Category Archives: Nezařazené

Dosti divoká jízda aneb Tvrdé jádro Nejlepšího copywritera na červnovém PR klubu

Když dostal Pavel nabídku přednášet na semináři PR Klubu, nechtěl si to nechat ujít (a to i přesto, že den před tím školil copywriting na druhém konci republiky a odpoledne po semináři zase vystupoval s Beatles revivalem, takže to měl fakt hektický). A když mi nabídl, abych jela jako jeho plus jedna, nechtěla jsem si to zase nechat ujít já. A tak se první letní den Nejlepšího copywritera nesl nejen ve znamení horoucího vedra, ale také v duchu toho, co děláme a co máme rádi. Copywritingu a jemu přidružených disciplín.

Původně jsem plánovala jen tak si dělat poznámky a napsat z workshopu takový malý report. Nakonec se ale první letní den ukázal nejen jako den copywritingu, ale také jako den pořádných průšvihů, a protože neštěstí druhého (jak známo) potěší nejvíc, rozhodla jsem se vám ukázat, že i když pracujete pro Nejlepšího copywritera a máte volňásek na workshop, pořád můžete mít den blbec. Ale na report taky dojde, nebojte.

Jako bych to snad někomu věřila… zdroj: https://some.ly/tItUnWb/

 

Dvacetiminutový půlmaraton

Začalo to tím, že jsem úspěšně zaspala tři budíky. O hodinu později, než jsem původně plánovala, jsem vystřelila z postele, nahodila obličej (to my ženy totiž občas děláme) a mazala na vlak z Pardubic do Prahy. Po 20 minutách rychlé chůze jsem dorazila na nádraží. S pocitem, jako bych právě uběhla půlmaraton. A tak jsem na veřejných toaletách (otřesný zážitek, mimochodem) pečlivě nalíčený obličej jedním tahem papírového ručníku zase sundala a v duchu jsem si vynadala za to, že jsem si do tašky nehodila náhradní halenku. Jak by se mi v tu chvíli suchý kus oděvu hodil!

Bomba na nádraží

Nastoupila jsem do zpožděného žlutého vlaku a těšila se na svou ranní kávu. Tu jsem si objednala kousek za Pardubicemi, nedočkala jsem se jí ale za celou cestu do Prahy. A to je pro kofeinového závisláka, jako jsem já, docela problém. Někde za Kolínem se ozvalo hlášení, že na hlavním nádraží v Praze byla nahlášena bomba. A tedy jedem do Vršovic. Vědoma si svého orientačního (ne)smyslu, začala jsem značně panikařit. Ještě že ty žluté vlaky mají funkční wifi a vševědoucí stýček google vždy ví, jak poradit. Do Prahy jsem dorazila s více než půlhodinovým zpožděním.

Bez kofeinu ani ránu (už nikdy!)

Na Vršovickém nádraží jsem statečně zabloudila. Vydala jsem se totiž přesně na druhou stranu, než šel dav ostatních spolucestujících. Ani s několikadenním odstupem to nechápu a přikládám to nedostatku kofeinu. Po dvaceti minutách zoufalství a paniky jsem konečně našla příslušnou tramvajovou zastávku a dokonce jsem po chvíli studování jízdních řádů pochopila, kterým směrem se mám vydat. Na seminář jsem dorazila 15 minut po jeho oficiálním začátku. Zničená a na pokraji sil, dosedla jsem na místo, které mi Pavel prozřetelně držel. A odpoledne mohlo začít.

Z vršovického nádraží na tramvajovou zastávku vede cesta ve směru „rovnou za nosem a trochu doleva“. Normální člověk to trefí na první dobrou, stačí se držet směru, který udává dav. Kofeinový absťák ovšem vyvolává zatmění mozku a tím i definitivní ztrátu orientačního smyslu. No fakt! Autor fotografie: VitVit

Se učit, se učit, se učit

Po krátkém úvodu a představení všech zúčastněných se slova jako první chopil Pavel. Neměl vůbec lehkou úlohu, protože na jeho povídání natěšeně čekalo více než dvě desítky zkušených i méně zkušenějších profesionálů. A protože, jak už jistě všichni víte z předchozího článku, v sobě Pavel chtě nechtě učitele nezapře, otevřel svůj blok krátkým exkurzem do historie copywritingu. Následoval jeho pohled na současný stav a vývoj copy v našem českém rybníčku a potom plynulý přesun k desítce největších problémů, se kterými se dnes a denně setkává asi každý z nás (tedy alespoň v našem oboru).

Pro mě osobně to nebylo nic nového, já ovšem s Pavlem pracuji každý den. A kdyby mě zcela nezávisle poprosil o sestavení podobného seznamu, byl by pravděpodobně naprosto identický. Z pohledu copywritera jsem se mimo jiné opět utvrdila v tom, že přechodníky jsou zlo a nemá smysl se je snažit pochopit (díky Bohu!), z pohledu account managera jsem s šibalským úsměvem na rtech přiřazovala každý z bodů k jednomu z klientů. Pavlovu prezentaci jsem předem neviděla, a přesto jsem naprosto přesně věděla, o čem mluví. Zajímavá sonda do naší každodenní spolupráce.

Kdo si hraje, nezlobí

Někdo tomu říká syndrom vyhoření, jiný nedostatek inspirace a další prostě a jednoduše KOPR („Kurevský odpor k práci“ – kdyby někdo nevěděl). Naší prací je hrát si se slovy, tvořit příběhy, definovat tón komunikace, zkrátka a jednoduše být vládcem psaného projevu, nikoliv jeho poddaným. A každý, a netvrďte mi, že to není pravda, někdy zažil chvíli, kdy pro něj psaní bylo jen pouhá nudná a nezáživná rutina. A když máte pocit, že se vám ta potřebná kreativita někam zaběhla, obraťte se na Olgu Pohl. Ona vám ji totiž chytí a vrátí zase zpět. Za hodinu!

Pavel ve své přednášce naťuknul krom jiného také tvorbu a definování tonality textů. Olga na něj naprosto perfektně a plynule navázala (Podezřívám je, že se předem domluvili). A tak jsme si v rámci jednoho z prvních úkolů zkusili tonalitu definovat. Pro mě to nebylo nic moc nového, někteří z přítomných ale více či méně viditelně propadli panice. Já dostala za úkol definovat pravidla pro vtipnou tonalitu. Poprala jsem se s tím se ctí (doufám), nikoliv už se smíchem. Zase taková sranda to totiž nebyla (rozuměj nebylo to vůbec lehké).

Seminář se konal v jedné ze zasedacích místností, které k pronájmu nabízí restaurace Etnosvět. Krom duševní potravy pro naše kreativní mozky jsem měli k dispozici také drobné občerstvení pro zahnání hladu a žízně a hlavně klimatizaci!

To další úkoly, ty už útočily na bránice všech zúčastněných v celkem pravidelných intervalech. Olga nám představila poetický útvar limerik, ze kterého jsme vycházeli. Následně jsme dostali každý po jedné básničce a naším úkolem bylo přepsat ji do formy perexu tiskové zprávy. V návalu smíchu jsem si nestihla poznamenat výtvor nikoho dalšího, podělím se s vámi tedy alespoň o ten svůj.

Moje zadání:
Byl jeden staroušek v Abbotu,
kterého přešla chuť k životu.
Za zpěvu balad
mu dávali salát,
což vzpružilo starouška v Abbotu.

A můj výsledek:
Náš salát prokazatelně navrací chuť do života. Spotřebitelská studie ukázala, že pokud je jeho konzumace podpořena zpěvem balad, k rychlému nabrání druhého dechu dochází zejména u respondentů ve věkové kategorii „stařík“, kteří pocházejí z Abbotu.

Jakkoliv můj výtvor není dokonalý a v reálném světě by rozhodně neobstál, Olga mne přesvědčila o tom, že i taková konzerva, jako jsem já, v sobě tu dlouho ztracenou kreativitu celkem snadno a rychle dokáže najít. A co víc, bavilo mě to. A bavilo mě to tak, že až narazím na další akci COPYHerny, určitě se přihlásím. Olgo díky, byla to sranda 😊

Klikám, klikáš, klikáme

Poslední blok semináře vedla Katka Vlčková, která nás s úsměvem na tváři provedla slastmi a strastmi Call to action. Pro běžného uživatele často otravné tlačítko, pro nás copywritery skoro až denní chleba. A i po třech letech úzké spolupráce s Pavlem jsem celkem rychle pochopila, že se mám stále co učit. Katka nás seznámila s pěti základními pravidly, které zákazníka přiměje k akci. A to napříč všemi komunikačními kanály včetně offlinu. Ukázala nám na příkladech, že pravidlo „méně znamená více“ nemusí být vždy užitečné a že ve světě marketingu leckdy nefunguje vůbec. A za to jsem jí nesmírně vděčná.

Důkaz toho, že myslet na naše čtenáře/koncové uživatele se vyplácí. WriteWork je webová stránka, která umožňuje studentům čerpat inspiraci z prací jiných studentů. Získat okamžitý přístup je sice fajn, ale já bych si také raději přečetla celou esej.

Katka měla na svou prezentaci nejméně času, a přesto jsem si z její přednášky odvezla stranu poznámek. Neunikla mi ani zmínka o neurolingvistickém programování, o kterém v poslední době slýchám čím dál tím víc. A dokonce mne přesvědčila, abych si právě o tomto tématu zjistila něco víc. A to už je co říct.

Za necelou hodinku s Katkou jsem rychle pochopila, jak důležité mohou být detaily a jak nezbytné jé hrát si nejen se slovy, ale hlavně s jejich významem. A hlavně nezapomínat na to, kdo vlastně bude náš čtenář!

5 rad jak se popasovat s CTA podle Katky Vlčkové. Uznávám, že bez výkladu to může být poněkud o ničem. Ale když se nad tím zamyslíte, smysl to rozhodně dává. Snad na nás Katka nebude naštvaná, že jsme jí trochu vyrabovali prezentaci. Sluší se minimálně dodat, že infografiky vznikly díky Katčině umu a webové stránce Adioma.com.

Z I. P. Pavlova na nádraží přes Nuselský most

A tak byl konec a já se plná dojmů vydala na cestu zpět do Pardubic. A protože v myšlenkách jsem byla stále ještě na semináři, zcela suverénně jsem se vydala špatným směrem. Obtěžkána notebookem a plným močovým měchýřem, ocitla jsem se najednou u Nuselského mostu. Mohla jsem se otočit a stejnou cestou se vrátit zpět. Normální člověk by to udělal. Horké počasí ale v mém mozku způsobilo zkrat a tak jsem se vydala přes Nuselák na metro. A než jsem do něj vůbec vlezla, úspěšně jsem přešla tři zastávky.

A jaké z toho plyne ponaučení? Učte se, hrajte si a nebuďte vždy struční. A také nespoléhejte na palubní personál žlutých vlaků. Protože když akutně potřebujete kofein, vykašlou se na vás. A vy si potom propotíte triko a ještě nachodíte o dobrých 10 kilometrů víc, než jste vůbec potřebovali.

 

Adventní školení copywritingu – příležitost pro 12 apoštolů webového obsahu

Chcete to stručně? Nie mam z tym problemu! Nabízím celodenní webcopywritingový kurz pro mírně a středně pokročilé za docela fajn cenu, kterou najdete na konci článku. A pro vás ostatní, kdo nechcete být ochuzeni o typicky Šenkapounovsky dlouhý blogový příspěvek, mám samozřejmě v klobouku schovanou delší variantu.

Od firemního workshopu po otevřený kurz

Asi takhle… Už tři roky jezdím po českých firmách školit webový copywriting. Vždycky jsem z toho nejdřív trochu vypsychlej, protože jako introvert se nerad cpu před cizí lidi, ale pochopte, pět let jsem pracoval ve školství, pocházím z kantorský rodiny, ty geny se prostě nezapřou a vysloužilému pedagogovi začne katedrový adrenalin po čase opět chybět, a tak do toho vždycky znova jdu a ta schíza se nakonec většinou mění v radost – z kreativity účastníků, legrace, kterou u toho zažijeme, peněz, který mi přijdou na účet…

Prošel jsem stovky obrázků na Pixabay související s tématy "školení", "školní místnost" apod. Viděl jsem školící se manažery, školící se ambiciózní kariéristy, školící se uniformované panáčky z člověče nezlob se, dokonce školící se dinosaury... Nakonec jsem pro ilustraci zvolil toto oldschoolové zátiší. Zasedačka na Husinecké vypadá trošku jinak, ale záleží jen na nás, jak moc hezký si to tam uděláme!

Prošel jsem stovky obrázků na Pixabay související s tématy „školení“, „školní místnost“ apod. Viděl jsem školící se manažery, školící se ambiciózní kariéristy, školící se uniformované panáčky ze Člověče, nezlob se, dokonce školící se dinosaury… Nakonec jsem pro ilustraci zvolil toto oldschoolové zátiší bez lidí a dinosaurů. Zasedačka na Husinecké vypadá trošku jinak, ale záleží jen na nás, jak moc hezký si to tam uděláme!

A peníze, o těch jsem vlastně právě chtěl mluvit (jen mi to bylo blbý hned tak ze začátku). Když někam jedu školit, minimálně dva dny se na to úmorně připravuju. Nejím, nespím, studuju společnost klienta a její marketing, testuju její produkty a služby, dělám si poznámky, zanáším získané poznatky do prezentace. Den D pak celý strávím ve firmě mezi jejími marketéry, kopíky, vizemi a tenčícími se zásobami kávy. V konečném součtu jsou to tedy minimálně 3 pracovní dny, které přípravě a realizaci školení věnuju. 3 mandaye profesionálního kopíka. To prostě něco stojí. A tak si to moje školení můžou dovolit zpravidla jen větší společnosti, kde na to mají (jak se hezky česky říká) budgety.

Jenže školení u mě poptávají i docela malé rodinné podniky, živnostníci a zejména sami copywriteři, kteří se chtějí něco přiučit. Po osamoceném copywriterovi nebo živnostníkovi pochopitelně nemůžu chtít zaplatit 3 pracovní dny, i jeden by byl troufalý. A tak na poptávky tohoto druhu celé ty tři roky odpovídám, že zatím jim nemohu vyhovět, ale jednou určitě připravím školení webového copywritingu otevřené široké veřejnosti, které bude cenově dostupné pro každého. A přátelé, ten čas právě nastal!

