Pavel Šenkapoun | 19. 02. 2019 Pohodlně se usaďte, v dnešním článku vás provedu svými životními krizemi. Těšíte se? Budu psát o tom, jak se skrze pády na dno můžete dostat o patro výš. Jak je nebezpečné provozovat pink-cloud-surfing a lítat z extrému do extrému. A jak dnešní doba přispívá k tomu, že se mezi lidmi masivně projevují příznaky typické pro hraniční poruchu osobnosti.
Jak jsem se stal copywriterem
Na dráhu profesionálního copywritera jsem se vydal nedobrovolně v roce 2010, když mě vyhodili z Cyrilometodějského gymnázia v Prostějově, kde jsem v té době učil český jazyk a ZSV. Prestiž a finanční ohodnocení učitele tehdy odpovídala prestiži a finančnímu ohodnocení závozníka fekálního vozu a mému obecně hodně kolísavému sebevědomí ten vyhazov neprospěl. “Jak si mám, do…le, vážit sám sebe, když mě vykopnou i z tý nejhůř placený, celou společností opovrhovaný a mnou samým ne úplně milovaný práce?” Neměl jsem tenkrát ještě dost zkušeností a pokory, abych si řekl, že dostat padáka ze zaměstnání, které mi nesedí, asi nebude zas taková tragédie. Na svou obhajobu podotýkám, že v roce 2010 v českých zemích zrovna vrcholila krize, takže jsem byl i docela slušně vystrašenej. Že si nenajdu novej job a chcípnu hlady.
Kamarád Honza Javornický mě ale protlačil jako kopíka do pražské webové agentury MEDIA FACTORY a tím začala má kariéra v online marketingu. Byl jsem na sebe neskutečně hrdej a mé obecně hodně kolísavé sebevědomí vystřelilo do závratných výšin. Trvalo to přesně do dne, kdy jsem nastoupil. Byl to dokonalý volný pád. Nic jsem nevěděl, ničemu nerozuměl, tvorba jednoduchého textíku mi trvala mládí a prgači (= programátoři) ze sousedního oddělení mě za zády nazývali “ufonem”, což jim nezazlívám, protože uprostřed pražské IT firmy se čerstvě třicetiletý suspendovaný vesnický učitel filozofie jinak než jako spadlý z Marsu prostě ani jevit nemohl.
Další příklad situace, kdy i banalita může spustit nezvladatelnou emoční lavinu.
Cítil jsem se strašně. Měl jsem strach, že zklamu, že se ukáže má neschopnost (impostor syndrome, ten mě provází od maturity), že záhy opět skončím na dlažbě a už definitivně chcípnu hlady (blud zchudnutí, to mám po babičce). Ten strašlivý stav ale kupodivu trval jen krátce, maximálně týden, pak jsem se chytil a makal tak usilovně, že mi už za půl roku přidali kačky na výplatní pásce a k dosavadnímu “creative copywriter” na vizitce připsali slůvko “senior”.
Pády na dno
Pro tuhle posloupnost stavů vedoucích od opojné satisfakce po hrozný, beznadějný pocit zmaru máme v češtině několik moc hezkých rčení. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Pýcha předchází pád. A když si to nevezmeme k srdci a tu tlamu nakonec hodíme, hovoříme o pádech na dno. A dodáváme, že tyto pády slouží k tomu, abychom se ode dna odrazili směrem vzhůru. Ty metafory jsou neskutečně moudré a smekám před nimi. Pouze bych chtěl přidat jedno malé, leč podstatné upřesnění, k němuž jsem dospěl během svých vlastních držkopádů.
Od roku 2010 se mi takovým spektakulárním způsobem podařilo žuchnout ke dnu ještě dvakrát. Na jaře 2013, když jsem si v pardubické eBráně prosadil své kreativní oddělení a hned v prvních týdnech mě série vlastních chyb připravila o prozatím jediného klienta, který se rozhodl těchto kreativních služeb využít. Z toho jsem se vzpamatovával měsíc. A v roce 2017, kdy jsme se po 11 letech vztahu definitivně rozešli s mou bývalou ženou. Z toho jsem se vzpamatovával rok.
