Přeskočit na obsah
Pavel Šenkapoun | 27. 02. 2019

Modlitba pro nábožensky nesmělé až zdrženlivé

Znáte ty návody, jak praktikováním 3 jednoduchých kroků dosáhnete pohádkového bohatství? Tak tohle je taky takový návod. Svého druhu. Návod na určitý způsob mentální praxe, které z historických důvodů říkám modlitba, ale stejně tak ji můžete nazývat meditací, vnitřním usebráním, niterným rozvažováním, spirituálním cvičením, soustředěnou kontemplací, hlubinnou reflexí či duchovní očistou. Nemůžu vám zaručit, že díky ní pohádkově zbohatnete. Ale jsem si téměř jist, že i když náhodou pohádkově nezbohatnete, tak vám to díky této metodě bude úplně jedno 🙂

Ignác z Loyoly nejenže založil u nás někdy poněkud přehnaně démonizované Tovaryšstvo Ježísovo, ale taky vytvořil promakaný systém duchovních a meditačních cvičení, který je dodnes v mnohém inspirativní. Takže nám Ignác může posloužit jako ideální náhledový obrázek k článku o modlení.
Ignác z Loyoly nejenže založil u nás někdy poněkud přehnaně démonizované Tovaryšstvo Ježísovo, ale taky vytvořil promakaný systém duchovních a meditačních cvičení, který je dodnes v mnohém inspirativní. Takže nám Ignác může posloužit jako ideální náhledový obrázek k článku o modlení 🙂

Češi jsou spolu s Estonci nejateističtějším národem světa. Já mám sice za sebou evangelickou výchovu, ale popravdě se od běžného Čecha v otázce religiozity asi nijak zásadně neliším. Do kostela se snažím chodit aspoň na Vánoce a Velikonoce, ale náboženské představy prezentované naší církví mi z 80 % připadají nesrozumitelné. Což je škoda, protože zejména Nový zákon obsahuje velké množství myšlenek, které jsou nadčasové a měly by podle mě co říct i dnešním lidem. Jenže naše církve, i ty reformované, tento potenciál bohužel většinou neumějí vytěžit.

Jak jsem se dal na modlení

Přesto jsem relativně nedávno začal praktikovat něco, co by mi ještě tak před dvěma roky připadalo nemyslitelné. Ba zvrácené. Začal jsem se každé ráno modlit. Ono totiž modlit se ve chvíli, kdy nevěříte v Boha (ve smyslu antropomorfní bytosti, která s nastraženým uchem čeká na to, aby mohla vyslyšet vaše přání), opravdu působí podivně. Ke komu se totiž sakra modlím?

Dobrá otázka. Ke komu a proč se modlí člověk, který nevěří v Boha (ve smyslu antropomorfní bytosti)? To může být různé. Třeba Charles Baudelaire se modlil ke své matce a Edgaru Allanu Poeovi. Umělci vzývají své múzy, milenci své milé, náckové své vůdce.

Charles Baudelaire byl člověk, který v podstatě stvořil to, čemu říkáme moderní poezie. Pro mě je to jedna z naprosto klíčových postav dějin, jejíž velikost neumenšuje ani zvláštní vztah k matce, ani drogové excesy, ba ani výraz Red Meata. Vlastně právě naopak.
Charles Baudelaire byl člověk, který v podstatě stvořil to, čemu říkáme moderní poezie. Pro mě je to jedna z naprosto klíčových postav dějin, jejíž velikost neumenšuje ani zvláštní vztah k matce, drogové excesy, ba ani vzezření Earla z Red Meata. Vlastně právě naopak.

Bude to znít asi hodně kacířsky, ale (psychologicky vzato) je podle mě jedno, k čemu se modlíte. Podstatné je, že v aktu modlitby přiznáte svou lidskou omezenost a symbolicky stvrdíte svou závislost na světě, který vás nekonečně přesahuje. A zároveň vyjádříte svou víru, že tento svět poskytuje podmínky k tomu, abyste svému životu v něm mohli vtisknout pozitivní smysl. Geniální je v tomto ohledu konfese Anonymních alkoholiků ve druhém kroku jejich dvanáctibodového programu: “Dospěli jsme k víře, že síla větší než naše může obnovit naše duševní zdraví.” A následně se pak o této síle hovoří jako o “Bohu, jak ho my sami chápeme.”