Kurz, který na trhu postrádám

Připravil jsem školení webového copywritingu otevřené široké veřejnosti, které je cenově dostupné pro každého. Neznamená to ale, že by bylo určené každému. Když jsem si dělal rešerši webcopywritingových kurzů aktuálně dostupných na českém trhu, postupně ve mně narůstal pocit, že všechny nabízejí víceméně to samé: SEO, meta tagy, headliny… Ostatně, tahle základní témata jsem se sám pokusil zpracovat ve své knize Webcopywriting pro samouky. Řekl bych, že kdo si chce nastudovat základy copywritingu, má dnes opravdu docela dost možností.

Na knihu Webcopywriting pro samouky mám mimochodem docela dost kladných ohlasů. Školení můžete chápat jako takovou její praktickou nadstavbu pro pokročilejší writery.

Na knihu Webcopywriting pro samouky mám docela dost kladných ohlasů. Školení můžete chápat jako takovou její praktickou nadstavbu pro pokročilejší writery.

Co ale copywriter, který chce zapracovat na dalším rozvoji svých dovedností? Přiznám se, že pro ně toho v aktuální nabídce vzdělávacích produktů příliš mnoho nenacházím. Co takhle otázka stylu a copywriterské techniky? Jakými prostředky se dopracovat k opravdu dobrému textu? Jakými fintami zvednout jeho hodnotu? A jak tuto hodnotu vyargumentovat klientovi či nadřízenému? Jak coby copywriter budovat svou odbornou autoritu? Jak blogovat? Jak vytvořený obsah dostat ke čtenářům?

Za osm let v oboru jsem pracoval s desítkami juniorních copywriterů. A bez ohledu na to, jak moc byli talentovaní (a že někteří byli!), právě na výše naznačené problémy jsme se zpravidla museli nejvíc soustředit. No, když si vzpomenu na svoje začátky… Sem tam některému z těch témat věnuju článek na blogu, ale pokud bych to měl probrat do hloubky a systematicky, vydalo by to na novou knihu. Anebo celodenní školení. Na knihu možná jednou taky dojde, ale teď bych tu měl to školení.

Školení webového copywritingu pro mírně a středně pokročilé

V tomhle kurzu vám předám ty nejužitečnější poznatky související s tvorbou textů, které jsem za 11 let komerčního psaní a 8 let v online marketingu posbíral. Máme na to jen 8 hodin, takže musíme máknout.

Tematické okruhy školení

1. Opakování aneb Co bychom měli znát už ze základní copywriterské školy

  • Základy obsahové strategie (cíle, cílovky, persony, tone of voice…)
  • B2C, B2B a B2G copywriting
  • Copy a SEO
  • Anatomie a taxonomie webového obsahu
  • Headliny
  • Slogany
  • Principy webového psaní

2. Copywriterské řemeslo a technika

  • Obecné zákony dobrého marketingového textu
  • Copywritingové hříchy
  • Stylistické umění jako předpoklad pokročilého copywritera
  • Jak napsat text, aby se dobře četl
  • Rytmus textu jako to, čemu laici říkají “magie”
  • Finty, které mi pomáhají cizelovat text k dokonalosti
  • Jak se pouhých 20 % textu postará o 80 % jeho hodnoty
  • Letmý pohled na jazyk, gramatiku a pravopis

3. Copywriterův selfbuilding

  • Z jakých odborných zdrojů čerpat
  • Kde brát inspiraci pro práci
  • Jak budovat svůj osobní brand
  • Jak naceňovat práci
  • Jak vyjednávat o ceně s klientem nebo šéfem
  • Jak posílit svou autoritu v očích klienta nebo šéfa

4. Psaní pro blog

  • Přínos blogování pro copywritera, agenturu nebo klienta
  • Specifika blogového psaní
  • Jak vybírat témata
  • Zásady pro zpracování blogového příspěvku
  • Podpora blogového obsahu

Kdy a kde a jak

Školení proběhne 7. 12. 2017 od 9:00 do 16:30 na adrese Husinecká 903/10 Praha 3. Kolem poledne si dáme cca 30 minut pauzu na oběd (z vlastních zásob či v přilehlých restauracích), čistý čas bude 8 hodin. S sebou si vezměte libovolné psací vybavení. Propisku a kus papíru, notebook, tablet, prostě cokoli, na co se vám bude dobře psát. Psát totiž budeme hodně. Kapacita je maximálně 12 lidí, jedno místo jsem ale už zdarma poskytl copywriterovi z neziskové organizace. Ve dvanácti se dá pracovat velmi efektivně, plodně, zábavně, pozornost budu moct věnovat každému z vás. Vždyť už Ježíš věděl, že dvanáctka je pro edukační proces optimální číslo.

Poslední večeře Simona Ušakova není zdaleka tak slavná jako ta Da Vinciho, přitom je daleko barevnější než onen vybledlý kus oprýskané omítky v Miláně, a do blogového příspěvku se tudíž hodí mnohem víc. Jenom mě teda trochu zaráží ona genderová nevyváženost díla a taky určité šlendriánství umělce, který zapomněl sympaťákovi s měšcem namalovat svatozář. Ale jako ilustrace ke 12 apoštolům cajk.

Předvánoční cena

Tenhle kurz je částečně splátka dluhu všem, kterým jsem ho sliboval. Je to i takový maličký adventní dárek copywriterům, kteří na sobě chtějí pracovat. A konečně je to taky určitý pilot něčeho většího a dlouhodobějšího, co už nějaký čas plánuju. Proto jsem cenu stanovil o fous nižší, než jakou najdete u konkurence. Využijte toho, příště už to může být o chlup dražší!

Cena pro plátce DPH
2 500 Kč bez DPH (celkem tedy 3 025 Kč)

Cena pro neplátce DPH
2 500 Kč včetně DPH (tedy 2 066 Kč + 434 Kč)

Jak školení objednat

Máte-li o kurz zájem, napište na adresu budte@nejlepsicopywriter.cz, do předmětu naťukejte “Školení copywritingu 7. 12.” a v e-mailu uveďte následující údaje:

  • Jméno účastníka/účastníků školení (kdo na kurz dorazí)
  • Fakturační údaje (jméno a adresa u soukromých osob, IČ u firem)
  • Zda ten, na koho je faktura vystavena, je nebo není plátce DPH
  • Můžete připsat svá očekávání od školení, témata, která vás zajímají, popsat úroveň svých zkušeností
  • Jestli se vám nehodí termín 7. 12. 2017, napište určitě taky, zkusili bychom dát dohromady lednový termín za stejnou „vánoční“ cenu

Následně vám zašleme fakturu a po jejím proplacení vám budeme závazně rezervovat místo na školení. V případě, že fakturu neuhradíte do 3 pracovních dnů, budeme ji stornovat a místo nabídneme dalším zájemcům. Účast lze zrušit nejpozději 5 pracovních dní před termínem školení. Díky moc za respektování těchto pravidel!

Něco o lektorovi

  • Profesionální copywriter, zakladatel blogu Nejlepší copywriter a obsahové agentury Logos Agency
  • 11 let zkušeností s komerčním psaním, 8 let působení v online marketingu
  • Autor první české knihy o webovém copywritingu
  • Doktor přes texty (sice jen ty písňové, ale fakt doktor!)
  • Původní profesí učitel (3 roky na univerzitě, 2 roky na gymplu)
  • Studenti nesnášeli jeho náročné hodiny filozofie, ale milovali hodiny slohu, protože i ve zdánlivě úplných literárních outsiderech dokázal zažehnout tvůrčí vášeň
  • 6 let přednáší a školí v oborech, které se nějakým způsobem týkají psaní (copywriting, social media a content marketing aj.)

    To vzadu je lektor, který vás bude školit. Pavel Šenkapoun – copywriter, provinční básník a drobný podnikatel.

    To vzadu je lektor, který vás bude školit. Pavel Šenkapoun – copywriter, provinční básník a drobný podnikatel.

Kniha o copywritingu pro neziskovky zdarma

(EDIT: Přátelé, moc děkuju za velký zájem o knihu, který ovšem mnohonásobně přesáhl mé skladové i logistické kapacity. Všem, kteří jste mi napsali, odpovím, části z Vás pošlu knížky, pro zbytek se pokusím něco vymyslet. Díky za pochopení a trpělivost.)

Rozhodl jsem se, že budu pomáhat. “Ten starý asociál Šenkapoun a pomáhat?” říkáte si nejspíš, a dokonce jako bych v podzimním větru z dálky slyšel váš pobavený smích. Ano, nejsem zrovna etalon filantropa. Posílám každý měsíc malý obnos na účet Člověka v tísni, sem tam zdarma či za zvýhodněnou cenu poskytnu službu různým neziskovkám, pokud stíhám. Občas dám drobné lidem na ulici, když o ně požádají a nekrmí mě historkama o ztracených peněženkách a lístcích na vlak. Od té doby, co jsem viděl v televizi příběh bývalého kreativce a majitele reklamní agentury Honzy Badalce, který skončil bez střechy nad hlavou, si říkám, že člověk nikdy neví… Jednou budu třeba taky rád za pětku na rohlíky.

Tohle je štos Webcopywritingů pro samouky, který chci rozdělit mezi 10 neziskových organizací.

Tohle je štos Webcopywritingů pro samouky, který chci rozdělit mezi 10 neziskových organizací.

Dobročinný románek v dopisech

Každopádně to je z mých společensky odpovědných aktivit asi tak všechno. Letos v létě se ale stalo, že do e-mailové schránky starého cynika doputoval následující e-mail:

Dobrý den,

jsem z organizace Pet Heroes z.s., kde pečujeme o pejsky a kočičky v nouzi. Opravdu moc nám pomáhá Vaše kniha Webcopywriting pro samouky, kterou půjčujeme dobrovolníkům, aby nám mohli pomáhat s texty na webové stránky, Facebook, letáky a osvětové materiály. Bohužel jsme v bodě, kdy máme pouze jednu a dobrovolníků, kteří potřebují vyškolit, více. Chtěla jsem se proto zeptat, jestli byste nechtěl udělat dobrý skutek a poslat nám alespoň ještě jeden výtisk, který by mohli naši dobrovolníci číst. Díky Vašim knihám můžeme vyškolit dobrovolníky, kteří potom shánějí finance pro zvířata v nouzi, produkují a šíří vzdělávací texty, píší příběhy.

Budu moc ráda, když nám dáte vědět.

Děkuji a přeji pěkný den

Nikol

Nikdy mě nenapadlo, že by má kniha Webcopywriting pro samouky mohla fungovat taky tímhle způsobem. Jako pomůcka pro weby a Facebooky neziskovek. Moje srdce se naplnilo směsí hrdosti a něhy. Víte, o co míň jsem filantrop, o to víc jsem kynofil. Miluju psy, o nichž Kerouac v Dharmových tulácích píše, že jsou inkarnací boží, a tak mnou opravdu silně pohnulo, že skrze svou knihu pomáhám právě těmhle svým miláčkům v nouzi. Prakticky obratem jsem odpověděl:

Dobrý den Nikol,

děkuju za e-mail, udělal mi velkou radost! Sám už žádný výtisk nemám, ale hned do nakladatelství pošlu objednávku dalších kousků. Jaký je pro Vás ideální počet? Pět bude stačit? A na jakou adresu mám poslat?

Hned jak je budu mít u sebe, pošlu.

Ještě jednou díky, a ať se Vám daří!

Vzápětí se mi dostalo této odpovědi:

Dobrý den,

no Vy jste úúúúplně úžasný! 🙂 5 kousků by bylo vážně nádherných! Vaše rady a texty nás inspirují, jsem nadšená, že je zde nějaká dobrá kniha od Čecha v češtině, dobrovolníci ji chápou, je srozumitelná i pro začátečníky a všechny věkové kategorie. Princip funguje dobře i pro neziskovky, takže je to vážně super 🙂

Za dva dny dorazil balík knížek z nakladatelství, vzal jsem si z něj 5 kusů, podepsal je a odnesl na poštu. Prvního srpna se pak na Facebooku Pet Heroes objevil následující příspěvek:

"S úctou věnuje Pavel Šenkapoun, DYS et DYS". Dysgrafik a dyskalkulik.

„S úctou věnuje Pavel Šenkapoun, DYS et DYS“. Dysgrafik a dyskalkulik.

 

Byla to pro mě moc hezká tečka za celým tím dobročinným příběhem.

Webcopywriting pro neziskovky

Vzápětí mě ale napadlo, že by ten dobročinný příběh mohl ještě chvíli pokračovat. Že když moje kniha pomáhá jedné neziskovce, mohla by pomáhat i dalším. A že bych vlastně takovou pomoc rád poskytl, protože si práce lidí v neziskovém sektoru vážím a vím, jak je potřebná. Masivní kampaň proti dobroserům a sluníčkářům placeným žido-ilumináty z NWO mne nechala jaksi chladným.

No a tak jsem se spojil se svým nakladatelstvím ZonerPress a vymysleli jsme následující akci. Já věnuju 10 výtisků, ZonerPress věnuje 10 výtisků a výsledných 20 kousků rozdělíme mezi 10 neziskovek, které o ně jako první projeví zájem. Každé neziskovce po dvou exemplářích.

Pravidla akce

Patříte k nějaké neziskovce a zaujala vás možnost získat 2 výtisky knihy Webcopywriting pro samouky? Super! Pravidla jsou následující:

  1. Knihy jsou určeny neziskovým organizacím, které se zasazují o společné dobro (bonum commune).
  2. Máte-li pocit, že by vaší neziskovce mohla publikace Webcopywriting pro samouky pomoci při tvorbě webového obsahu, správě Facebooku nebo obecně v marketingu, napište na e-mail: budte@nejlepsicopywriter.cz a do předmětu napište “Kniha + název vaší organizace”.
  3. V e-mailu prosím stručně popište, z jaké neziskovky jste a jakou činností se vaše společnost zabývá. Nezapomeňte připsat své jméno a doručovací adresu neziskové organizace.
  4. V nejbližší možné době Vám na danou adresu zašleme dva výtisky Webcopywritingu pro samouky.
  5. Knížky budeme posílat výhradně na adresu neziskových organizací, abychom předešli případným “malým domů” nenasytných buržoustů z komerční sféry, kteří se za pracovníky neziskovek budou jen úlisně vydávat.
  6. Akce potrvá tak dlouho, dokud všech 20 výtisků nerozdáme mezi zainteresované neziskovky.