Miluju tuhle píseň od Fixy. Zpívá se v ní o „bodě, kdy ti zmizí úplně všechno“. A taky, že „dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd“. A ještě, že k Jekyllovi patří bohužel i Hyde. Mardi, ten nedostudovaný bohemista, toho prostě ví o životě dost.
Je příznačné, že všechny ty moje existenciální karamboly byly vždy spojené s rozchody, respektive odchody. Odchod ze zaměstnání, rozloučení se s klientem, rozchod s blízkou osobou. Jak říká moje terapeutka, jsem hodně vztahovej člověk. A konce vztahů (pracovních i soukromých) prožívám opravdu bouřlivě.
A co je pro mě ještě příznačné, jsou úlety do nebeských výšin, které těm kolapsům předcházejí. Když jsem si v eBráně vydupal ze země kreativní oddělení, mé opojení bylo bezmezné. O to hroznější bylo pak vystřízlivění. Rozjela se mi solidní deprese, a jak jsem napsal výše, trvalo mi přes měsíc, než jsem se z ní vylízal.
S jasnou hlavou jsem se pak musel smát tomu, do jak obludných rozměrů v mých očích odchod nespokojeného klienta vyrostl. Reálně se totiž vlastně nic moc nestalo. Přišli noví zákazníci a já se postupně uklidnil a zvykl si na svou novou roli manažera nesoucího odpovědnost nejen za odbornost, ale taky za byznys a fungování svěřené organizační jednotky.
A pak mi to docvaklo. Co když celá ta měsíční depresivní epizoda byla jen průvodním jevem přechodu z nižší úrovně fungování (zaměstnanec, odborník) na úroveň vyšší (manažer, byznysman)? Jak říkají tělocvikáři a psychologové: co roste, to bolí. A přeměna zaměstnance v manažera bezpochyby určitý růst představuje. Minimálně kariérní, ale jsem přesvědčen, že i osobnostní. Být manažerem totiž znamená nést odpovědnost, což předpokládá i větší osobnostní zralost. To všechno jsem si ale bohužel uvědomil až poté, co jsem se do té pozice bezhlavě vrhnul – a dostal do zubů. Měl jsem pak dvě možnosti. Říct si, že na to nemám, stáhnout ocas a vrátit se zpět na úroveň řadového zaměstnance. Nebo se na novou situaci co nejrychleji adaptovat a pokusit se ji zvládnout.
Rozhodl jsem s pro druhou cestu, bylo to bolestivé, ale nakonec jsem nezbytnou transformaci absolvoval poměrně rychle a úspěšně. Když jsem totiž na jaře 2014 odcházel na volnou nohu, už jsem kupodivu žádný podobný propad nezaznamenal. Vysvětluju si to tak, že jsem si zátěž spojenou s přechodem na vyšší úroveň odbyl rok předtím a začátek vlastního podnikání pro mě byl jen pokračováním už načatého procesu. Už rok jsem byl odražen ode dna a stoupal vzhůru.
Život jako plošinová hra
A tady bych rád poukázal na to, že dno je metafora sice krásná a působivá, ale v něčem zavádějící. Navozuje totiž představu, že padáte, padáte, dopadnete, odrazíte se a pak stejnou cestou stoupáte vzhůru. Že se vracíte tam, kde už jste byli a nikdy se vlastně nedostanete dál, protože nejzazší bod, k němuž můžete vystoupat, je hladina.
Představovat si život jako neustálé oscilování v uzavřeném prostoru mezi dnem a hladinou není úplně šťastné. Připomíná to mýtus o Sisyfovi nebo doživotní závod na rotopedu. Ať makáte sebevíc, vpřed se nepohnete. Přesně tak jsem si připadal od nástupu puberty do 26. roku svého života. Camusův esej byl ostatně mou oblíbenou četbou. Pak jsem tohle paradigma změnil, ale teprve během krize v eBráně jsem si uvědomil, v čem ta změna spočívá.
