a pobavila.
Poměrně brzo nás ale naučili, že marketing stojí nad marketingovými komunikacemi, které jsou zase nadřazené reklamě. Takže už jsme mohli dělat, jak jsme chytří a stírat všechny, kteří nám říkali „Ty studuješ tu reklamu, viď?“ (Běda nám, markeťáckým pokrytcům. Na začátku vysoké školy jsme o sobě tvrdili to samé a o pár měsíců později už děláme machry a poučujeme ostatní.) Taky jsme se dozvěděli, že marketingové komunikace sestávají z 5 základních nástrojů (reklamy, podpory prodeje, public relations, přímého marketingu a osobního prodeje) a že skrze ně informuje firma o svých produktech a značkách, snaží se s jejich pomocí ovlivnit nákupní rozhodování lidí a budovat vztah se svými zákazníky. Ale řekněte něco takového třeba své babičce. Jednak pro ni bude těžké pochopit význam všech těch slov a pak taky… kdo by chtěl slyšet, že jeho vnučka bude v budoucnu dělat přesně ty špatnosti, kvůli kterým si kupujeme věci, které vlastně vůbec nechceme a nepotřebujeme? „To je jen marketingovej tah!“, přece.
A tak jsem se já (a myslím, že i většina mých spolužáků), musela naučit, jak z toho vybruslit. Postupem času jsem si osvojila zhruba tuhle taktiku: Popravdě říkám, že studuju marketingové komunikace (protože jsem za to ráda) a jedním dechem dodávám, že to není to samé, co marketing (protože je to to první, co mě ve škole naučili), ale vím, že občas nemá cenu se v tom moc pitvat, pokud to danou osobu nezajímá. Pak už rovnou dodávám, že je tooooolik možností, co můžu po vysoké dělat. (Třeba jen v reklamní agentuře je nespočet různorodých pozic – copywriteři, grafici, accounti, produkční… ) A když je to potřeba, říkám: „Ano, i reklamu v televizi…“
Někdy ale nemáme prostor vysvětlovat nebo narazíme na někoho, kdo má dojem, že ani žádné vysvětlení nepotřebuje. A to pak vznikají situace, kdy nevíme, jestli se smát, nebo brečet. Při takovém posledním zážitku utrpělo moje markeťácké ego slušnou ránu. Bylo to teď ve třeťáku, kdy na začátku září UTB pořádala akci, na níž si příchozí mohli nechat změřit velikost nohou speciálním přístrojem, který vyvinuli vědci z univerzity. Zapojila jsem se jako brigádník a tři dny roznášela na náměstí a v přilehlých ulicích propagační letáčky. Ano, přesně tohle všichni tolik nesnáší. I já jsem se v první chvíli nenáviděla a říkala jsem si, do čeho jsem se to pustila. O pár desítek letáčků a několik nerudných odmítnutí později už to šlo ale líp. Nebo mi to minimálně bylo víc jedno. Někteří si plakátek dokonce hned prohlédli a začali se vyptávat.
„A vy studujete ten design obuvi, co je tady uvedený?“, zajímala se přátelsky vypadající žena.
„Ne, ne, já studuju marketingové komunikace…“
V tom se oči té milé paní rozzářily, jako kdyby náhle pochopila podstatu vesmíru.
„Ahááá, tak proto roznášíte ty letáky…“
„Uh…“ Na nic víc jsem se nezmohla. „Dobrý den, jsem Pavlína, studuju marketingové komunikace a moje životní poslání bude roznášet letáčky po městě. Těší mě.”
Make love MARKETING COMMUNICATIONS, not war
Vysvětlovat, co náš obor obnáší, ale není to jediné, s čím se jako studenti marketingových komunikací potýkáme. Ještě trochu svízelnější totiž mohou být situace, kdy se my, marketingoví komunikátoři, snažíme seznámit s někým úplně mimo náš obor a zapůsobit na něj, protože doufáme, že by to třeba mohl být náš budoucí partner. Pokud takový člověk nemá o marketingu a jeho příbuzných disciplínách aspoň trochu přehled, pak se může stát, že vypadáme jako povrchní ignoranti skutečného smyslu života. Představte si třeba takového biologa, který většinu času tráví v přírodě, televizi nemá a sociální sítě pro něj Facebookem začínají i končí. A pak jeho protějšek, jak mu na rande řekne: „Živím se tím, že přidávám příspěvky na Facebook a na Instagram a ve volným čase se rád/a dívám na reklamy.“ Dobře totiž odtušíme, komu říct, že jsme social media specialista a že v kině jsme byli naposledy, když byla Noc reklamožroutů. Někdy je potřeba to vysvětlit polopatě a to pak zákonitě musí vypadat, jako že nás naprosto pohltily moderní technologie a konzumní způsob života. To takoví grafici a web designéři to mají krapet jednodušší. Pro lidi marektingového světa neznalé je totiž rozdíl, jestli řeknete, že jste vytvořili deset webů, nebo napsali 100 postů na Facebook.
Řekněte před markeťákem (pardon, marketingovým komunikátorem) slovo „like“. Můžete si být jisti, že si nepředstaví anglické sloveso „mít rád“ v jeho pravém slova smyslu, ale zdvižený palec na Facebooku.
Hlavně to nebrat tak vážně
Všechno to vysvětlování a občas i snahu obhájit důležitost oboru, který studuju, ve skutečnosti vůbec nevnímám jako příkoří. Koneckonců jsem se díky takovým situacím už několikrát dobře pobavila. Je taky hezké si představovat, že někoho možná zajímá, o čem jsou marketingové komunikace, stejně jako jsem já zvědavá, co asi dělá moje kamarádka, která studuje fyzikální inženýrství a nanotechnologie. Proto si myslím, že je fajn, nejen když se člověk ve své oboru co nejvíc orientuje, ale když to taky dokáže přiblížit ostatním.