Věřím, že vám moje kniha pomůže tak, jako pomáhá Pet Heroes. A možná se u ní i místy zasmějete. Každopádně vám držím palce, ať vám vydrží entusiasmus i v době, kdy „pomoc bližnímu“ a „občanská společnost“ pomalu začínají být sprostými slovy.

Pavel Š.

Dokaž ostatním, že jsou nýmandi! O českém školství, běhání a motivaci pro mladého podnikatele Jiřího Rosteckého

Jiří Rostecký nedávno napsal hodně osobní, hojně komentovaný a v ledasčem kontroverzní článek o smyslu vysokoškolského studia. Zapojil jsem se do následné diskuse o vysokých školách a přislíbil Jirkovi, že mu na dané téma dodám článek shrnující mé názory. Ale protože jsem sobec, a taky proto, že jsem nezvládl tak docela dodržet Jirkovo zadání, napsal jsem nakonec článek nikoli pro Mladého podnikatele, ale pro Nejlepšího copywritera, abych jednak dohnal dvouměsíční článkové manko našeho blogu, jednak abych si to mohl celé udělat po svém. Tento text je nicméně Jirkovi věnován. Jirka mě inspiroval svou odvahou rozebírat na podnikatelském blogu vlastní prohry, faily a pochyby. Patří mu za to můj obdiv i tento článek.

Jan Amos Komenský v Hollarově rytině. Učitelé na Comeniovy narozeniny slaví svůj svátek, cpou se chlebíčkama, ale zdaleka ne všichni pochopili jeho odkaz. Bohužel.

23 let v hajzlu

Já osobně jsem školu nikdy rád neměl. Ani jako žák a student, ani jako učitel. Frustrovala mě, stresovala, ponižovala, šikanovala, buzerovala, vyčerpávala, potápěla, zesměšňovala, znásilňovala, a kdybych to měl říct jedním prostým slovem, tak mě prostě srala. V duchu přísloví “odříkaného chleba největší krajíc” jsem v ní ovšem strávil 23 let. Neuvěřitelné. 8 let základka, 4 roky gympl, 6 let magisterské dvouoborové studium na FF, 3 roky doktorské studium, 2 roky pedagogické působení na církevním gymnáziu. Nechápu, jak jsem tohle mohl sám sobě udělat! Nebo vlastně chápu. Stalo se to nějak takhle.

Základka

Tam jsem neměl moc na výběr. Je povinná. Musel bych zastřelit rodiče a utéct do Jižní Ameriky, kdybych chtěl tomuto jhu uniknout. A tak jsem ji vychodil.

Gympl

Tam jsem na výběr měl, ale neměl koule, abych opustil nenáviděnou instituci a šel dělat něco v mých očích smysluplnějšího. A tak jsem nakonec došel až k maturitě a tu úspěšně složil.

Vejška

Tady to bylo už trochu složitější. Já totiž vůbec nevěřil, že by mě na VŠ mohli vzít. Mé studijní výsledky v posledních dvou ročnících gymnázia byly tristní. Navíc v mých uších stále zněla prorocká slova pracovnice pedagogicko-psychologické poradny, která mi (respektive mým konsternovaným rodičům) v pěti letech sdělila, že jsem na tom s intelektem natolik špatně, že sotva dokončím zvláštní školu. Přišlo mi troufalé věřit tomu, že bych to z předpovězené kariéry executive manažera popelářského vozu mohl dotáhnout až na vysokoškoláka. Říkal jsem si, že maturita je pro mě až až. No ale nějakým zázrakem mě vzali na olomouckou fildu, a to dokonce na dva obory, které jsem opravdu upřímně toužil studovat: filosofii a bohemistiku.

Jenže s nějakou bravurní lehkostí jsem to teda nedával. Než nastal relativně volnější čtvrtý ročník, minimálně pětkrát jsem už měl sbaleno, že ze školy odcházím. Pýcha, ctižádost, nedostatek jiné vize, ale koneckonců i zájem o studované předměty mi v tom ale nakonec vždycky zabránily. A tak jsem najednou stál v černém taláru před pedelem a coby čerstvý magistr přemýšlel, čím se proboha budu živit s tak nesnesitelně nepraktickým dvouoborem.

Postgraduál

S aprobací filosofie-čeština se přede mnou jako zářící highway to hell otevírala prakticky jen jedna cesta. Sexy kariéra středoškolského učitele. Všichni mi to předhazovali. Všichni to brali jako jasnou věc. Až na mě. Táhnout doživotní šichtu v zařízení, které jsem nesnášel, mi nepřipadalo zrovna lákavé.  A pak jsem dostal spásný nápad: získám tři roky k dobru tím, že se zašiju do doktorského studijního programu na olomoucké bohemistice. A přesně to jsem udělal. Doktorské studium mi samo o sobě nedalo vůbec nic. Ale otevřelo mi určité možnosti. Podíval jsem se přes Erasma do Krakova a naučil se trochu polsky. A taky trochu anglicky. (Obojí jsem teda už zase zapomněl). Dalo mi čas, abych vybrousil své textařské řemeslo (psal jsem disertaci o písňových textech, živil se překládáním knih). Zažil jsem velkou lásku. Docela zásadní věci. Jenže uběhly tři roky a já stál zas před tou samou otázkou: Čím se proboha budu živit?

Dráha středoškolského učitele

No a nakonec se to stalo. Všechno se zdálo být tak jasně nalinkováno směrem k učitelské katedře, že jsem tomu prostě nedokázal vzdorovat. A nastoupil na prostějovské církevní gymnázium coby učitel češtiny, později i ZSV. Vyfasoval jsem primu, sekundu, tercii a řeknu vám, že to bylo nad moje síly. Na tohle mě filozofická fakulta nepřipravila. Chtěl jsem s osmnáctiletými studenty (a snad ještě více studentkami) rozebírat Platónovo podobenství o jeskyni, ne s dvanáctiletými dětmi probírat vyjmenovaná slova. Chtěl jsem kultivovat duše mladých dospělých lidí, ne se překřikovat s přidrzlými pubescenty. Připadal jsem si jako Wittgenstein v podhorské jednotřídce. Netuším, jak jsem to mohl vydržet dva roky.

Tak tohle je základní škola na Žižkově náměstí v Čáslavi, ke které se mi pojí řada milých vzpomínek. Třeba jak jsem dostal poznámku za počůraný pisoár, který pochcal spolužák. Nebo jak mě učitel hudebky nutil zpívat, i když jsem zrovna mutoval a měl z toho velkej mindrák. Nebo jak se nám se ségrou naše hodná paní učitelka posmívala kvůli naší evangelické víře. Šťastná to doba!

Život a byznys začínají po škole ty vole

Bylo mi skoro 30, když mě z prestižního katolického gymnázia vyhodili a já se poprvé ve svém vědomém životě ocitl mimo školu. Byl rok 2010 a zrovna vrcholila krize. A tehdy jsem se poprvé dozvěděl, že existuje něco jako copywriting. Čtyři roky jsem se protloukal rivalitou a intrikami prorostlým prostředím webových agentur, až jsem v 33 letech začal prodávat své copywriterské služby na vlastní pěst. A tak jako si Jirka Rostecký klade otázku, zda přece jen neměl tu vejšku vystudovat, taky já si kladu určité otázky – akorát v přesně opačném gardu. Nebyly ty roky na vysoké, na doktorátu, na pozici učitele ztrátou času? Neztratil jsem kvůli škole 10 let života, které jsem mohl věnovat vydělávání peněz, cestování po světě a popíjení drahého alkoholu? Co mě v tom školství proboha tak drželo, že jsem tam strávil bezmála čtvrt století? Mám vůbec šanci vyrovnat se těm mladým dravcům, kteří do byznysu skočili hned ve dvaceti? Ne že by mě ty otázky nějak mučivě drásaly, ale občas se vynoří.

A pak mě napadá ještě jedna otázka. Proč mě vlastně ta škola vždycky tak štvala? Měl na tom podíl můj problém s autoritami? Vadilo mi omezení svobody, které školní výuka přináší? Příčila se mi bezmyšlenkovitá tupost, s níž jsme se museli drtit různá fakta bez sebemenšího smyslu a vztahu k reálnému životu? To všechno mou averzi ke škole určitě přiživovalo. Ale ten pravý odpor k ní vězí ještě hlouběji. A jedna zvláštní příhoda mi prozradila kde. Abych vás dostal do obrazu, budu teď muset udělat jednu takovou sportovně orientovanou odbočku.

Běžecké intermezzo

Možná jste si všimli, že se dlouhodobě prezentuju jako zapřísáhlý antisportovec. Nemám sportovní nadání, proti sportu jsem vždy preferoval kulturu, u nás v rodině se vždycky hodně četlo a sportem se tak nějak podprahově opovrhovalo. Miluju chození po horách, mám rád projížďky na kole, ale sport tomu odmítám říkat.

Toto je Čáslav, královské město založené Přemyslem Otakarem II. a těšící se kdysi značnému významu. Odehrává se v něm velká část děje tohoto článku, snad proto, že v něm žije jeho autor.

Nedávno jsem ale udělal něco pro mé okolí hodně překvapivého. Šel jsem běhat. Tam u nás, v Čáslavi, v tom slavném husitském městě, které nikdo nezná. Vzal jsem si na sebe sice provokativně tričko s hamburgerem, sportovní rozměr toho činu však nebylo možné zakrýt. Rozhodl jsem se pro trať, které se u nás říká “Velké Vodranty”. Je to něco přes 4 kilometry dlouhá trasa vedoucí místním lesoparkem. Až budete někdy v Čáslavi, schválně si udělejte takový test. Zeptejte se náhodné osoby, co to jsou “Velké Vodranty”. Když zezelená, rozklepou se jí kolena a začne cosi neartikulovaně mumlat o nelidských hodinách tělocviku, víte, že jste narazili na čistokrevného Čáslaváka. Velké Vodranty jsou prostě pojem. Když tělocvikář oznámí, že se jdou běhat Velké Vodranty, panikařící žáci bleskově mizí ve švédských bednách, pod medicinbaly, případně mezi kozami… Z těch slov sálá strach.

I já na Velké Vodranty vzpomínám s hrůzou v očích a hlavně plicích. Chápu, že dnes, v časech Endomonda, půlmaratonů a běžeckých selfíček vám nějaké 4 kilometry mohou znít směšně. Ale když takovou trať necháte běžet netrénovaného patnáctiletého výrostka, který o běhu neví vůbec nic, pište si, že už po kilometru bude chtít zaklepat na nebeskou bránu. Řezavá bolest prostupující plicními sklípky, neúnosné píchání v pravém boku, absolutní neochota příčně pruhovaného svalstva reagovat na impulsy deprivovaného mozku, sarkastické poznámky tělocvikáře, záda výkonnějších spolužáků mizejících v ohybu cesty, sténání ještě větších zoufalců, než jsem byl já, kdesi za mnou. Tak mám v paměti uložen vytrvalostní běh.

Proto mě dlouhou dobu nechávalo běžecké šílenství současné doby zcela chladným. Až propadnu neodolatelné touze po sebetrýznění, radši si na Aukru koupím španělskou botu, říkal jsem si. Ušetřím čas a nezemřu zbrocený potem. Jenže pak mě jednoho dne potkalo osvícení. Prsty v tom měla má fyzioterapeutka, která mne po mnoha letech zbavila chronických bolestí zad. Ta mi totiž ukázala, jak ohromný smysl má, když se člověk stará o své tělo. A taky v tom sehrál roli jeden učitel zpěvu, který mi vysvětlil, že bez určité fyzické kondice prostě nelze dobře zpívat. No a taky jsem zrovna procházel docela hlubokou krizí a potřeboval udělat nějaké gesto, které by mě odstřihlo od minulosti. Uběhnutí nenáviděných Velkých Vodrant mi přišlo jako hodně symbolické.

A tak jsem vyběhl. Od fyzioterapeutky jsem dostal pár základních rad: jak si vybrat běžecké boty, že mám co nejpomaleji dýchat, že si mám hlídat co nejpomalejší tempo. Držel jsem se jich jako klíště a stalo se něco neuvěřitelného. Po 20 letech jsem uběhl Velké Vodranty, aniž bych se nějak výrazně zadýchal. Žádná bolest, žádný stud, žádné vyčerpání. Jen obrovská euforie z toho, že něco takového nejen dokážu vykonat, ale že si to dokážu i užít. Od té doby běhám každé ráno ty své čtyři kilometry a je to pro mě něco jako posvátný rituál.

Ty stromy, které se zelenají v pozadí, to jsou Vodranty. Sportovní areál umístěný v lesoparku a známý mj. tím, že tam se ke svým výkonům připravovala Jarmila Kratochvílová, jejíž světový rekord na 800 m od roku 1983 pořád ještě nikdo nepřekonal. I dnes ji ve Vodrantech občas potkáte.

Hodnotit a třídit

No a teď se konečně můžu vrátit zpátky ke svým školním traumatům a taky k tomu, co pokládám za skrytý a poněkud temný smysl českého školství. Proč pro mě byl v 15 letech běh na 4 kilometry takovým utrpením, třebaže jsem byl mladý a pohybu měl celkově mnohonásobně víc než teď? Proč to bylo tak strašné, třebaže jsem pro vytrvalostní běh měl (aspoň v porovnání se sprintem) určité předpoklady a koneckonců jsem se tenkrát umístil někde v polovině výsledkové listiny? Proč jsem si tenkrát běh uložil do paměti jako noční můru, a dnes mi to přijde jako úžasná aktivita?

