Monthly Archives: Červenec 2017

Dosti divoká jízda aneb Tvrdé jádro Nejlepšího copywritera na červnovém PR klubu

Když dostal Pavel nabídku přednášet na semináři PR Klubu, nechtěl si to nechat ujít (a to i přesto, že den před tím školil copywriting na druhém konci republiky a odpoledne po semináři zase vystupoval s Beatles revivalem, takže to měl fakt hektický). A když mi nabídl, abych jela jako jeho plus jedna, nechtěla jsem si to zase nechat ujít já. A tak se první letní den Nejlepšího copywritera nesl nejen ve znamení horoucího vedra, ale také v duchu toho, co děláme a co máme rádi. Copywritingu a jemu přidružených disciplín.

Původně jsem plánovala jen tak si dělat poznámky a napsat z workshopu takový malý report. Nakonec se ale první letní den ukázal nejen jako den copywritingu, ale také jako den pořádných průšvihů, a protože neštěstí druhého (jak známo) potěší nejvíc, rozhodla jsem se vám ukázat, že i když pracujete pro Nejlepšího copywritera a máte volňásek na workshop, pořád můžete mít den blbec. Ale na report taky dojde, nebojte.

Jako bych to snad někomu věřila… zdroj: https://some.ly/tItUnWb/

 

Dvacetiminutový půlmaraton

Začalo to tím, že jsem úspěšně zaspala tři budíky. O hodinu později, než jsem původně plánovala, jsem vystřelila z postele, nahodila obličej (to my ženy totiž občas děláme) a mazala na vlak z Pardubic do Prahy. Po 20 minutách rychlé chůze jsem dorazila na nádraží. S pocitem, jako bych právě uběhla půlmaraton. A tak jsem na veřejných toaletách (otřesný zážitek, mimochodem) pečlivě nalíčený obličej jedním tahem papírového ručníku zase sundala a v duchu jsem si vynadala za to, že jsem si do tašky nehodila náhradní halenku. Jak by se mi v tu chvíli suchý kus oděvu hodil!

Bomba na nádraží

Nastoupila jsem do zpožděného žlutého vlaku a těšila se na svou ranní kávu. Tu jsem si objednala kousek za Pardubicemi, nedočkala jsem se jí ale za celou cestu do Prahy. A to je pro kofeinového závisláka, jako jsem já, docela problém. Někde za Kolínem se ozvalo hlášení, že na hlavním nádraží v Praze byla nahlášena bomba. A tedy jedem do Vršovic. Vědoma si svého orientačního (ne)smyslu, začala jsem značně panikařit. Ještě že ty žluté vlaky mají funkční wifi a vševědoucí stýček google vždy ví, jak poradit. Do Prahy jsem dorazila s více než půlhodinovým zpožděním.

Bez kofeinu ani ránu (už nikdy!)

Na Vršovickém nádraží jsem statečně zabloudila. Vydala jsem se totiž přesně na druhou stranu, než šel dav ostatních spolucestujících. Ani s několikadenním odstupem to nechápu a přikládám to nedostatku kofeinu. Po dvaceti minutách zoufalství a paniky jsem konečně našla příslušnou tramvajovou zastávku a dokonce jsem po chvíli studování jízdních řádů pochopila, kterým směrem se mám vydat. Na seminář jsem dorazila 15 minut po jeho oficiálním začátku. Zničená a na pokraji sil, dosedla jsem na místo, které mi Pavel prozřetelně držel. A odpoledne mohlo začít.

Z vršovického nádraží na tramvajovou zastávku vede cesta ve směru „rovnou za nosem a trochu doleva“. Normální člověk to trefí na první dobrou, stačí se držet směru, který udává dav. Kofeinový absťák ovšem vyvolává zatmění mozku a tím i definitivní ztrátu orientačního smyslu. No fakt! Autor fotografie: VitVit

Se učit, se učit, se učit

Po krátkém úvodu a představení všech zúčastněných se slova jako první chopil Pavel. Neměl vůbec lehkou úlohu, protože na jeho povídání natěšeně čekalo více než dvě desítky zkušených i méně zkušenějších profesionálů. A protože, jak už jistě všichni víte z předchozího článku, v sobě Pavel chtě nechtě učitele nezapře, otevřel svůj blok krátkým exkurzem do historie copywritingu. Následoval jeho pohled na současný stav a vývoj copy v našem českém rybníčku a potom plynulý přesun k desítce největších problémů, se kterými se dnes a denně setkává asi každý z nás (tedy alespoň v našem oboru).