To, čemu obrazně říkáme dno, si totiž můžete pomocí jiného obrazu představit jako strop. Jako nejzazší bod vaší stávající úrovně, jako poslední úkol na konci levelu v plošinové hře zvané život. V plošinových hrách bývá konec levelu vždy nejtěžší, musíte porazit nejvíc potvor a vyhnout se nejzáludnějším nástrahám. V životě je to podobné. Když měníte zaměstnání, bydliště, zpracováváte bolestivou ztrátu, je to boj. Můžete se nechat zastrašit, snažit se vzít zpět neodvolatelné, přikrčit se a nechat všemu volný průběh, což má zpravidla za následek to, že oslabíte své šance rozhodovat o svém životě svobodně. Anebo se do té těžké překážky zakousnete, projdete si slzavým údolím a vylezete na druhé straně – na vyšší úrovni života a své osobnosti.
Že se to neobejde bez bolesti, smutku, slz a hlubokých otřesů jsem si na vlastní duši prožil během manželské krize trvající od září 2016 do Nového roku 2018. Slzy, smutek a bolest ale na té krizi nebyly to nejhorší. Nejhorší byly úlety na růžových obláčcích, které jsme si po každém kole hlubokých propadů ordinovali, snad v naivní touze po vyváženosti. Je strašné, když si po roce vztahu připomínajícím bitevní pole vyletíte na křídlech iluze a sami sebe přesvědčíte, že je všechno v nejlepším pořádku a před vámi leží společná cesta nekonečnými zahradami štěstí. Na ten šílený schizofrenní pocit, když se do takto zmanipulovaného vědomí začne drát realita, nikdy nezapomenu. A na ten strmý pád z obláčku taky ne.
Jak jsem to přežil, vlastně nevím. Jisté je, že vnitřní proměna, kterou jsem posléze prošel, byla velká. Nazval bych to znovuzrozením. Objevil jsem cenu života, pokory, lásky, obyčejného úsměvu. Nalezl jsem cosi jako klid. A probudil v sobě schopnost milovat s intenzitou, jakou jsem si dřív ani nedovedl představit. Postoupil jsem do nové úrovně života a připadám si jako Ganadlf Šedý poté, co se stal Bílým. Takže to nakonec hodnotím jako pozitivní zkušenost. Jenom by bylo lepší, kdybych to byl absolvoval bez obláčkových úletů. I tak by to bylo těžký. Ale s obláčkama to bylo mega těžký.
Pink-cloud surfing a borderline syndrom
Plavba na růžových obláčcích není dobrá. Nemám nic proti pocitu štěstí, opojení z úspěchu, extázím lásky. Ale všechno by mělo mít svou míru. Růžové obláčky jsou příliš extrémně růžové na to, aby vás jízda na nich mohla někam dovést. Se vší vážností říkám, že vám méně ublíží měsíc v depresi než tři dny na obláčku zakončené volným pádem po jeho splasknutí.
Nebezpečí pink-cloud-surfingu spočívá v tom, že během něj je člověk natolik odtržen od reality, že není schopen vnímat, a tudíž ani řešit reálné problémy. Všechno je přece super, život je tak krásný, nebudu si kazit jízdu nějakými přízemními maličkostmi! Jenže přízemní maličkosti ponechány svému osudu budou postupně nabývat na velikosti, budou bobtnat, a až z toho svého roztomilého obláčku sletíte (což se dřív nebo později musí stát), rozmačkají vás na kaši. Člověk se dokáže do určité míry adaptovat na stres, dokáže vydržet střednědobý pokles nálady, dokáže ledacos. Pád z extrémních výšin do extrémních sraček ale dokáže ustát málokdo. To pak hrozí skutečným kolapsem.