Proč? Protože tělocvikáře nenapadlo, že by každý člověk mohl mít svoje tempo. A že toto tempo je třeba ctít, jinak se daný člověk nic nenaučí a bude žít s pocitem ponížení a frustrace. Nenapadlo ho, že by běh mohl mít smysl sám o sobě, a nejen jako nástroj k rozškatulkování dětského materiálu na vítěze a lúzry. Myslel si, že je tu proto, aby oddělil zrno od plev, nikoli aby rozvinul náš potenciál. Vzal jako normu ty nejlepší a všechny ostatní pak odsoudil k pocitu trpěných slabých článků řetězu. On nás přece měl naučit běhat, měl nás nakazit láskou ke sportu, měl nám vysvětlit jeho důležitost pro život a zdraví. Místo toho většině z nás sport znechutil. Připomíná mi to mou první hodinu autoškoly. Přišel jsem tam, abych se naučil řídit. Instruktor mě ani nepozdravil a hezky na tykačku řekl “No tak jeď.” Normálně na silnici, v ostrém provozu. Vždyť já do té doby za volantem nikdy neseděl! Chápete to?

Nejsou všichni učitelé jako můj tělocvikář ze základky ani jako můj instruktor v autoškole. Poznal jsem pár kantorů, kteří dokázali nakazit studenty láskou ke svému oboru, a to i ty studenty, kterým pro daný předmět chybělo přirozené nadání. Učitelů, kteří chápali, že děti a dospívající mají různé startovní pozice a že výuka je musí respektovat, pokud má být jejím smyslem něco někoho naučit, a ne pouze rozsegmentovat dav. Takoví pedagogové by měli být vyvažováni zlatem. Bohužel mé superbohaté zkušenosti s českým školstvím mi říkají, že takových suprových učitelů u nás není dost. A to proto, že samotný systém našeho školství je koncipován jinak.

České školství se podle mě ani čtvrt století od revoluce nevymanilo z naivně pozitivistického, respektive marxisticky materialistického pohledu na svět. Cílem školy není vychovat svobodného, sebevědomého člověka. Cílem školy je dosahovat výsledků, které lze měřit. Někomu naměříme málo a půjde k lopatě, někomu naměříme víc a půjde dál študovat. Je to vlastně relikt sociálního darwinismu konce 19. století, kdy se věřilo, že lidstvo lze nějakým moudrým způsobem šlechtit a vylepšovat jeho genofond. Jak vidno, čerpali z toho nejen nacionální socialisti, ale taky komunisti a velká část českých pedagogů o to svůj světonázor opírá dodnes. Stačí si přečíst pár článků od Václava Klause mladšího a povšimnout si, jak silně jeho názory rezonují s učitelskou veřejností. Nebo se mrkněte na komentář Martina Jaroše k názorům šéfa Cermatu, v němž tenhle rys našeho školství pojmenovává. Česká škola v této své podobě neučí a nevychovává. Česká škola hodnotí a třídí. Obraz českého školství mi tímto svým aspektem strašně moc připomíná apelplatz koncentračního tábora. Pochodují po něm vystrašení žáci a kantor ukazuje “doprava”, “doleva”. Jednička, kule. Úspěch, prohra. Život, smrt.

Zdá se, že Roger Watters z Pink Floyd měl ke škole podobný vztah jako já.

Tak tohle je přesně ta věc, která mi na škole vadí. Netvrdím, že hodnocení není důležité. Je to významný nástroj, ale právě jen nástroj, nikoli účel vzdělávání. A dokud tenhle převrácený vztah bude v českém školství přetrvávat, těžko se jeho kvalita nějak výrazně změní. Existují samozřejmě rozdíly. Mezi stupni, typy, zaměřením škol. Někde to pochopili, jinde ještě ne. Bude ale třeba, aby to chápal úplně každý učitel a taky aby se tím řídil. Aby se z toho stal stejně přirozený názor, jako že Země obíhá kolem Slunce a ženy mají stejná práva jako muži. Česká škola dnes motivuje žáky a studenty tak, že je srovnává a vyzývá je: “Makej, dokaž že jsi nejlepší. Ukaž ostatním, jací jsou to nýmandi!” Ale ta motivace přece musí znít jinak: “Usiluj o to, abys v sobě všechno rozvinul na nejvyšší možnou míru, my jsme tu od toho, abychom ti v tom pomohli.”

Motivace založená na rivalitě a srovnávání se zdá být nesmírně účinná. Funguje totiž tak nějak automaticky, samospádem. Pustíte smečku čoklů do výběhu a čekáte, kdo následnou rvačku vyhraje. Máte to bez práce a přirozeným výběrem najdete ty nejschopnější. Těm pak dáte jedničky, těm, co zůstanou ležet v kaluži krve, pětky, zbytek dostane trojky. Geniální. Přirozené. Spravedlivé. Problém je v tom, že nikdo nemůže vynikat úplně ve všem, a tak všechny děti dříve či později zakusí hořkost ponížení. Zoufalství z toho, že ať se snaží sebevíc, zůstávají ležet na zemi a učitel na ně posměšně řve: „Vstávej, makej!“ Místo toho, aby žáci a studenti odcházeli do života s pocitem vítězů (kteří překonali sebe sama a něco se naučili), nesou si s sebou zranění lúzrů. A to je strašně špatně. I prohrávat se přece člověk musí naučit, a to se dělá postupným cvičením, nikoli tak, že vás šoupnou mezi smečku vlků.

Nechť jsou blahoslaveni učitelé, kteří se nechovají ke svým svěřencům tímto zraňujícím a zahanbujícím způsobem, neboť jejich je království nebeské. Vím, že existují, pár jsem jich v životě poznal a bylo to úžasné setkání. Děkuju vám. Ale musí vás být víc. Nevím, jak toho dosáhnout. Velká finanční injekce by určitě trochu pomohla. Ještě spíš ovšem potřebujeme změnu celé společnosti, aby opustila tu směšně archaickou hegelovskou představu pána a raba, vítězů a poražených.

Až k téhle velké proměně dojde, potom bude líp. A potom možná doporučím Jirkovi Rosteckému, aby si tu vejšku dodělal. Ale do té doby to bude spíš jen ztráta času.

Budiž můj osud dostatečně odstrašujícím příkladem všem 🙂

A nakonec něco pro zasmání. Můj běžecký dres a můj pokus o protažení 🙂

Smarty aneb Učíme se copywriting s Dominikem Haškem

Nono, tak jsme se zas pobavili na cizí účet. My, nafoukaní frikulíni od reklamy. Dominik Hašek si (patrně sám) napsal a namluvil video pro svůj nápoj Smarty a mediální mrdky se z toho můžou potrhat smíchy. Případně popukat vzteky. Vyrojily se tu více, tu méně sžíravé komentáře na Dominátorovu adresu a na facebookové stránce Smartyho se solidně zatrolilo. Jako bychom tváří v tvář blížící se globální apokalypse neměli jiných starostí dost.

Několik log ke stažení z webu Smartydrink.cz.

Několik log ke stažení z webu Smartydrink.cz. Bez gramatického komentáře.

Jsem dalek toho navážet se do zlatého hocha z Nagana. Digitální revoluce přinesla marketingu to, co kdysi punk přinesl hudbě. Svobodu. Každý má přístup k audiovizuální technice (mobil) i na největší mediální platformu historie (internet) a každý si může zkusit dělat marketing sám. Dokonce i Dominik Hašek a jeho přátelé. Pokud ho tito přátelé nevodí za nos a nevysávají z něj tvrdě vychytané úspory, pak je to podle mě zcela v pořádku.

Smartyho tým v akci.

Nemohu však popřít, že mě z odborného a především didaktického hlediska spot pro nového Smartyho značně zaujal. Ba bych se nebál tvrdit, že mě uvedl do stavu lehké fascinace, a hned vysvětlím proč. Abych sám sobě a svým kolegům názorně ukázal, v čem spočívá dobrý copywriting, sbírám dlouhodobě nejrůznější (hlavně svoje) textařské přešlapy, na nichž se zásady řemesla demonstrují vždy o něco lépe než na příkladech dobré praxe. Jsou to porůznu vyčmuchané kousky textů, které plánuju jednou nějak systematizovat a předat dál. Jenže se mi do té systematizace příliš nechce – bude s tím strašně moc práce!

A v tom mi najednou z nebe spadne text, kde je nezanedbatelné procento mnou sesbíraných copywriterských úletů servírováno v tak kondenzované a krystalicky čisté podobě, že se člověku chce až zvolat HEURÉKA! Video o Smartym mysliveckém a rybářském je doslova učebnicí copywritingu, do níž se stojí za to začíst. Zcela u vytržení zůstávám zejména z jedné věty, do které autor dokázal vměstnat kolem dvacítky neobratností, nepřesností a neumělostí, což je podle mě dost možná světový rekord. Právě tuto jednu větu jsem podrobil rozboru, který třeba i vám pomůže ujasnit si, čeho všeho se lze při neodborném zacházení s textem dopustit.

Svéráz videa pro Smartyho zaujal více lidí.

1. Délka souvětí

Inkriminovaná věta zní takto:

„Ačkoli v názvu je uvedeno myslivecký a rybářský, nápoj není určen pouze pro rybáře, myslivce a jim blízké včelaře, AVŠAK pro všechny, kdo milují přírodu, což jak vidíte, je zde uvedeno i na etiketě.“

Myslím, že na první pohled vynikne mimořádná délka této konstrukce. Věta nápadně připomíná vlak, u kterého si všichni myslí, že už musí přijít konec, leč ze tmy se vynořuje stále další a další vagon. V reklamních textech se doporučuje takové dlouhé věty nepoužívat. Respektive chcete-li se rozepsat, musíte to umět. Jinak hrozí, že se v tom čtenář či posluchač ztratí, neporozumí, odpadne. Zda to Dominik umí, zůstává v tomto případě bezpochyby pouhou řečnickou otázkou.

2. Složitost syntaxe

Někdy se i v marketingu setkáte s poměrně dlouhými souvětími, která přesto působí lehce a nenarušují nikterak plynulost textu. Čím to? Důvodů může být vícero, ale tím nejpravděpodobnějším bude nejspíš fakt, že autor pracoval primárně s parataxí (souřadným spojením vět) a nevnořil se příliš hluboko do propasti hypotaxe (souvětí podřadných).

Dominátorova věta však ve své druhé polovině do hypotaxe očividně zabředá minimálně po pás. Zvlášť závěrečná nepravá vedlejší věta vztažná „což je zde uvedeno i na etiketě“, do které je vložena ještě jedna hypotaktická poznámka „jak vidíte“, jednoznačně evokuje to, čemu se neodborně, ale o to výstižněji říká „kostrbatost“.

Co si z toho odnést? Pokud chcete z nějakých důvodů (rytmizace, gradace, významová souvislost) pracovat s delším souvětím, nemusí to být pro čtenáře zas až takový oříšek, zvládnete-li danou konstrukci zformulovat „hladce“, ideálně na jedné či dvou syntaktických rovinách a bez střemhlavých skoků do hypotaxe.

3. Nevynucená pasiva

V každé příručce pro začínající copywritery se setkáte s poučkou: Nepoužívejte trpný rod – každý výskyt trpného rodu zabije koťátko! Tuto zásadu jsem sice ve svém článku Utrpení trpného rodu maličko relativizoval, přesto jde v podstatě o rozumné doporučení. Dominikovi ho však zdá se nikdo neřekl, a tak z celkem pěti slovesných tvarů v analyzované větě jsou tři v rodě trpném a dva v rodě činném. 3:2 pro pasivum, to je špatné skóre, uvážíme-li, že pro něj není žádný pragmatický důvod. „V názvu je uvedeno“ lze přeformulovat mnoha způsoby, například: „v názvu stojí“, „název zní“, „Smarty se jmenuje“ atd. No a tvar „není určen“ má v dané konstrukci zcela nulovou funkci, klidně by stačilo „není jen pro rybáře“. Tato pasivní konstrukce by přitom bývala měla stylistický přínos, leč pohříchu zůstal nevyužit (viz níže).

4. Slovesná chudoba

Jedna ze stinných stránek nadužívání pasiva spočívá v tom, že trpný rod vám text vždycky zaplevelí množstvím tvarů sponového slovesa „být“. Každý dobrý stylista se snaží tohoto slůvka zbavit, kde může, protože okrádá jeho dílo o výrazovou pestrost a plnokrevnost. Plnovýznamové sloveso v činném rodě umocňuje přesvědčivost věty, nabije text významy a emocemi. Radím vám, snažte se své texty vystavět vždy na plnovýznamových slovesech v činném rodě. Nebudou znít tak nevýrazně a mdle jako texty pro Smartyho. V citovaném úryvku jsou činné slovesné tvary pouze dva („milují“ a „vidíte“) a jalovost textu se tím stává ještě citelnější.

5. Literární prostředky

Mám podezření, že někteří copywriteři, kterým se nedaří do textu vpravit dostatek významu a stylu, se snaží své výtvory „vylepšit“ různými literárními či pseudoliterárními vycpávkami, aby jako demonstrovali, jak mistrně vládnou jazykem a jak bohatou mají slovní zásobu. U Smartyho je tomu nejinak. Bude tím nejspíš motivované i výše probrané pasivum (včetně krátkých tvarů n-ového participia „určen“ místo bezpříznakových tvarů dlouhých „určený“), dál sem spadají jednoznačně knižní spojky „ačkoliv“ a „avšak“, někdo by možná i „etiketu“ považoval za příliš „hoch“ ve srovnání s hezkým českým „obalem“.

Ne že by knižní výrazy měly do copywritingu vstup zakázán. Někdy se můžou hodit. Vždycky ale záleží na kontextu, na cílovce, na celkové stylizaci brandu. A já se nemohu ubránit pocitu, že v případě low-costového marektignu Smartyho působí spojka „avšak“ podobně jako týpek ve smokingu uprostřed zakouřené nádražky. Nepatřičně.