Pro mě osobně to nebylo nic nového, já ovšem s Pavlem pracuji každý den. A kdyby mě zcela nezávisle poprosil o sestavení podobného seznamu, byl by pravděpodobně naprosto identický. Z pohledu copywritera jsem se mimo jiné opět utvrdila v tom, že přechodníky jsou zlo a nemá smysl se je snažit pochopit (díky Bohu!), z pohledu account managera jsem s šibalským úsměvem na rtech přiřazovala každý z bodů k jednomu z klientů. Pavlovu prezentaci jsem předem neviděla, a přesto jsem naprosto přesně věděla, o čem mluví. Zajímavá sonda do naší každodenní spolupráce.

Kdo si hraje, nezlobí

Někdo tomu říká syndrom vyhoření, jiný nedostatek inspirace a další prostě a jednoduše KOPR („Kurevský odpor k práci“ – kdyby někdo nevěděl). Naší prací je hrát si se slovy, tvořit příběhy, definovat tón komunikace, zkrátka a jednoduše být vládcem psaného projevu, nikoliv jeho poddaným. A každý, a netvrďte mi, že to není pravda, někdy zažil chvíli, kdy pro něj psaní bylo jen pouhá nudná a nezáživná rutina. A když máte pocit, že se vám ta potřebná kreativita někam zaběhla, obraťte se na Olgu Pohl. Ona vám ji totiž chytí a vrátí zase zpět. Za hodinu!

Pavel ve své přednášce naťuknul krom jiného také tvorbu a definování tonality textů. Olga na něj naprosto perfektně a plynule navázala (Podezřívám je, že se předem domluvili). A tak jsme si v rámci jednoho z prvních úkolů zkusili tonalitu definovat. Pro mě to nebylo nic moc nového, někteří z přítomných ale více či méně viditelně propadli panice. Já dostala za úkol definovat pravidla pro vtipnou tonalitu. Poprala jsem se s tím se ctí (doufám), nikoliv už se smíchem. Zase taková sranda to totiž nebyla (rozuměj nebylo to vůbec lehké).

Seminář se konal v jedné ze zasedacích místností, které k pronájmu nabízí restaurace Etnosvět. Krom duševní potravy pro naše kreativní mozky jsem měli k dispozici také drobné občerstvení pro zahnání hladu a žízně a hlavně klimatizaci!

To další úkoly, ty už útočily na bránice všech zúčastněných v celkem pravidelných intervalech. Olga nám představila poetický útvar limerik, ze kterého jsme vycházeli. Následně jsme dostali každý po jedné básničce a naším úkolem bylo přepsat ji do formy perexu tiskové zprávy. V návalu smíchu jsem si nestihla poznamenat výtvor nikoho dalšího, podělím se s vámi tedy alespoň o ten svůj.

Moje zadání:
Byl jeden staroušek v Abbotu,
kterého přešla chuť k životu.
Za zpěvu balad
mu dávali salát,
což vzpružilo starouška v Abbotu.

A můj výsledek:
Náš salát prokazatelně navrací chuť do života. Spotřebitelská studie ukázala, že pokud je jeho konzumace podpořena zpěvem balad, k rychlému nabrání druhého dechu dochází zejména u respondentů ve věkové kategorii „stařík“, kteří pocházejí z Abbotu.

Jakkoliv můj výtvor není dokonalý a v reálném světě by rozhodně neobstál, Olga mne přesvědčila o tom, že i taková konzerva, jako jsem já, v sobě tu dlouho ztracenou kreativitu celkem snadno a rychle dokáže najít. A co víc, bavilo mě to. A bavilo mě to tak, že až narazím na další akci COPYHerny, určitě se přihlásím. Olgo díky, byla to sranda 😊

Klikám, klikáš, klikáme

Poslední blok semináře vedla Katka Vlčková, která nás s úsměvem na tváři provedla slastmi a strastmi Call to action. Pro běžného uživatele často otravné tlačítko, pro nás copywritery skoro až denní chleba. A i po třech letech úzké spolupráce s Pavlem jsem celkem rychle pochopila, že se mám stále co učit. Katka nás seznámila s pěti základními pravidly, které zákazníka přiměje k akci. A to napříč všemi komunikačními kanály včetně offlinu. Ukázala nám na příkladech, že pravidlo „méně znamená více“ nemusí být vždy užitečné a že ve světě marketingu leckdy nefunguje vůbec. A za to jsem jí nesmírně vděčná.