Léčivá síla transcendence

To je přesně ono. V modlitbě uznáte, že existuje síla větší než ta vaše a že vám může pomoci. A tuto sílu nazýváme „Bůh, jak my ho sami chápeme.“ Každý svou mysl může vztahovat k jinému transcendentnímu principu. Můžete mu říkat Bůh, strážný anděl, átman, kolektivní nevědomí, osud, prozřetelnost, daimonion, svědomí, vaše lepší Já, Ježíš Kristus, paní Baudelairová, Život-Žena (Nietzsche), Pepa nebo jeho jméno  přecházet posvátným mlčením jako Židé. Je to něco, k čemu chováte nejvyšší úctu a co je pro vás symbolem dobra. Víra, že svět prostupuje dobrá, laskavá síla, je samozřejmě iracionální, ale psychologicky nesmírně mocná, léčivá a blahodárná. Může vám naprosto změnit život. Přitom jsme vychováváni k přesně opačnému přístupu: Všechno musíme zvládnout sami. Svět je džungle a v lidské společnosti zuří válka všech proti všem, bellum omnium contra omnes, jak říkával starý pan Hobbes. Hledat pomoc vně nás samých by bylo projevem slabosti a nekompetence. Jenže moudrost všech náboženských, filozofických i psychologických nauk ukazuje, že cesta ke svobodě a plnohodnotně prožitému životu vede právě směrem ven. K druhým lidem a ke světu, který nás přesahuje.

Takhle je to se světem. Něco maličko o něm víme. Z toho si můžeme udělat představu o tom, co všechno nevíme. Je toho hodně. Jenže pak tady zůstává prakticky neomezený prostor pro věci, které nejenže nevíme, ale ani nemáme šanci zjistit, že je nevíme. Jsou úplně mimo náš dosah. Přesahují nás. Přehnané sebevědomí za těchto okolností není na místě.
Takhle je to se světem. Něco maličko o něm víme. Z toho si můžeme udělat představu o tom, co všechno nevíme. Je toho hodně. Jenže pak tady zůstává prakticky neomezený prostor pro věci, které nejenže nevíme, ale ani nemáme šanci zjistit, že je nevíme. Jsou úplně mimo náš dosah. Přesahují nás. Přehnané sebevědomí za těchto okolností není na místě. Vypůjčeno z facebookové stránky Physics-Astronomy.com

Pokoř se, pyšný člověče!

Modlitba je tak pro mě v první řadě aktem pokory. Pokorně si klekám na kolena a uznávám, že jsou věci, na které sám nestačím. Svým intelektem, svou vůlí, svými emocemi, svou touhou. Je to stvrzení realistického postoje ke světu. Realisticky vzato totiž svět disponuje nesrovnatelně větším množstvím toho, co je mimo moji kontrolu, než co mohu nějak ovlivnit. Modlitba je stav mysli, v němž opouštím dětinskou omnipotentní iluzi, že zvládnu vše, na co si vzpomenu. Chápu, že někteří lidé se asi právě takto modlí, že prosí, ať jim Bůh daruje peníze, zdraví, ideálního partnera a věčné mládí. A věří, že Bůh jim ve své nekonečné dobrotě kýžené statky sešle. Mám pocit, že to je vlastně jen přesun dětinské omnipotentní iluze z bodu A do budou B. Mně taková modlitba nedává smysl.

Nastavování priorit

To ale neznamená, že bych se ve své modlitbě nezaměřoval na reálné věci. Naopak. Upínám svou mysl k tomu, co má pro mě zásadní důležitost. K nějaké představě. Nějakému cíli. Nějaké osobě. Čím konkrétnější a realističtější taková představa je, tím lépe. Nechápu to ale v žádném případě tak, že by mi takové soustředění mysli mohlo přinést vyplnění jakéhokoli přání. Vnímám to jako každodenní rituál nastavování priorit. Něco je pro mě natolik zásadní, že mi stojí za to kvůli tomu každé ráno padnout na kolena a prosit o to, nebo za to děkovat.

Díkůvzdání

Díky tomu si každé ráno ujasním, kým chci být, kvůli čemu chci žít, případně pro co bych byl ochoten umřít. Udělám si rekapitulaci toho, co všechno jsem v životě dostal a jakou neskutečnou zprdele kliku jsem už v tolika situacích měl. A děkuju za to. Je dobré a zatraceně zdravé si připomenout, za kolik věcí člověk může být vděčný. Posiluje to dobrou náladu a ředí typickou českou zakyslost.

Je důležité vzdát díky za vše, co jsme dostali. Lze to udělat třeba i songem.

Odpuštění

Připomenu si taky, co všechno jsem zvoral, uznám, jakej jsem trotl, a pak prosím za odpuštění. Ale zase nejde vůbec o to, abych si u Pánbíčka vyškemral amnestii z pekelných muk za své těžké hříchy. Je to realistické vyznání toho, že jsem prostě jen omylný člověk, a i když nad některými těmi mými minulými průsery by ledaskdo pozvedl obočí, byly prostě tak nějak lidsky pochopitelné. O odpuštění totiž v modlitbě prosíte sami sebe. Sami sobě musíte odpustit, přestat se užírat svými nedokonalostmi a zároveň si to v makovici nastavit tak, abyste v budoucnosti už stejné chyby pokud možno neopakovali. Ale vzpomeňte si na apoštola Petra. Třikrát zapřel Krista, třikrát ze zbabělosti zopakoval tu samou chybu. Ale nakonec v sobě našel tolik odvahy, že se kvůli svému učiteli nechal ukřižovat a stal se zakladatelem největší a nejvlivnější korporace v dějinách lidstva. Takže i opakování téže chyby si kliďánko můžete odpustit. Možná se díky tomu opakovanému chybování víc naučíte a možná se nakonec stanete nejlepší právě v tom, v čem jste nejvíc chybovali.