6 .Toporná předložková vazba

Styl je uměním volby. Zpravidla máte víc možností, jak něco říct, a vaším úkolem je vybrat tu nejlepší. Když chci, aby můj patok chlastali myslivci a rybáři, můžu to sdělit světu mnoha způsoby. Jako nejjednodušší se nabízí prostá věta: „Smarty je pro rybáře a myslivce.“ Můžeme tomu dát i víc šťávičky a napsat, že „Smartyho jsme uvařili speciálně pro rybáře a myslivce.“ Chci-li se naopak zbavit předložkové vazby a nevadí mi pasivum, mohu tutéž myšlenku zformulovat také takto: „Nápoj je určen rybářům a myslivcům.“ Vidíte – každá stylistická volba má svá pro a proti. Pozoruhodné ovšem je, když se někdo rozhodne vybrat to nejhorší z obou variant a použít to všechno naráz: „Nápoj není určen pouze pro rybáře, myslivce a jim blízké včelaře.“ Spojit pasivum i předložkovou vazbu, která v daném případě zní podivně a nečesky? Fascinující!

7. Zdvojená toporná předložková vazba

Když jsem výše probíranou formulaci slyšel poprvé, prolétla mi během Dominikovy nádechové pauzy hlavou myšlenka, že si tímto podivným útvarem připravuje hokejista století prostor pro stylistickou diferenciaci a že v následujícím textu (jehož obsah jsem předvídal) použije bezpředložkovou vazbu „avšak všem, kdo milují přírodu.“ Zmýlil jsem se. Nejhorší z možných variant se objevuje i v textu navazujícím „avšak pro všechny, kdo milují přírodu.“ Podle mě to musí být známka promyšleného záměru. Anebo mimořádného jazykového necitu.

8. Včelařská logika

Copywriteři nebývají většinou milovníky výrokové logiky, nestudují dílo Gottloba Fregeho a nejspíš by neuměli vysvětlit záludnost logické spojky implikace. A dává to smysl, protože v marketingu se na logiku moc nehraje. Přesto i copywriter může být klientem či šéfem popotahován za prohřešky proti čistotě myšlení, stanou-li se příliš frapantními a neudržitelnými.

Jeden takový případ nalézáme i v naší větě pro Smartyho. Nový Smarty se jmenuje „myslivecký a rybářský“ a podle námi studovaného videa je „určen pro rybáře, myslivce a jim blízké včelaře.“ Aha. Počkat. Kde se v textu najednou vzali ti včelaři? Je-li ten nápoj tak bytostně spjat se včelaři, proč se sakra nejmenuje „myslivecký, rybářský a včelařský“? Nebo s nimi tak těsně spjat není a jde o aktuální hnutí mysli autora? A proč zrovna včelaři, a ne třeba holubáři, koňáci nebo bačové? A teď pozor! Co houbaři? He? Cítíte, co chci říct? Smartyho kategorizace skutečnosti prostě nějak postrádá logiku.

9. Včelařská sémantika

Pasáž o včelařích se z celého videa cituje nejvíc. Nedivím se. Všiml jsem si ale, že většina citací uvádí danou formulaci v tomto znění: „pro rybáře, myslivce a jim příbuzné včelaře“. A i já, když jsem si větu poprvé zapsal, učinil jsem tak v této podobě. Teprve když jsem si pasáž pustil znova, uvědomil jsem si, že Dominik říká „pro rybáře, myslivce a jim blízké včelaře“.

Zdá se, že adjektivum „příbuzný“ se do té formulace hodí víc než adjektivum „blízký“. Je významově přesnější a příhodnější. Lze totiž skutečně říci, že včelař je (hodně vzdáleným) příbuzným myslivce, snad i rybáře. Ale že jim je blízký? V jakém smyslu? Například můj táta je včelař a myslivce bytostně nesnáší. Určitě se najdou lidé, kteří zároveň nimrodí a včelaří, někteří zástupci obou cechů spolu jistě i přátelí. Ale pravidlo bych z toho nedělal. Proto podle mě do oné pasáže patří spíš význam „příbuznosti“ než význam „blízkosti“. Význam „příbuznosti“ v daném případě totiž platí univerzálně, zatímco „blízkost“ je závislá na individuální zkušenosti.

10. Prázdná sláma

Nakonec se musím ptát po smyslu závěrečné poznámky: „což jak vidíte, je zde uvedeno i na etiketě.“ Zní to, jako by Dominik Hašek neměl nic na podporu svého tvrzení o předurčenosti Smartyho rybářům, myslivcům (a včelařům) a mohl se odvolat jen na to, že je to naškrábané na vinětě. I Dominikovi snad ale musí být jasné, že takový „proof“ nemá absolutně žádnou relevanci. Možná to tedy ve videu má plnit funkci jakési akce (ukáže na obal), snad je to záminka k packshotu. Těžko říct. Na mě to spíš působí jako počínání kopíka placeného za každý znak, který se rozsah svého elaborátu snaží za každou cenu navýšit, i kdyby měl psát už opravdu o úplných pí… Tohle ale asi nebude ten případ. A pokud ano, byl by to smutný konec Dominátora.

Tak vidíte, že stylistika není žádná legrace. Je to tenký led, na kterém uklouznete raz dva. Zvlášť, když v tom neumíte bruslit. Přesto ale musím konstatovat, že úplně základní pravidlo copywritingu Dominik neporušil. I přes množství formálních nedostatků jsem schopen určit, co se mi text snaží sdělit. Asi to, že nový Smarty je nejen pro myslivce a rybáře, ale pro všechny milovník přírody. Takže příště stačí napsat to takhle jednoduše a i z Dominátora se může stát celkem obstojný copywriter. On totiž copywriting neznamená o moc víc než jasně a srozumitelně napsat, co máte na srdci.

Podnikáme přece proto, aby se náš zákazník cítil jako spráskaný pes, vy nuly!

Mám tady pro vás jeden čerstvý, řekl bych ještě křupavoučký příběh ze Silvestra 2016. Není o copywritingu, ale dotýká se otázky podnikání, vztahu k zákazníkům a vlastně i trošku práce se značkou, positioningu či marketingové komunikace. A tak mě napadlo, že by mohl stát za odvyprávění. Navíc mě docela zajímá váš názor. Nehledě na to, že jsem se z toho traumatického zážitku potřeboval úplně normálně vypsat!

Toto je Eda. Eda je pražský krysařík a bude hlavním hrdinou našeho příběhu.

S krysaříkem na Silvestra

Poslední den roku 2016 jsme se ženou a naším pražským krysaříkem Edou vyrazili za známými do Žďárských vrchů. Cestou jsme si naplánovali zastávku v naší oblíbené restauraci. Na webu jsem si zkontroloval, zda mají otevřeno, protože mi bylo jasné, že v předvečer Nového roku budou stravovací podniky nedostatkovým zbožím. Webové stránky jsem prolustroval opravdu důkladně a vše nasvědčovalo tomu, že naše oblíbená restaurace by až do 16:00 měla normálně fungovat. Natěšeni na příjemný gastro-zážitek jsme tedy opustili Polabskou kotlinu sevřenou poklicí nesnesitelně husté inverze a vjeli do sluncem pozlacené a jíním postříbřené mrazivé zimní krajiny Železných hor. Hlavou mi sice prolétl stín obav, co bychom dělali, kdybychom v naší oblíbené restauraci nenašli místečko k sezení, ale chmuru jsem brzy zažehnal a užíval si nádherný den.

Sbalte si to zvíře a vypadněte!

Dveře naší oblíbené restaurace jsme rozrazili v 13:20 a seznali, že je v ní neúprosně plno. Leč osazenstvo jednoho stolu se zrovna zvedalo k odchodu, takže to už už vypadalo na gastro-happyend. Srdce mi zaplesalo radostí. Hned na to se zpoza výčepu ozvalo „S tím psem sem nesmíte.“ Ostatní hosté se začali zmateně rozhlížet kolem. Hledali psa. Marně, neboť Edu nosíme v tašce přes rameno a necvičené oko ho nemá šanci spatřit. Ne tak však oko servírky vytrénované k vyhledávání nebezpečné psí škodné, které Edu neomylně zaměřilo a vyslalo mozku signál požadující jeho nekompromisní eliminaci. „Ale vždyť my jsme vaši stálí zákazníci, s Edou jsme tady byli už minimálně desetkrát“, zapojil jsem se do milé pro-zákaznicky koncipované konverzace. „Máme to nově nařízený od vedoucí – kvůli hygieně.“ Argument s hygienou se mi úplně nezdál, protože v restauraci se odjakživa volně pohybovaly kočky a často nám doslova žraly z talíře. „A mohla byste mi prosím paní vedoucí zavolat“, zeptal jsem se vida v tom jistou naději.

Tohle je Eda ve své tašce. Je to jedno z míst, které má nejraději, a zpravidla se do něj sám dere. Zvlášť u veterináře.

Pět let s Edou na cestě

Abyste to totiž pochopili, my s Edou chodíme všude. Na hrady, zámky, do restaurací i muzeí. Před vstupem do expozic se vždy ptáme, zda je to možné. Nikdy jsme nedostali zamítavou odpověď. Před vstupem do restaurací se většinou neptáme, protože se zpravidla rozumí samo sebou, že to možné je. Jasně, kdybychom šli do La Degustation De Boheme Bourgeoise, asi bychom se nejdřív zeptali. A určitě bychom pochopili, kdyby nám bylo doporučeno, ať s sebou Edu nebereme. Nicméně většina restaurací, které navštěvujeme, má spíše výletní charakter, lidé tam nechodí ve smokingu a číšníci nám zpravidla přinesou vodu s miskou pro psíka, kdykoli o to slušně požádáme. Eda není irský vlkodav, ale 2,5 kg vážící šelmička, která zůstává během návštěvy podniku ukrytá ve své tašce, nikoho neohrožuje, neobtěžuje a nic neznečišťuje, jsa téměř bez srsti dokonce ani nezapáchá, pouze občas štěká na servírky.

A teď zpět k příběhu. Za těch pět let, co se s Edou potulujeme po střední Evropě, jsme se pouze třikrát dostali do situace, kdy měla obsluha nakázáno nepouštět psy a trvala na dodržení tohoto pravidla. Vždy jsme to vyřešili tak, že jsme si nechali zavolat toho, kdo příslušný zákaz vytvořil – tedy majitele či vedoucího – a vždy jsme měli štěstí na rozumného člověka, který uznal, že trvat v daném konkrétním případě na striktní aplikaci příslušné regule by bylo nepřiměřené a příliš rigidní. Když tedy obsluha naší tenkrát ještě oblíbené restaurace sama odkázala na normativní aktivitu paní vedoucí, spatřil jsem v tom naději na smířlivé a rozumné vyřešení celé nemilé situace.

Jak vidíte, Eda se snese s každým. Zde třeba v jednom pelíšku s Mikešem.

Není nad přátelský rozhovor s rozumným člověkem

Paní vedoucí přišla a záhy se ukázalo, že cesta k rozumnému a smířlivému řešení je podivně zatarasena.

Začal jsem u emocí. Otevřel jsem své srdce a vylíčil, jak jsou již dlouhou dobu jednou z našich nejoblíbenějších restaurací, jak sem chodíme, kdykoli máme příležitost, jak je všude doporučujeme, jak se sem vždy těšíme. Paní to ale ani nedojalo, ani nepotěšilo. Bylo jí to očividně jedno. V jejích očích jsem byl jen hnusný vetřelec se psem. Zákazník? Pche!

Zkusil jsem tedy racionální argumenty. Byli jsme tu už mockrát a pokaždé s Edou. Dosud nikomu nikdy nevadil, ba se neobjevil ani náznak toho, že by psi do restaurace nesměli. Paní vedoucí odpověděla, že je to několik měsíců nové nařízení, protože se jim porvali nějací dva podvraťáci. Namítl jsem, že Eda je v tašce a s nikým se poprat nemůže. Argument však nebyl přijat – pravidlo prý platí bez výjimky. Podotkl jsem tedy, že jsme o existenci pravidla nemohli vědět a připravit se na něj. Prý to je na webu. Věděl jsem, že na webu to není, protože jsem ho před dvěma hodinami zevrubně pročetl od homepage pro Kontakt.
Začal jsem propadat zoufalství. Ale stále ještě jsem nemohl nějak vnitřně přijmout fakt, že ten podnik, který se prezentuje jako rodinný a „pro-zákaznický“, může své věrné zákazníky bez milosti odbýt jako nějaké prašivé vořechy (sorry, Edo). A přísahám bohu, že jsem odhodil svou sebeúctu a normálně zaškemral. Paní vedoucí, udělejte v tomhle jednom konkrétním případě výjimku, nechte nás tu poobědvat, vždyť jedeme zdaleka a jen kvůli vám, prosím prosím, smutně koukám, kde teď na Silvestra uprostřed Vysočiny najdeme otevřenou hospodu? Chápete bezvýchodnost naší situace? Když nás pustíte, vaši autoritu to neoslabí, naopak! Zůstaneme obchodními přáteli, Edu už samozřejmě příště brát nebudeme, uděláte dobrý skutek a ještě si zachováte věrné zákazníky.

Ne. Se psem ne. A pak otočka na podpatku a odchod do „Nepovolaným vstup zakázán“.

Od kořínků po schnitzel

„Chápeš to?“ zaúpěl jsem směrem k ženě, když už jsme seděli zpátky v autě a odjížděli směr „hlad a neznámo“. Byla to řečnická otázka. Žena, ač psycholožka, to samozřejmě pochopit nemohla a já jako podnikatel taky ne. Tak trpký pocit studu a ponížení jsem nezažil od gymnaziální hodiny informatiky, během níž mě spolužák Sopel okradl o mých 20 minut hry Duka na sdíleném počítači.

Následující hodinu jsme jeli od vesnice k vesnici a hledali podnik, kde bychom si mohli alespoň trochu užít pozdní silvestrovský oběd. Následně jsme tento cíl zmírnili na kde bychom mohli alespoň něco teplýho sežrat. Byla to ta fáze, kdy jsme již subjektivně přestali pociťovat hlad, ale začali si uvědomovat, že silvestrovská chlastačka podložená toliko jednohubkami a brambůrky může vést k mimořádně nepříjemným zažívacím potížím. Jenže všude buď zavřeno, nebo bez kuchaře. Při cestě hlubokými hvozdy mě napadlo, že zastavím vozidlo a vydám se do lesa na lov. Či aspoň na sběr bukvic, žaludů, kaštanů a kořínků. Avšak dříve než jsem se stihl proměnit v lovce-sběrače, usmálo se na nás štěstí. Lesní porost ze rozestoupil, před námi se otevřelo údolí, v údolí městečko a v městečku hospůdka, kde se ještě vařilo. Ke známým jsme tedy nakonec přijeli s kvalitním základem pro dlouhou noc, a ty dva tři předpůlnoční panáčky tak našemu zažívání nemohly uškodit.