Důkaz toho, že myslet na naše čtenáře/koncové uživatele se vyplácí. WriteWork je webová stránka, která umožňuje studentům čerpat inspiraci z prací jiných studentů. Získat okamžitý přístup je sice fajn, ale já bych si také raději přečetla celou esej.

Katka měla na svou prezentaci nejméně času, a přesto jsem si z její přednášky odvezla stranu poznámek. Neunikla mi ani zmínka o neurolingvistickém programování, o kterém v poslední době slýchám čím dál tím víc. A dokonce mne přesvědčila, abych si právě o tomto tématu zjistila něco víc. A to už je co říct.

Za necelou hodinku s Katkou jsem rychle pochopila, jak důležité mohou být detaily a jak nezbytné jé hrát si nejen se slovy, ale hlavně s jejich významem. A hlavně nezapomínat na to, kdo vlastně bude náš čtenář!

5 rad jak se popasovat s CTA podle Katky Vlčkové. Uznávám, že bez výkladu to může být poněkud o ničem. Ale když se nad tím zamyslíte, smysl to rozhodně dává. Snad na nás Katka nebude naštvaná, že jsme jí trochu vyrabovali prezentaci. Sluší se minimálně dodat, že infografiky vznikly díky Katčině umu a webové stránce Adioma.com.

Z I. P. Pavlova na nádraží přes Nuselský most

A tak byl konec a já se plná dojmů vydala na cestu zpět do Pardubic. A protože v myšlenkách jsem byla stále ještě na semináři, zcela suverénně jsem se vydala špatným směrem. Obtěžkána notebookem a plným močovým měchýřem, ocitla jsem se najednou u Nuselského mostu. Mohla jsem se otočit a stejnou cestou se vrátit zpět. Normální člověk by to udělal. Horké počasí ale v mém mozku způsobilo zkrat a tak jsem se vydala přes Nuselák na metro. A než jsem do něj vůbec vlezla, úspěšně jsem přešla tři zastávky.

A jaké z toho plyne ponaučení? Učte se, hrajte si a nebuďte vždy struční. A také nespoléhejte na palubní personál žlutých vlaků. Protože když akutně potřebujete kofein, vykašlou se na vás. A vy si potom propotíte triko a ještě nachodíte o dobrých 10 kilometrů víc, než jste vůbec potřebovali.

 

Copywriting pro Obrázkárnu aneb Malé vítězství textu nad linkbuildingem

Obrázkárna.cz je fajn  firma s poetickým názvem a ještě poetičtějším sídlem kousíček od Karláku. Dělají digitální tisk fotografií a dělají ho fakt špičkově, takže mezi jejich klientelu patří umělci zvučných jmen – výtvarnem nepolíbený laik bude určitě znát aspoň herce Hynka Čermáka. Kluci z Obrázkárny nicméně tisknou fotky i pro běžné smrtelníky, kterým jde o to, aby ty obrázky k něčemu vypadaly.

Práce Obrázkárny – tisk fotografií pro výstavu Hynka Čermáka s názvem Ještě máme naději. Autorem této fotografie je Milan Chrdle.

No a právě kluci z Obrázkárny (konkrétně Tomáš) se na nás obrátili s tím, abychom jim napsali nové texty na web. Takové, které se budou dobře číst a pomohou jim získat další zákazníky. Nechtěli se přitom zaměřit jen na profesionální fotografy a umělce. Přáním Obrázkárny bylo dostat se celkově více do povědomí jako firma, která se ve svém oboru opravdu vyzná. Je docela vtipné, že analýzu klíčových slov si zpracoval sám klient a popravdě výsledek byl skoro stejně super jako kvalita tiskových služeb Obrázkárny. Řada “profi” SEO agentur by to při pohledu na tuhle precizní práci nejspíš šla rovnou zabalit. Když už si Obrázkárna dala tolik práce s klíčovkou, je jasné, že jedním z cílů, po nichž jsme pošilhávali, bylo také povytažení aspoň některých stránek vzhůru úzkým hrdlem vyhledávačů. O tom ale ještě bude řeč.