Když jsem tady o té obláčkovo-pekelné dynamice přemýšlel, došlo mi, že se v mnohém podobá projevům hraniční poruchy osobnosti. Pro tu jsou taky typické emoční turbulence skákající z jednoho extrému do druhého. Tak jsem si k tomu tématu sehnal literaturu – Hraniční poruchu osobnosti od Röhra a Nenávidím tě, neopouštěj mě! od Kriesmana a Strause. Dozvěděl jsem se, že hraničáři představují pro psychoterapeuty a psychiatry jednu z největších výzev, protože jejich léčba bývá nejnáročnější. Dokonce i schizofrenie nebo klinická deprese jsou na tom prý v tomto ohledu líp. Takže když jsem pak šel za svou terapeutkou, měl jsem docela obavy z toho, jak na moji amatérskou auto-diagnózu bude reagovat. Uklidnila mě ujištěním, že sice mám jisté hraniční rysy, ale hraniční poruchou osobnosti určitě netrpím.
Ulevilo se mi a hraniční rysy své osobnosti jsem si srovnal do úhledného komínku hnedle vedle rysů narcistických, hysterických a závislých, abych je měl všechny pěkně pohromadě. A pokračoval ve studiu.
Generace nomádů a Aristotelova nauka o středu
Musím poznamenat, že patřím k letitým čtenářům Heinze-Petera Röhra, moc si ho vážím, ale jeho generalizující úvahy beru s určitou rezervou. Je to prostě taková jeho libůstka, že když analyzuje například narcistní poruchu, hledá pak narcistní nastavení v celé společnosti. Stejně tak i v knize o hraniční poruše věnuje jednu kapitolu hraniční kultuře naší doby. Svou rezervovanost jsem ale musel trošku zmírnit, když jsem se v publikaci Kriesmana a Strause dočetl, že prý 18 milionů Američanů (tj. 6 % populace) vykazuje příznaky hraniční poruchy osobnosti. Nevím, jaká byla metodologie daného výzkumu a jak výzkumníci odlišili pouhé příznaky od skutečné hraniční poruchy. Pokud se ale 18 milionů Američanů vyznačuje silnou emoční nestabilitou na způsob borderline syndromu, je to obrovské číslo. A pokud by na tom zbytek západních zemí byl podobně, pak bychom o “hraniční společnosti” mohli mluvit bezpochyby právem.
Pro hraniční poruchu je vedle emoční nestability typická absence “jádrové identity”. Tito lidé jako by nevěděli, kým jsou nebo kým by chtěli být. V jejich osobnosti chybějí struktury, se kterými by se dokázali identifikovat. Okamžitě se mi k tomu asociuje metafora tekuté modernity Zygmunta Baumana, ale i starší úvahy o postmoderní společnosti Lipovetského nebo Lyotarda. Je možné, že to neskutečně zběsilé tempo současného světa, v němž prakticky celý náš obzor tvoří technologie, které tu ještě před 15 lety nebyly a za dalších 15 let nejspíš zase nebudou, komplikuje příslušníkům mladších generací jejich pokusy o vybudování vlastní identity. Charakteristické je digitální nomádství – programová nechuť kdekoli natrvalo zakotvit.
Nakonec vlastně asi není divu, že v takto složité společnosti se u tolika lidí rozvíjejí příznaky emoční nestability. Celá tahle doba je nestabilní, tak kdo může proboha očekávat stabilitu od našich emocí? Strašně dobře tomu rozumím. Ale zároveň z vlastní zkušenosti vím, jak nebezpečné je lítat z extrému do extrému. Jak riskantní je plout nad světem na růžovém obláčku a pak se o ten samý svět rozmáznout jako moucha o přední sklo Tesly.
A tak na vás, hlavně na mladé lidi, ale vůbec na všechny digitální nomády a příslušníky hraničních generací apeluju: Nenechte se svými emocemi vláčet do extrémů. Vzpomeňte na velkého antického filozofa Aristotela, který učil, že klíč ke šťastnému životu je v nalezení středu mezi krajnostmi. Aristotelovo vědecké dílo je sice dávno překonáno, ale jeho Etiku Níkomachovu bychom měli podle mě zavést do škol jako povinnou četbu. Možná to naše společnost bude brzo potřebovat.