Bít, či nebít? A jaké rány nejvíc bolí?

Zato příhoda z druhdy oblíbené restaurace mi zůstala v žaludku doteď. Dovolil bych si vašemu ctěnému úsudku předložit několik momentů, které považuju za důležité. Jejich reflexe může mít podle mého soudu podstatně širší význam, než že jakéhosi Šenkapouna vyhodili z hospody. Ostatně abych se vyhnul podezření, že to celé píšu jen jako akt vendety, jméno podniku vám neprozradím. Berte to spíš jako určitý návod, jakými pravidly se při podnikání řídit, aby se váš zákazník necítil jako spráskaný pes. Případně aby se tak cítil, je-li to vaše obchodní strategie. To už nechávám na vás.

1) Konzistence 1

Váš podnik, vaše pravidla. Nemám s tím problém. Nechcete tam smradlavý čokly? Máte na to svatý právo! Svými pravidly ale nevzbudíte dobrý dojem a koneckonců si i sami přiděláte práci, budete-li je zdůvodňovat jednou tak a podruhé onak. Hygiena, nebo bezpečnost? A když hygiena, jak to, že kočky nevadí, ale psi vadí? A jestliže bezpečnost, jak to, že vadí i pes, který evidentně nemůže nikoho ohrozit? A co naopak smrtelně jedovatá mamba nebo pralesnička? Tato zvířátka přinést mohu, nebo nemohu? Je prostě lepší nezdůvodňovat pravidla vůbec, než zdůvodňovat je nekonzistentně, protože pak se vaši zákazníci nejspíš neubrání dojmu, že v jednom či druhém případě lžete. Nebo že lžete v obou případech a psy v podniku nechcete třeba proto, aby neobtěžovali vaše kočky. Tak proč to nenapíšete rovnou? „Jsme kočičí restaurace, psům vstup zakázán.“ Vyznělo by to daleko líp. Ale i „Psi jen přes naši mrtvolu a neptejte se nás proč“ by nepůsobilo tak nejapně jako nechat se hloupě nachytat při lži.

Tahat pralesničku do hospody můžete, a psa ne? To je teda spravedlnost! By Michael Gäbler – own work (eigenes Werk), CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6603366

2) Konzistence 2

Je ale možné, že zákaz vstupu psů toužíte zdůvodnit proto, abyste ztvrdili svou image pro-zákaznického, přátelského podniku. Nechcete působit tvrdě a nekompromisně, takže zdůvodněním pravidla se snažíte ukázat, že zákaz není vaší svévolí, ale že pejsci tam nemohou pro dobro zákazníků. Dobrá. Pak mám ale pocit, že vaše marketingová komunikace („jsme tu pro vás“) je tak nějak příkře v rozporu s vašimi reálnými činy („táhněte k čertu“). V bibli se píše „Po ovoci poznáte je“, tj. můžete se zaštiťovat sebekrásnějšími slovíčky, ale teprve vaše skutky ukážou, jací vlastně jste. Z čistě marketingového hlediska by podle mého soudu bylo lepší, kdybyste tu pro-zákaznickou linku ze své komunikace úplně odpárali, máte-li ve zvyku vyhazovat lidi z hospody. Takhle diskrepance, tahle nekonzistence opět působí velmi podivně a pro značku zhoubně, že bych se, být vámi, profiloval od začátku tvrdě, ostře, nekompromisně. Své zákazníky si takový positioning najde a vy nebudete vypadat jako tlučhubové.

3) Komunikace

Když budete měnit positioning či některá relativně důležitá pravidla týkající se provozu podniku, určitě byste neměli podcenit komunikaci. A to opět hlavně kvůli sobě samým. Vezměte si, že by k vám z dálky nepřijeli dva neurotici s krysaříkem, ale Spolek přátel rotvajlerů i se svými miláčky. Vyhazovat z hospody rozzuřenou smečku rotvajlerů podle mě nemůže být moc velká sranda. Stačilo by přitom na web a na Facebook napsat, že pejsci prostě ne, a riziko této situace byste podstatně snížili. A i kdyby k ní došlo, měli byste mnohem lepší vyjednávací pozici.

4) Uznalost a slušnost

I tvrdí a nekompromisní restauratéři by však podle mého soudu měli být schopni uchovat si nějakou elementární slušnost a uznalost ke skutkům druhých. Odpálkovat arogantně a chladně hosta, který přijel jen kvůli vám a vysekl vám celou řadu komplimentů, skutečně zavání hulvátstvím. Nota bene je-li to host, který u vás už pár tisíc utratil a další tisíce vám přinesla jeho doporučení. Ten host přispěl k vašemu podnikatelskému úspěchu. Chápete to? Nemůžete-li slevit ze svých pravidel, mohli byste alespoň projevit určitou účast a pochopení, ba v extrémním případě třeba i poděkovat. Hned by to celé nevyznělo tak trapně.

5) Pomocná ruka

Pokud byste si přece jen chtěli zachovat tvář podniku vstřícného k zákazníkům, a přesto striktně lpět na pravidlech, máte taky dost možností, jak to udělat. Vedle slušnosti by stačila úplně malá gesta. Třeba rada, kde najdu nejbližší dog-friendly restauraci. Kousek domácího pečiva na cestu. Pozvánku na léto, kdy lze sedět na zahrádce, na niž se psí embargo nevztahuje. Cokoli, co by v zákazníkovi nezanechalo dojem, že je pouze užitečným idiotem, který se podniku kdysi hodil ke zbohatnutí, ale dnes už jen obtěžuje.

6) Přiměřenost

Přesto si myslím, že pro každého podnikatele a člověka je lepší, když se sice drží obecných pravidel, ale dokáže citlivě posoudit konkrétní situaci a následně jednat tak, aby jeho skutky byly dané situaci přiměřené. „Nezabiješ“ platí do té doby, než na mě zaútočí nějaký šogor a já se začnu bránit. „Zákaz vstupu se psy“ platí, dokud mi toto pravidlo neohrozí vztah, který se budoval roky, přičemž riziko plynoucí z porušení daného pravidla je v daném případě nulové či zanedbatelné. Jako majitel či manažer máte moc pravidla nejen vytvářet a vyžadovat jejich dodržování, ale také upravit jejich platnost dle konkrétní situace. V tom je vaše skutečná síla!

7) Loajalita

Často se píše o loajálních zákaznících. Ale neměl by také podnikatel zachovávat věrnost svým zákazníkům? „Neopouštěj staré známé pro nové“ zpívají Svěrák s Uhlířem a je v tom ukrytý i takový lehce moralizující osten. Myslím, že na některé podnikatele se dá docela dobře použít. Když tito podnikatelé začínali, svým zákazníkům se téměř klaněli, předcházeli si je, pochlebovali jim. A pak zbohatli a najednou tu byla spousta nových zákazníků a s našimi podnikateli tak trošku jebla pýcha. „Na co starý zákazníci s čoklama, když mám spoustu novejch bez čoklů?“ Já ale nevím, jestli je tenhle přístup úplně moudrý. Vždyť i ten Svěrákův text končí:

Dneska jsi tak úspěšný a nemáš strach
Žádný hřebík netlačí tě v botě
Zítra budeš opuštěný starý brach
Zítra budeš úspěšný kůl v plotě

Tendr na slogan pro Ježíška aneb Nadělme mu pod stromeček 2017 super claim!

Vánoce jsou prý dnes už jen pustá komerce. Určitě, ale k naprosté komercionalizaci jim přece jen ještě jeden drobný detail chybí. Slogan. Pořádná komerce bez sloganu je prostě nemyslitelná. A něco by se s tím už konečně mělo udělat.

Pražeské Jezulátko zachycené Jorgem Royanem a wikipedizované under the Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported license. Díky!

Pražské Jezulátko (zde zachycené Jorgem Royanem a wikipedizované under the Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported license, díky!) nemá slogan. Smutné.

Možná namítnete, že jako slogan lze použít staré dobré Šťastné a veselé, ale to vás vyvedu z omylu, protože to není slogan, nýbrž pozdrav. Když už, tak snad Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle, ale to je tak strašně dlouhé, že jako slogan to taky nepřipadá v úvahu. Vánoce jsou zkrátka sloganuprosté.

Slogan má už dneska opravdu každý

Tenhle stav je o to nepochopitelnější, když si vezmete, kdo všechno dnes už sloganem disponuje. A jakým! Třeba Mikronésie má nádherný slogan Zažijte vedro. V tom je vše. Nebo bratři Slováci Cestujte po Slovači – Dobrý nápad. Geniální! Mimochodem, tyhle špeky čerpám odsud: http://9gag.com/gag/aG0ORK7?ref=fbp.

Jak ukazuje mapa 9GAG, Země není ani tak Blue Planet jako spíš Slogan Planet.

Jak ukazuje mapa 9GAG, Země není ani tak Blue Planet jako spíš Slogan Planet.

Dokonce i komunisti se poučili z chyb, jež jsem jim vytkl v knize Webcopywriting pro samouky, a nejenže si dali do favicony třešinku, ale přišli i s originálním sloganem. Dá sice trochu námahy ho na novém přehledném webu najít, ale nakonec jsem ho, mršku, dole v patičce objevil. KSČM – Všechna práva vyhrazena. Dobrá textařská práce, která citlivě odkazuje na to nejlepší z historie strany.

Neotřelý slogan komunistů umně ukrytý v patičce webu.

Výhody Ježíška coby vděčného klienta

A teď zpět k meritu. Když můžou mít slogan komanči nebo Surinam, proč ho nemá Ježíšek? Vždyť to přece není špatný klient. Platí sice jen jednou za rok, ale dá vám všechno, oč si řeknete. Žádné tendry a licitování o ceně, splatnost faktur úzkostlivě dodržuje, koncáci ho mají rádi. Pro mnohé jsou ty jeho Vánoce doslova lovebrandem.

A pak vezměte v potaz ty konexe. Otec CEO v tý největší korporaci ever, zbytek rodiny samý vysoký manažerský posty. Já vám říkám, že zaháčkovat se u Ježíška je zlatej důl a sen každého marketéra.

Rizika vánočního sloganu

Na druhou stranu vymyslet slogan pro Vánoce samozřejmě není prdel. Co Čech, to sloganista, takže vám do toho bude každej kafrat, a zvlášť odborná veřejnost si počíhá i na tu sebenepatrnější chybičku. Dál si taky musíme přiznat, že komunikace není klientova nejsilnější stránka. Místo briefu počítejte maximálně tak s nějakým podobenstvím. Takže aby byla kvalita aspoň tak vysoká jako u Všechno, co potřebuješ, je Ekvádor, bude muset přiložit ruku k dílu každý jeden copywriter (i samozvaný copywriter) v téhle malé republice.

Podmínky tendru

Tak co, jdete do toho? Stačí nám do komentářů nebo na e-mail „budte@nejlepsicopywriter.cz“ (s předmětem „Slogan pro Ježíška“) napsat návrhy sloganů, které by pro příště měly být nedílnou součástí oficiální komunikace Vánoc. Ideálně do Tří králů 2017, protože pak odstrojíme stromeček a začneme se Vašimi návrhy zabývat. Ale do konce ledna se to taky nezblázní. Pak uděláme užší výběr, který zveřejníme, a následně budeme sbírat feedback komunikačních odborníků, náhodných uživatelů sociálních sítí a jiných expertů. Všechno musíme stihnout do září 2017, abychom se zvládli připravit na hlavní předvánoční kampaň.

Odměna? No tak odměna…. Berte to tak, že v případě vítězství si můžete dát do referencí Ježíška. To je přece terno, ne? A to vám dneska řekne každej brandmanager, že správnej markeťák přece maká výhradně za reference, peníze jsou přežitek. No a když tak se pak nějak domluvíme. O tom potom.

Pro Ježíška s láskou od Nejlepšího copywritera

Nechce se vám nic vymýšlet? Třeba vás zaujme některý ze sloganů, které jsme již vymysleli v tvůrčí dílně Nejlepšího copywritera. Tady jsou:

  • Tradice a kvalita od roku 0
  • Víc než jen kapr a salát
  • I chlívek můžete mít rádi
  • Dárek v každém balíčku
  • Vánoce jsou tady (tak sorry, to už prej někdo má)
  • Pohádka zaručena (…nová, lowcostová)
  • Když Ho miluješ, není proč hřešit
  • Na Štědrý den chutná, na Boží hod pomáhá
  • Dudlaj-dudlaj-dudlaj-dudlaj-dá
  • Pod stromečkem jsem správně

Tak to jen tak zlehka pro inspiraci. Ale počkejte… Že vy už máte všech těch sloganů, marketingu a komerce po krk? Že už byste si taky jednou chtěli odpočinout od neustálého vymýšlení, brainstormování, přepisování a obhajování?

No tak to jste měli říct hned! V tom případě vám prostě jen přejeme krásné Vánoce a snad se v příštím roce zase setkáme u nějakého toho blogu.

Za Nejlepšího copywritera vše dobré vinšuje Pavel Šenkapoun

Příběh korektorský aneb Šenkapoun – mýlky všeho druhu

Vynikající básník Emanuel Frynta, kterého lze bez přehánění nazvat českým Morgensternem, napsal jednu takovou říkanku:

Pan profesor studuje hýly
A rozličné škodlivé býlí
A říkává prý i studovaný
Se častokrát nepěkně zmýlí

Básnička pro děti, řeklo by se. Leč je v ní ukryta hluboká pravda. Vezměte si například mě. Proseděl jsem ve školních škamnách drahně času od dětství po krizi středního věku, a přesto i po všech těch letech zůstává hlavní doménou, v níž vynikám, činnost zvaná mýlení se. Jsem expert na mýlky.

Šenkapoun v Mimoni - portrét z rodinného alba. Ta fotka vysvětluje mnohé!

Šenkapoun v Mimoni – portrét z rodinného alba. Ta fotka vysvětluje mnohé!