Copy pro jasný obrázek o Obrázkárně

Po obsahové stránce bylo naším úkolem předat uživatelům webu co nejjasnější představu o tom, co všechno Obrázkárna umí a jak to v takové firmě chodí. Že jsou to profíci v oblasti tisku fotografií, ať už se jedná o ten velkoformátový, nebo třeba snímky do rodinného alba. Že umějí vytvářet fotoobrazy na plátno a nezáleží na tom, jestli chcete obraz k sobě domů nebo na výstavu. Že pro umělce zajišťují reprodukce maleb, kreseb a grafických listů a ovládají taky Fine Art tisk, který slouží hlavně k vytváření autorských fotografií nebo grafik z digitálních dat.

Na práci kluků z Obrázkárny je radost pohledět!

A taky že lidi z Obrázkárny se snaží pro každou zakázku najít to nejlepší možné řešení. I kdyby to pro zákazníka bylo výhodnější než pro ně, dělají všechno podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Chtěli jsme, aby z textů bylo cítit, jak moc si Obrázkárna zakládá na kvalitě a jak moc toho dělají pro zákazníky, i když adjektivum “prozákaznický” mají na blacklistu.

Jak dostat profíky i amatéry pod jeden tone of voice

Celkově jsme ze začátku trochu bojovali s tonalitou textů. Potřebovali jsme pro naše copy něco podobného, jako je zlatý řez pro fotografy. Text, který nebude ani příliš odborný, ani moc jednoduchý. Všechno jsme průběžně konzultovali s Obrázkárnou, která nás, pro něž je tisk fotek tak trochu jiný vesmír, ochotně zasvětila do svého know-how. A společně se nám nakonec podařilo určit správný styl komunikace. Takový, který se příjemně čte a zároveň řekne všechno důležité, na nic si nehraje a přesto zdůrazní, že ten, o kom mluví, je vážně profík.

Postupně jsme textovali celý web. Začali jsme podstránkami a na nich vysvětlii jednotlivé služby. Nakonec jsme napsali copy pro homepage a textovou podobu dali také jednotlivým USPs.

Teoretická vsuvka: Lze zahýbat pozicí ve vyhledávání jen úpravou textu?

Obecně platí, že texty jsou pouze jedním z mnoha faktorů ovlivňujících výsledky vyhledávání. Včeliště zpracovalo “periodickou tabulku” SEO faktorů a každému z nich přiřadilo číslo od 1 (nejmenší) do 3 (největší), které určuje, jakou mírou právě tento prvek působí na SEO. Z oblasti textů dostala v této analýze největší důležitost kvalita obsahu a průzkum slov nejčastěji hledaných uživateli. O stupeň méně důležité, ale s hodnocením “2” stále významné, je pak samotné použití těchto výrazů na stránce.

Otázkou je, jak s klíčovými slovy v textech naložit. Pavel Ungr a s ním řada dalších odborníků zdůrazňuje význam meta titulku pro optimalizaci stránky. Pokud by se někde mělo klíčové slovo, na něž chceme stránku optimalizovat, objevit, měl by to být právě meta titulek. Na druhou stranu podle studie, kterou provedlo Backlinko, existuje jen velmi malá souvislost mezi optimalizací titulku na určité klíčové slovo a umístěním stránky ve vyhledávání. Tahle studie naopak tvrdí, že budování zpětných odkazů a počet odkazujících stránek ovlivňují ranking daleko více než jakýkoli jiný SEO faktor. Žádný text, ale pěkně zpětné odkazy. No, když se vaše agentura jmenuje Backlinko, těžko budete tvrdit něco jiného, že jo…

Jak to ale teda sakra je?

Experimentální potvrzení významu textu

Protože jsme copywriteři, soustředíme se na text. A protože věříme Pavlu Ungrovi (a spoustě dalších specialistů) dáváme si záležet i na psaní metatagů. Do každého meta titulku jsme tedy hned na začátek zařadili hlavní klíčové slovo, aby vyhledávač i uživatel už v SERPu poznali, o čem stránka nejspíš bude. A výsledek? Velmi záhy po zveřejnění nových textů se nám markantně podařilo zlepšit pozice Obrázkárny na dotazy související s Prahou. Zatímco dříve se Obrázkárna objevovala zpravidla až na třetí nebo čtvrté výsledkové stránce, po úpravě textů obsazuje přední místa. A to vše bez jakékoli formy linkbuildingu.