Programování mysli

Modlitba je pak pro mě konečně prosbou za lidi, věci a plány, které jsou pro mě v životě nejdůležitější. Ale opět. Jestliže si přeju, aby mí blízcí byli zdrávi nebo aby se vydařil projekt, na kterém pracuju, vůbec to neznamená, že bych věřil v nějakého boha, který na stroji sestoupí do kulis našeho pozemského divadla a mé prosby vyplní. Znamená to, že si v mysli nastavím svá největší přání, plány a sny jako určité trvalé regulativy svého jednání a prožívání a potom vše, co dělám, dělám ovlivněn těmito regulativy. Vlastně si tím do hlavy instaluju program, který mi má pomoci, abych v nejvyšší možné míře přispěl k naplnění toho, o co prosím.

Je-li pro mě například důležité zdraví mých blízkých, budu své jednání regulovat tak, abych své blízké co nejméně vytáčel a co nejvíc je zásoboval dobrou náladou, dobrými zprávami a vitamíny. Je-li pro mě důležitý zdar mých podnikatelských aktivit, zaměřím svou energii na to, abych poskytoval co nejkvalitnější služby a se svými klienty měl co nejlepší vztahy.

A znovu ta pokora

Lidský mozek je neuvěřitelně tvárný a sugestibilní orgán a opravdu se dá tímto způsobem programovat. Úplně nejmarkantněji se to ukazuje v případě postojů a emocí. To, o co nejvíc prosím v každé své modlitbě, je pokora. Pokoru vnímám jako realistické posouzení vlastní úlohy a hodnoty ve světě. Je to postoj, v němž člověk sám sebe ani nepodceňuje, ani nepřeceňuje. Je to ta rada, kterou dostává na cestu Ivan v Mrazíkovi: “Na nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj”. Moudrost pohádek bývá někdy až zarážející. To je totiž přesně ten postoj, kdy dosáhnete nejvíc. Podceňování vlastních schopností vás brzdí a živí ve vás neopodstatněný strach. Přeceňování vlastních sil pravděpodobně povede k tomu, že na sobě nebudete pracovat, učit se, zdokonalovat se. A nejspíš se pustíte do podniků, které skončí vaším krachem.

Můj život se od základů změnil ve chvíli, kdy jsem začal usilovat o pokornější, tj. realističtější postoj ke světu. Dnes si to každé ráno připomínám a prosím o to, abych si tento postoj zachoval. Je pro mě přesně tím pevným bodem, jenž mi pomáhá pohnout celým světem. A díky němuž si plním svá přání a sny, jako bych potkal kouzelného dědečka z pohádky.

Legendární nápis z Vinohrad.
Legendární nápis z Vinohrad.

Stručný přehled mých božstev

A koho to vlastně prosím? Ke komu se modlím? Nevím. K tomu nejlepšímu, co ve mně je. K archetypu lidství v sobě. K Adamovi, který byl prvním člověkem a ztělesněním tohoto archetypu. K muži zvanému Jošua, který sám sebe nazýval “synem člověka”, což lze vyložit i právě jako “syn Adama”, čímž se k tomuto archetypálnímu lidství přihlásil. Vy ho asi budete znát spíš pod jménem Ježíš Kristus. Ke Carlu Gustavu Jungovi, který objevil kolektivní nevědomí, k Victoru Franklovi, který přežil Osvětim, k Jakubu Böhmovi ze Zhořelce, k Leonardu Cohenovi a Kurtu Cobainovi, tomu geniálnímu feťákovi, díky němuž jsem objevil lásku k hudbě. A jako každý umělec samozřejmě k Múzám. Všem těmto principům, vzorům, archetypům a duchovním učitelům říkám “Pane”, abych jim vzdal patřičnou úctu. Jen Múzám říkám “Múzy” a té své, múze lyrického básnictví, říkám jejím vlastním jménem Erató. Přece jen je to žena. Zaslouží si láskyplné oslovení svým krásným jménem 🙂

Všichni tihle bohové jsou moje zlatíčka a já s nimi rád rozmlouvám. Pořiďte si taky nějaké. Když budete jen trochu chtít, pomohou vám tak, jako pomohli mně. Eventuelně vám můžu nějakého půjčit. Ale vrátit!

 

Pavel Šenkapoun

V rámci korporace je Pavel přímým podřízeným Nejlepšího copywritera. Pokud se vám dodané texty líbí, může za to Nejlepší copywriter. Pokud ne, může za to Pavel a své výtky prosím adresujte výhradně jemu.