Historia calamitatum mearum

Jedu třeba takhle vlakem do Prostějova, tak jako každé ráno v letech 2008 až 2010. Krajina, stromy, budovy míhající se za oknem – vše se mi zdá být tentokrát nějaké jiné než obvykle, takové nové, neokoukané… Jaký to úžasný posun ve vnímání reality, říkám si v duchu! A najednou BOUCH. Jsem v Přerově. Nebyla by to snad taková tragédie, kdyby mi za 30 minut nezačínala v Prostějově výuka. Potupný telefonát řediteli školy už snad ani nebudu rozebírat…

V Prostějově jsem učil 2 roky na gymplu a zažil tu spoustu veselých historek. Tuto fotografii jsem si stáhl z Wiki Commons z tohoto linku: https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:New_town_hall_in_Prost%C4%9Bjov#/media/File:Radnice_(Prost%C4%9Bjov-_czech_republic).jpg. Autorem je wikipedista Pernak, který ji poskytl ke sdílení pod licencí Creative Commons 3.0. Děkuju!

V Prostějově jsem učil 2 roky na gymplu a zažil tu spoustu veselých historek. Tuto fotografii nové radnice jsem si stáhl z Wiki Commons z linku: https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:New_town_hall_in_Prost%C4%9Bjov#/media/File:Radnice_(Prost%C4%9Bjov-_czech_republic).jpg. Autorem je wikipedista Pernak, který ji poskytl ke sdílení pod licencí Creative Commons 3.0. Děkuju!

Anebo takhle zase sedám ráno do vlaku na Prostějov a najednou BOUCH. Vlak se rozjíždí opačným směrem. Tentokrát mám do začátku výuky víc času, a tak se snažím něco vymyslet. Mnou zvolené řešení však není šťastné. Místo toho, abych vystoupil v Zábřehu a skočil do vlaku zpátky na Olomouc, který jezdí co půl hodiny, vystoupil jsem o 10 minut dřív v Mohelnici (abych jako ušetřil čas!), odkud nejede za celý den ale lautr vůbec nic. Nezbylo mi než si zaplatit taxíka a položit na oltář českého školství 20 % své tehdejší čisté mzdy.

Ztratil jsem peněženku. Dvakrát. Ztratil jsem klíče. Třikrát. Šel jsem na schůzku podle navigace a ocitl se na druhém konci města. Jel jsem na koncert do Heřmaňáku, ale on byl v Chrudimi. Examinátorům (či exekutorům) u zkoušek jsem v nervozitě říkal „vole“. Nesčetněkrát. Historku o tom, jak jsem si spletl Hronov s Broumovem, jste už možná četli na Facebooku. Nechal jsem peněženku na střeše auta a ujel s ní 40 kilometrů. Nespadla! Zlehka jsem zavadil o drahou porcelánovou vázu. Spadla. Mířil jsem na rande, ale spletl si vlaky a přijel o 2 hodiny později někam jinam. Dostal jsem k Vánocům zapalovač Zippo a na Tři krále už ho neměl.

Pozitivní funkce omylu

Mohl bych pokračovat ještě strašně dlouho a myslím, že by vás to i bavilo. Tenhle článek je ale o něčem jiném. O tom, že se samozřejmě mýlím i ve věcech odborných. To už tak zábavné není, alespoň pro mě teda ne. Myslet si ovšem, že odborník se nikdy nemýlí, není ničím jiným než dalším omylem. Omyly patří ke každé lidské činnosti a mají i svůj pozitivní aspekt. Objevují se totiž tam, kde se stýká znalost s nevědomostí, rutina s experimentem, známé s něčím novým. „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Kdo něco dělá, bere na sebe riziko, že to zkazí. A když dělá něco, v čem si není tak docela jistý, ale cítí, že zisk z dané činnosti může být značný, vystavuje se riziku omylu ještě daleko víc. Zároveň tím ale získává také příležitost využít realitu a své okolí jako korektiv a rozšířit rádius svých znalostí zase o nějaký ten centimetřík dál.

Že omyl, nevědomost či bláznivost mají také svou pozitivní funkci, není myšlenka nijak nová. Na prahu novověku ji rozpracoval například filozof Erasmus Rotterdamský ve své Chvále bláznivosti. Kolik Erasmáků dnes asi tuší, kdo to vlastně byl? By Hans Holbein the Younger (1497/1498–1543) - Web Gallery of Art, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2319

Že omyl, nevědomost či bláznivost mají také svou pozitivní funkci, není myšlenka nijak nová. Na prahu novověku ji rozpracoval například filozof Erasmus Rotterdamský ve své Chvále bláznivosti. Kolik Erasmáků dnes asi tuší, kdo to vlastně byl? By Hans Holbein the Younger (1497/1498–1543) – Web Gallery of Art, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2319

Z tohoto přístupu pak profituje jak odborník, tak klient. A kdo podniká, ví, že takhle to v praxi skutečně funguje. Někdy to bývá trochu dobrodružné, jindy zábavné, občas stresující. Většinou ale pro obě strany obohacující. Obohacení může nicméně přijít jen v případě, že expert vůbec uzná možnost své omylnosti a je otevřen realitě, aby své hypotézy, experimenty i omyly způsobené nevědomostí či nepřesností korigoval.

Miluju ji, ale k jejímu zkrocení jsem dalek

A už se pomaličku dostáváme k jádru pudla. Lidé mě občas považují za odborníka na jazyk. Na češtinu. Nelíbí se mi to, nikdy jsem se za něj nepovažoval a nepovažuju se za něj ani teď. Formálně vzato snad ano… Vystudoval jsem bohemistiku (i když mě málem vyhodili), učil jsem češtinu na střední škole (z té mě ovšem vyhodili doopravdy!), znám pár odborných termínů, a když mi jiný copywriter pošle nějaký text, zpravidla tam najdu pár pravopisných drobností, které se ještě dají doladit. Na Facebooku často zveřejňuju printscreeny pravopisných či jazykových úletů z Novinek a jiných webů. Poukazuju na nízkou jazykovou úroveň některých médií.

To všechno jsou ale ve vztahu ke copywritingu jen vnější a podružné věci a já se za odborníka na jazyk prostě nepokládám. Neživí mě totiž znalost jazykových pravidel, ale znalost pravidel marketingových.

Ale i kdybych odborníkem na jazyk byl, neznamená to, že budu znát a perfektně ovládat úplně všechno. Jazykových pravidel je mnoho, často se různě překrývají a zhusta se v jejich výkladu neshodnou ani sami odborníci. A tak jako neurolog se vám nejspíš bude ostýchat udělit radu týkající se zažívání (byť si dost možná trávicí soustavu vytáhl u státnic), také ve filologii se různí odborníci specializují na různé věci a nikdo z nich nezná všechno (snad kromě docenta Hory, který už ale není mezi námi). Tím spíš já, nejsa tím, koho by znalost jazykových pravidel živila, neustále chybuju, mýlím se, některé tvary používám správně, aniž bych je dokázal vysvětlit, jiné používám špatně, aniž bych si toho byl vědom. Jsem poučeným uživatelem jazyka, nikoli jeho znalcem.

Při tom všem se nicméně aspoň snažím o jedno. Zůstat otevřen všem, kteří mě bombardují s upozorněními na mé omyly. Nepříjemná stránka věci je, že si musím celkem často přiznat, jaký jsem vůl. Příjemná stránka věci pak spočívá v tom, že se i v pokročilém věku stále učím a v mezích možností zdokonaluju svou češtinu. Češtinu, kterou sice v žádném případě neznám dokonale, ale o to víc ji miluju. Podobné je to se ženami.

25 chyb i více

No a právě nedávno jsem k tomuto svému autodidaktickému projektu dostal spoustu studijního materiálu. Hned tři lidé v jednom týdnu se mi ozvali, že v knize Webcopywriting pro samouky se vyskytuje více pravopisných přešlapů, než je zdrávo. Nejprve jsem se durdil: to přece není možné! Rukopis jsem četl a opravoval dvakrát. Redaktorka ještě víckrát. Tam přece žádné chyby zůstat nemohly! Jenže zůstaly. Jeden laskavý korektor mi dokonce zaslal výtisk mé knihy s vyznačenými jevy, které pokládal za chybné.

Tak jsem jím okomentovaná místa prošel a zjistil, že sice v 33 případech se o chyby nejedná, v 24 případech jde o jevy sporné (lze je interpretovat různě) a ve 4 případech jsou to chyby převzaté spolu s citovanými texty. Pak tam teda ještě byly specialitky jako oddělování řádu tisíců při zápisu čísel tečkami, na jejichž opravování nakonec korektor rezignoval – ani já je tedy nebudu počítat.

Napsat knihu znělo jako krásnej nápad... Pak už to byla jen krev, pot a slzy.

Napsat knihu znělo jako krásnej nápad… Pak už to byla jen krev, pot a slzy.

Tak jako tak v knize stále zůstává minimálně 25 míst se špatnou interpunkcí, o jejichž nesprávnosti se nedá příliš diskutovat (možná jich je víc, neboť nejsem moc pečlivý počtář, některé chyby navíc nemusel odhalit ani korektor). V 23 případech jsou to jevy, kde příslušná pravidla sice znám, ale špatně jsem je aplikoval. Nedostatečně jsem se nad danou situací zamyslel, vyhodnotil jsem ji mylně, bezmyšlenkovitě jsem tam udělal (či neudělal) čárku, protože jsem měl za to, že je to vztah ten, a on to ve skutečnosti byl vztah onen. Ve dvou případech pak daná pravidla neznám, buď jsem je zapomněl, nebo se s nimi nikdy nesetkal.

V některém z příštích článků se sporné i očividné pravopisné omyly z knihy pokusím rozebrat. Teď se ale chci zastavit u otázky, jak je možné, že v knize zůstalo tolik chyb. Mám svou teorii – ale abych vám ji mohl přednést, musím nejprve přidat trochu kontextu.

Od surového textu k textu kultivovanému

To, že se při psaní dělají chyby, je úplně normální. Dělají je všichni – od traktoristy po univerzitního profesora. Člověk se při psaní soustředí na obsah sdělení, neřeší formu. Nechává se unést obrazy a rytmem řeči, nesleduje i/y ani nezkoumá do hloubky vztahy mezi jednotlivými větami a výrazy. Píše, jak mu slova přicházejí pod ruku, a má radost z každé nové myšlenky, kterou se mu podaří vyjádřit.

Tímto způsobem vznikne surový text. A pak musí přijít další krok. Text je nutné pečlivě projít, doladit stylistické nuance, ověřit fakta, odhalit překlepy a opravit pravopis. Dělám to takhle u každého svého textu, ať jde o článek na blog, nebo o webové copy pro klienta. U textů pro klienty navíc čteme texty vždy minimálně dva před odevzdáním a pak děláme ještě finální korekturu po odevzdání. U článků na blog je to horší, protože ty bývají mnohem delší a také použitý jazyk je podstatně rozvitější a složitější než v případě prodejních webových textů. Bloggerské texty si navíc koriguju zcela sám, takže prostor pro to, aby tam zůstala chyba, je značný. A chyby tam skutečně zůstávají, narážím na ně jednak sám, jednak mí čtenáři, kteří mě na ně upozorňují.

Ani ten nejdelší a nejsložitější text na blog se ovšem vůbec nedá srovnat s něčím tak monstrózně rozsáhlým, jako je kniha. Schválně si to zkuste. Aspoň já jsem tedy při jejím sepisování málem vypustil duši. A když jsme pak dělali korektury, pravopis byl popravdě tím posledním, na co jsem se soustředil. Řešili jsme spoustu odborných a formulačních otázek a na pravopis vybylo už opravdu málo energie. Přesto jsem se i o pravopisnou korekturu pokusil, ale jak vyplývá z výše napsaného, má roztržitost a nedůslednost mě bohužel nepředurčují k tomu, abych byl kvalitním korektorem.

Nevěřte copywriterům

A teď ta má teorie. Mám podezření, že v nakladatelství dospěli ke stejnému závěru jako někteří mí klienti či čtenáři. Řekli si: „Ten Šenkapoun má na to školy, umí o tom i docela chytře pindat, ten si určitě pravopis ohlídá nejlíp sám.“ Dost možná se i u některých zvláštností mého rukopisu zarazili, ale pak se rozhodli, že se nebudou přít s „odborníkem“, a nechali to tak. Velká chyba! Nejsem odborník na jazyk. A už vůbec ne odborník na pravopisné korektury. A tak má kniha o copywritingu obsahuje minimálně 25 chyb v interpunkci, které by tam být nemusely, kdyby mi nebyla přiznána větší autorita, než jakou si ve skutečnosti zasloužím.

Jaké z toho plyne ponaučení? Nedůvěřujte copywriterům ve věcech korektorských! I když je živí jazyk, neživí je znalost jazykových pravidel. Raději si najměte solidního korektora, který je v daném oboru specialistou. My v Nejlepším copywriterovi jsme to už udělali a texty pro klienty necháváme vždy projít pravopisnou korekturou. Ulevilo se nám.

Ale dokonce ani v případě profesionálního korektora nikdy nezapomínejte na to, že je to jen člověk z masa a kostí, který sem tam nějakou tu chybu také udělá, tedy přesněji přehlédne. Pro příklad se nemusíme trmácet daleko. Z těch tří čtenářů, kteří mě upozornili na chyby v mé knize, byli dva profesionální korektoři. Přesto nikdo z nich nezaznamenal chybu v interpunkci hned na první stránce knihy. Já, korektorský amatér, jsem ji zaregistroval hned (jenom škoda, že jsem si jí nevšiml, když jsem knihu psal…) To ale neznamená, že by mě tento nahodilý postřeh stavěl na roveň profesionálním korektorům. A už vůbec ne, že by toto drobné opomenutí bortilo odbornou autoritu zaangažovaných pánů korektorů. Vždyť už před mnoha lety nám to s tou odborností krásně vysvětlil Emanuel Frynta:

Von profesor študuje hejly
A různý to škodlivý bejlí
A říkává prej i študovanej
Se kolikrát vošklivě zmejlí

Cíle copywritingu? Vydělat prachy, dostat klienta nebo ukázat mouše cestu ven?