Jasně, “velkoformátový tisk Praha” není rozhodně tak konkurenční výraz jako “sex zdarma” nebo “nebankovní půjčka”. Tam by pouhá on-page optimalizace se stránkou nehnula nejspíš ani o píď. Popravdě by s ní ale jen tak nehnula ani baterie dobře míněných backlinků. Důležité je, že i přes nízkou hledanost jsou výrazy jako “velkoformátový tisk Praha” aj. pro Obrázkárnu velmi relevantní a copywriting jí otevřel cestu k tomu, aby na tyto dotazy byla vidět.

Považujeme tím za prokázané, že u méně hledaných a málo konkurenčních výrazů si lze při optimalizaci pro vyhledávače vystačit toliko s copywritingem. Ale nejde samozřejmě jen o to, aby bylo klíčové slovo v meta titulku. Ty texty hlavně musejí být ke čtení. A máme radost, že sám klient nás přesně v tomhle bodě nejvíc ocenil. Slovy Tomáše z Obrázkárny: “Spolupráce na přepracování obsahu byla skvělá, věcná a trpělivá. Konečně máme texty, které mají lidé chuť číst.”  Tak dík!  

 

Řekni mi, co studuješ. A jestli jsou to marketingové komunikace, vezmi si raději týden volna

„Co studuješ?“ V bublině vysokoškoláků celkem obligátní otázka. Často ale nestačí odpovědět na ni třeba jen „biochemii“, „dějiny umění“. Většinou je potřeba ještě vysvětlit, co s takovou školou budeme dělat, a ještě lépe, pokusit se barvitě vylíčit, jak tím přispějeme k blahu celé společnosti. S touhle otázkou musíme počítat na každé rodinné oslavě, kde se objeví další nová tetička nebo bratranec z třetího kolene, na všech párty mimo náš studijní obor, na rande nebo na srazu spolužáků z gymplu, kteří už ani neví, jak se jmenujeme. Jsou lidi, kteří to mají, vzhledem k tomu, co se rozhodli studovat, trošku těžší. Troufám si říct, že patřím mezi ně. Studuju totiž marketingové komunikace. Na první pohled se to možná nezdá jako takový oříšek. O marketingu už slyšel kdekdo a komunikace? To je přece jasný jak facka. I tak ale často bojuju s tím, jak lidem kolem sebe vysvětlit, co je tenhle obor vlastně zač.

Pitvat žáby, nebo učit? Ani jedno

Marketingové komunikace jsem začala studovat tak trochu náhodou. Čtvrťák na gymplu, já nešťastná, že nevím, co se sebou. Čeština a cizí jazyky byly tou jedinou věcí, ve které jsem si byla trochu jistá. A co s tím. V tomhle období, kdy má člověk snad poprvé pocit zodpovědnosti za svůj další život, zafungovala nějaká vyšší moc. Asi cookies. Při brouzdání internetem na mě totiž vyskočil test od Jobs.cz „Kam na vysokou školu?“ Otázka, která se mi tou dobou honila hlavou 24/7, navíc slibovala odpověď. Od toho přece testy jsou, no ne? Necelých 7 minut a asi tři desítky otázek typu „Jaký předmět preferujete? Matematiku nebo společenské vědy?“, „Kterou činnost děláte raději? Doučujete spolužáky, nebo pitváte žábu?“ (Pamatuju si, že jsem tehdy volila žábu, protože doučování by tak leda dovedlo na pitevnu mě i moje spolužáky.) Výsledek byl jasný: Z velké části jsem humanitní typ, ten přírodovědný u mě moc prostoru nedostal. A prý by se pro mě hodila třeba Fakulta multimediálních komunikací na Baťovce ve Zlíně. Neměla jsem ani páru o tom, že je ve Zlíně univerzita. A „multimediální komunikace“ zněly jako jedno z těch „důležitých“ slov, která se mi sice líbí, ale vlastně netuším, kdy je použít a co vlastně znamenají. Začala jsem googlit. Dodnes nevím, jak se mi podařilo prohrabat se webem FMK. Čím víc ho znám, tím složitější mi připadá. Ale z toho, co jsem zjistila, mi jako nejschůdnější a nejzajímavější na celé fakultě připadal obor marketingové komunikace. Zase prázdno, jestli vás zajímá, co jsem si pod tím představila. A tak jsem jela na Gaudeaumus a den otevřených dveří, abych toto zjistila víc, ptala se lidí, co už tuhle školu měli za sebou, až mi došlo, že nic jiného ani studovat nechci. Marketingové komunikace slibovaly kreativitu dohromady s teorií i praktickými zkušenostmi a i když jsem si pořád nedokázala moc představit svoje budoucí povolání, cítila jsem, že tohle by mohlo být pro mě to pravé.