Neortodoxní pohled na cíle copywritingu a navíc jedna jednoduchá rada, kterou můžete hned aplikovat a vyřešit až 90 % copywriterských  problémů. Možná 110 %. Fakt!

Ludwig Wittgenstein napsal, že jeho cílem ve filozofii je ukázat mouše narážející na sklo cestu ven. Fakt je ten, že často by člověk potřeboval něco takového i v copywritingu...

Ludwig Wittgenstein napsal, že jeho cílem ve filozofii je ukázat mouše narážející na sklo cestu ven. Vždycky, když přijdou na přetřes „cíle“, bůhvíproč si na tenhle citát vzpomenu. Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ludwig_Wittgenstein_(cropped).jpg?uselang=cs

Dva roky jsem pracoval v pardubické eBráně. Za tu dobu se jejími chodbami proplížila spousta podivných individuí, jako ostatně chodbami jakékoli jiné společnosti. Obzvlášť nerad vzpomínám na jistého D. M., člověka, který sežral šalamounovo hovno a nejspíš k tomu přikusoval rádio, neboť jeho víra ve vlastní kognitivní schopnosti byla až metafyzická. Měl štěstí, že přes zbytnělé ego neviděl míru své oblíbenosti v kolektivu, která činila přesně nula stupňů (ano, nula stupňů, ale Kelvina). To by ho z fleku zabilo.

Jednou si nás, kopíky, nechal nastoupit do řady a zařval: „Kontrolní otázka: Co je cílem copywritingu?“ Moje odpověď, že různé druhy textů mají různé cíle, ho neuvěřitelně rozlítila. „Cílem každého textu je Call To Action!“


Stupiditu této odpovědi asi není třeba komentovat. Když ale škrtneme „Call“ a „To“, dostaneme se k odpovědi o něco smysluplnější. Action. Lze jistě oprávněně tvrdit, že cílem každého textu je vyvolat určitou akci. Ale jakou?

Objektivní cíl copywritingu: Dostat prachy do baráku

My všichni v copywritingu a marketingu na takové té povrchní rovině automaticky přijímáme zdánlivě nezpochybnitelnou představu, že cílem našeho snažení je vydělat klientovi peníze. Zvýšit tržby, snížit náklady, znásobit zisk. A je jedno, zda k tomu přispějeme navýšením počtu objednávek v eshopu, získáním fanoušků na Facebooku, posílením kredibility značky atp. Zdá se to být tak nad slunce jasné, že se o tom vůbec nediskutuje.

I mně se to zdálo být tak nad slunce jasné, že jsem o tom vůbec nediskutoval. Ačkoli různé texty můžou mít konkrétní cíle definovány velmi různě, v konečném důsledku (a třeba, jako u brandových věcí, i ve značně vzdáleném horizontu) musejí všechny přivést víc prachů do baráku. Jinak nesplní svůj účel. K čemu by pak byly?

Ale víte, co je divné? Že za těch šest let v copywritingu jsem potkal překvapivě málo klientů, kteří by cíl textů vnímali čistě jen takhle. A je jedno, jestli to byli klienti malí, velcí nebo největší. Ano, někteří menší podnikatelé, kterým se třeba zrovna úplně nedaří, někdy spatřují v nových textech poslední spásonosný krok, který ještě může jejich e-shop vrátit do černých čísel. A nic jiného než navýšení tržeb od textů nechtějí. Na postech marketingových manažerů v nadnárodních korporacích zase často sedí technokrati, které na textech zajímá jen CR, respektive ROI. Tedy prachy tekoucí do baráku.

Jenže on dokonce i ten technokrat chce většinou ještě něco jiného než jen líbivé grafy pro akcionáře společnosti. A ani ten živnostník nechce zpravidla jen navýšení obratu. V Amerických bozích Neila Gaimana se v kapitole situované do Las Vegas objevuje myšlenka, že lidé ve skutečnosti nechtějí v kasinech peníze vyhrát. Chtějí tam o ně přijít. Chtějí tam provést krvavou a zcela iracionální oběť božstvům Racionality, Prosperity a Peněz (tohle už jsem si teda vymyslel já, ale myslím, že přesně to měl Neil na mysli). A stejně paradoxně se často chovají i lidé v podnikání. Ačkoli ekonomické poučky říkají, že cílem podnikání je vytvářet zisk, realita tomu zhusta neodpovídá.

Americké bohy Neila Gaimana jsem četl asi 2 roky, vždycky o dovolených (kterých jsem bohužel moc neměl). Je to super kniha.

Americké bohy Neila Gaimana jsem četl asi 2 roky, vždycky o dovolených (kterých jsem bohužel moc neměl). Je to super kniha. Zdroj: Moje knihovna 🙂

Svět není učebnice ekonomie a lidé se někdy chovají k neuvěření bláznivě. Viděl jsem klienta, kterému agentura prošustrovala čtvrt mega a on se s ní v jakémsi sebeobětujícím rauši vrhl do dalšího projektu. Pracoval jsem pro nadnárodní korporaci, která nás na jednom projektu platila hodně přiškrceným success fíčkem, ale na druhém do nás prala prachy bez jakéhokoli požadavku na nějaká rozumná KPIs. A technokratickým manažerům z centrály to přišlo úplně v pořádku. V uplynulých měsících jsem textoval weby dvěma klientům, kteří mi několikrát výslovně zopakovali, že texty nemají mít žádné měřitelné cíle. Jsou s mojí prací velmi spokojení. Vedli jsme kampaně, které přinesly jasné měřitelné výsledky, ale klienti spokojení nebyli.

Subjektivní cíl copywritingu: Dostat klienta do kolen

Cíle copywritingu (a obecně marketingu) jsou totiž dvojí. Jedny oficiální, ty na papíře a v marketingových strategiích, ty racionální a halasně proklamované. A pak jsou cíle druhé, skryté pod povrchem, zakotvené hluboko v lidské psýché, cíle, o kterých se nemluví, které se nikam nezapisují, ale přesto tady jsou a mají zpravidla větší význam než ty první. A myslím, že pro každého copywritera může být hodně užitečné, když si tuhle dichotomii uvědomí.

Existuje krédo, které by si mnozí copywriteři nechali vytesat coby epitaf na svou náhrobní desku. „Text nepíšeš pro klienta, ale pro jeho cílovou skupinu. Nezáleží na tom, zda text klienta osloví. Musí oslovit jeho klienty. Právě je musí přimět k tomu, aby pustili své peněžence žilou.

Je to samozřejmě zcela logické, přísně racionální, dokonale neprůstřelné. A při konfrontaci s reálnou praxí bohužel naprosto nepravdivé.

Potkal jsem teda pár klientů, kteří zdůrazňovali indiferentnost svého vkusu a názoru, pokud jde o marketingové texty. „Mně se to líbit nemusí! Hlavně ať se to líbí zákazníkům!“ Budete mě nejspíš podezřívat, že si to vymýšlím, abych se jevil zajímavějším. Ale fakt nekecám, když napíšu, že právě tihle (celkem byli myslím dva) klienti do toho kecali ze všech nejvíc. A nakonec si web otextovali víceméně sami 🙂 Jaképak analýzy, jaképak persony, jaképak copak… Já nejlíp vím, co na ně bude fungovat!

Drtivá většina klientů se ale hru na objektivitu ani nesnaží hrát. Přečtou si text a buď je dostane, nebo nedostane. A když je dostane, zaplatí. A když nedostane, chtějí slevu. Tak to prostě chodí.

Je tedy celkem buřt, co stojí v marketingových příručkách nebo obsáhlých strategiích. Ano, v abstraktní, logické a čistě racionální rovině je cílem textu vydělat klientovi peníze. Myslí si to on, myslíte si to vy, myslí si to váš učitel ekonomie. Ve skutečnosti ale zní pravda jinak:

Reálným cílem textu je dostat klienta.
 
Uzemnit ho. Vehnat mu do očí slzy. Vykouzlit na tváři úsměv. Nadchnout ho. Probudit v něm víru. Spustit v jeho mysli řetěz metafor a myšlenek týkajících se jeho značky, produktů a služeb. Rozchechtat ho. Rozvášnit. Dostat do kolen.

Paul Cézanne: Pierrot a Harlequin. Archetyp šašků s poněkud posmutmělými rysy. Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Paul_C%C3%A9zanne-_Pierrot_and_Harlequin.JPG?uselang=cs

Paul Cézanne: Pierrot a Harlequin. Archetyp šašků s poněkud posmutmělými rysy. Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Paul_C%C3%A9zanne-_Pierrot_and_Harlequin.JPG?uselang=cs

Praktická rada, která z toho plyne, je zcela nasnadě. Můžete si tisíckrát říkat, že text píšete pro klienty svého klienta. Jenže je to takřka výhradně váš klient, kdo rozhodne o tom, zda se text k jeho klientům vůbec dostane. Musíte tedy psát text primárně pro něj, aby v něj uvěřil a našel v něm zalíbení. A teprve když zdoláte tento první cíl, můžete přemýšlet o tom, jak oslovit taky klientovy zákazníky. Pořadí však musí zůstat vždycky toto: Nejprve klient, potom jeho zákazníci. Nikdy ne naopak!

Tuším, že tato myšlenka některé copywritery nadzdvihne ze židle. Copak smyslem textu může být něco tak malicherného, neměřitelného a bezúčelného jako působení na emoce klienta? Ať zajde do divadla, galerie nebo do kostela, chce-li zažít nějaké to esteticko-religiózní povyražení. Copywriting přece musí mít objektivnější cíle! Vždyť by celý ten byznys pak nedával smysl. A copywriter by vlastně nebyl o moc víc než jakýsi bavič za klávesnicí, jakýsi – odpusťte mi ten výraz – šašek.

No, on copywriter popravdě tak trochu šašek je. A taky je trochu eskamotér, mág, šaman, druid, duchovní pastýř, potulný učitel moudrosti a někdy i pořádně vykotlaná vrba, která musí uchovat mnohá tajemství. Ano, je to samozřejmě i marketingový specialista, odborník na texty a psychologii prodeje, někdy i na to SEO… Ale svou delší nohou copywriter vězí v iracionálnu a klienti to tak většinou mají rádi.

Proč je důležité znát svého klienta

Představa, že při psaní musí copywriter primárně oslovit klienta, přitom není při důkladnějším promyšlení dokonce ani tak nesmyslná, jak se na první pohled jeví. Záleží teda samozřejmě na klientovi. Ale je-li váš zákazník skutečně profík, stejně zná svou cílovku a své produkty a své konkurenty daleko líp, než by vám kdy řekla jakákoli analýza. Vyzařuje z něj určitá aura celého podniku. A když se jako copywriter umíte ptát a umíte poslouchat, to všechno bude klient zrcadlit směrem k vám a vy to pak ve svých textech budete zrcadlit směrem k němu. A budou v tom i jeho zákazníci i jeho produkty i jeho značka a všechno, co budete potřebovat, aby tam bylo. A váš klient bude v každém případě tím nejlepším arbitrem, který posoudí, zda to na jeho cílovku bude fungovat, nebo ne.

Dokonalá znalost produktu, dokonalá znalost cílovky. To všechno je pro copywriting strašně důležité. Stoprocentně. Ale stejně ze všeho nejdůležitější je dokonalá znalost klienta. Protože zatímco ze znalosti klienta lze ty první dvě věci často odvodit (a někdy je i nahradit), opačným směrem to nefunguje nikdy. Orientace v lidské duši by měla ke copywriterovi patřit stejně nedomyslitelně jako pravidla pravopisu. Skoro se mi chce zvolat:

Poznej klienta a poznáš celý svět!

Pavel Sobek nedávno v jednom rozhovoru řekl: „Za výsledek je zodpovědný klient. Ten platí a stanovuje, co finálně chce a co ne.“ I když se to mnohým copywriterům a kreativcům určitě líbit nebude, myslím, že se v tom skrývá opravdu výstižný popis reálného stavu věcí. Reklama a marketing se dělají tak, aby se výsledek líbil klientovi. Tak to prostě chodí. A je-li klient člověkem na svém místě, zároveň si pohlídá, aby se líbil i zákazníkům. Tomu se pak říká copywriterské nebe.

Executive summary zejména (avšak nejen) pro začínající copywritery

Když si to tedy shrneme. Objektivním cílem copywritingu je vydělat klientovi peníze. Subjektivním cílem copywritingu je dostat klienta do kolen. Aby mohl být splněn cíl objektivní, musí být nejprve splněn cíl subjektivní. Proto je nezbytné psát texty primárně pro klienta a zároveň – ideálně ve spolupráci s klientem – si pohlídat, aby oslovily i jeho zákazníky.

Zvlášť začínající textaři si tenhle copywriterský paradox často neuvědomují. Mají pocit, že dělají všechno správně, přesně podle učebnic, ale kýžené uznání a peníze se nedostavují. Nuže, zkuste alespoň pro začátek zapomenout na učebnice a řiďte se zdravým rozumem. Napište text, ze kterého bude klient nadšený a o víc se nestarejte. Dost možná z něj budou nadšení i jeho zákazníci. A kdyby náhodou ne, vy alespoň budete mít na nájem.

Je to jednoduchá rada, která přitom může vyřešit řadu praktických copywriterských problémů. My copywriteři někdy podobně jako Wittgensteionovy mouchy bijeme hlavami o sklo a hledáme cestu ven. Cílem tady toho článku bylo nám aspoň pár těch boulí ušetřit 🙂

Kvalitní motivační infografika pro váš ultimátní rozvoj

Nejde ti psaní? Došly nápady? Jsi kreativně na dně? Problém je ve slabé motivaci! Udělej si náš motivační dotazník a objev v sobě dosud netušený potencionál (když existuje slovo „potencionální“, musí existovat i „potencionál“, to dá rozum). Každé sdílení na sociálních sítích tvůj potencionál ještě znásobí. Tak nelelkuj a šéruj!

Kvalitní motivační infografika ja základem vzdělanostní výbavy každého moderního podnikatele. Copywritery nevyjímaje.

Kvalitní motivační infografika ja základem vzdělanostní výbavy každého moderního podnikatele. Copywritery nevyjímaje.