Den otevřených dveří na FMK (konkrétně na Ústavu marketingových komunikací) měl téma „Marketingové komunikace jsou naše srdeční záležitost“. „Bude to platit i pro mě?“ Na to jsem měla teprve přijít…

Neptej se. Říkali: Neptej se

A tehdy, ještě než jsem na školu nastoupila, jsem poznala krutý úděl studenta marketingových komunikací. Jak pro pána krále někomu vysvětlím, jaký obor jdu vlastně studovat, a ještě hůř, jak dokážu popsat, co ze mě jednou bude? Takže jsem ze začátku říkala něco jako:

„No… víš… budu pak moct dělat třeba reklamu.“ Tam jsem většinou končila. Jednak protože jsem nevěděla, co víc k tomu říct. A navíc – „dělat reklamu“ většině lidí stačilo k tomu, aby si udělali o mé budoucí profesi vlastní obrázek.

„Tak to doufám, že nebudeš vymýšlet takový kraviny, jaký dávaj v televizi. Na to se fakt nedá koukat.“

„Díky, kámo. Pokusím se udělat všechno proto, aby tvoje večery před bednou byly příjemnější, i když zatím za sebou nemám ani první týden školy.“

Taky jsem se v tomhle období dozvěděla, že marketingové komunikace jsou pro mě příliš povrchní obor a já se na to vlastně vůbec nehodím. Nijak zvlášť jsem neoponovala, protože jsem nedokázala určit, jak to je s tou povrchností. A jestli mi to bude sedět, to jsem měla teprve zjistit.

Marketingový komunikátor – speciální druh

První měsíce na škole jsem pořád moc netušila, co všechno marketingové komunikace zahrnují, a co ze mě jednou bude. Říkali nám: „Vy nestudujete marketing. Ani reklamu. Vlastně byste si ani neměli říkat markeťáci, protože to je od slova marketing. Vy ale studujete marketingové komunikace.“  

„Takže to mám jako lidem říkat, že jsem marketingový komunikátor?“ Vřelé díky. Už markeťák zní podezřele.

Tenhle obrázek pro mě vytvořil kamarád k narozeninám. To jsem byla ve Zlíně asi dva měsíce, snažila se zorientovat v novém městě a všem, co mi přišlo do cesty. Takže jako „queen“ jsem se zrovna necítila. O to víc mě ta fotka potěšila. a pobavila.

 

Poměrně brzo nás ale naučili, že marketing stojí nad marketingovými komunikacemi, které jsou zase nadřazené reklamě. Takže už jsme mohli dělat, jak jsme chytří a stírat všechny, kteří nám říkali „Ty studuješ tu reklamu, viď?“ (Běda nám, markeťáckým pokrytcům. Na začátku vysoké školy jsme o sobě tvrdili to samé a o pár měsíců později už děláme machry a poučujeme ostatní.) Taky jsme se dozvěděli, že marketingové komunikace sestávají z 5 základních nástrojů (reklamy, podpory prodeje, public relations, přímého marketingu a osobního prodeje) a že skrze ně informuje firma o svých produktech a značkách, snaží se s jejich pomocí ovlivnit nákupní rozhodování lidí a budovat vztah se svými zákazníky. Ale řekněte něco takového třeba své babičce. Jednak pro ni bude těžké pochopit význam všech těch slov a pak taky… kdo by chtěl slyšet, že jeho vnučka bude v budoucnu dělat přesně ty špatnosti, kvůli kterým si kupujeme věci, které vlastně vůbec nechceme a nepotřebujeme? „To je jen marketingovej tah!“, přece.

A tak jsem se já (a myslím, že i většina mých spolužáků), musela naučit, jak z toho vybruslit. Postupem času jsem si osvojila zhruba tuhle taktiku: Popravdě říkám, že studuju marketingové komunikace (protože jsem za to ráda) a jedním dechem dodávám, že to není to samé, co marketing (protože je to to první, co mě ve škole naučili), ale vím, že občas nemá cenu se v tom moc pitvat, pokud to danou osobu nezajímá. Pak už rovnou dodávám, že je tooooolik možností, co můžu po vysoké dělat. (Třeba jen v reklamní agentuře je nespočet různorodých pozic – copywriteři, grafici, accounti, produkční… ) A když je to potřeba, říkám: „Ano, i reklamu v televizi…“

Někdy ale nemáme prostor vysvětlovat nebo narazíme na někoho, kdo má dojem, že ani žádné vysvětlení nepotřebuje. A to pak vznikají situace, kdy nevíme, jestli se smát, nebo brečet. Při takovém posledním zážitku utrpělo moje markeťácké ego slušnou ránu. Bylo to teď ve třeťáku, kdy na začátku září UTB pořádala akci, na níž si příchozí mohli nechat změřit velikost nohou speciálním přístrojem, který vyvinuli vědci z univerzity. Zapojila jsem se jako brigádník a tři dny roznášela na náměstí a v přilehlých ulicích propagační letáčky. Ano, přesně tohle všichni tolik nesnáší. I já jsem se v první chvíli nenáviděla a říkala jsem si, do čeho jsem se to pustila. O pár desítek letáčků a několik nerudných odmítnutí později už to šlo ale líp. Nebo mi to minimálně bylo víc jedno. Někteří si plakátek dokonce hned prohlédli a začali se vyptávat.

„A vy studujete ten design obuvi, co je tady uvedený?“, zajímala se přátelsky vypadající žena.

„Ne, ne, já studuju marketingové komunikace…“

V tom se oči té milé paní rozzářily, jako kdyby náhle pochopila podstatu vesmíru.

„Ahááá, tak proto roznášíte ty letáky…“

„Uh…“ Na nic víc jsem se nezmohla. „Dobrý den, jsem Pavlína, studuju marketingové komunikace a moje životní poslání bude roznášet letáčky po městě. Těší mě.”

Make love MARKETING COMMUNICATIONS, not war

Vysvětlovat, co náš obor obnáší, ale není to jediné, s čím se jako studenti marketingových komunikací potýkáme. Ještě trochu svízelnější totiž mohou být situace, kdy se my, marketingoví komunikátoři, snažíme seznámit s někým úplně mimo náš obor a zapůsobit na něj, protože doufáme, že by to třeba mohl být náš budoucí partner. Pokud takový člověk nemá o marketingu a jeho příbuzných disciplínách aspoň trochu přehled, pak se může stát, že vypadáme jako povrchní ignoranti skutečného smyslu života. Představte si třeba takového biologa, který většinu času tráví v přírodě, televizi nemá a sociální sítě pro něj Facebookem začínají i končí. A pak jeho protějšek, jak mu na rande řekne: „Živím se tím, že přidávám příspěvky na Facebook a na Instagram a ve volným čase se rád/a dívám na reklamy.“ Dobře totiž odtušíme, komu říct, že jsme social media specialista a že v kině jsme byli naposledy, když byla Noc reklamožroutů.  Někdy je potřeba to vysvětlit polopatě a to pak zákonitě musí vypadat, jako že nás naprosto pohltily moderní technologie a konzumní způsob života. To takoví grafici a web designéři to mají krapet jednodušší. Pro lidi marektingového světa neznalé je totiž rozdíl, jestli řeknete, že jste vytvořili deset webů, nebo napsali 100 postů na Facebook.

Řekněte před markeťákem (pardon, marketingovým komunikátorem) slovo „like“. Můžete si být jisti, že si nepředstaví anglické sloveso „mít rád“ v jeho pravém slova smyslu, ale zdvižený palec na Facebooku.

Hlavně to nebrat tak vážně

Všechno to vysvětlování a občas i snahu obhájit důležitost oboru, který studuju, ve skutečnosti vůbec nevnímám jako příkoří. Koneckonců jsem se díky takovým situacím už několikrát dobře pobavila. Je taky hezké si představovat, že někoho možná zajímá, o čem jsou marketingové komunikace, stejně jako jsem já zvědavá, co asi dělá moje kamarádka, která studuje fyzikální inženýrství a nanotechnologie. Proto si myslím, že je fajn, nejen když se člověk ve své oboru co nejvíc orientuje, ale když to taky dokáže přiblížit ostatním.