Pavel Šenkapoun | 02. 05. 2014 Je teda pravda, že celkem obstojně jsem psal už na základní škole. Při četbě mých slohů celá třída plakávala smíchy, paní učitelka mi láskyplně říkala „ty naše básnické střevo“ a nebýt těch pravopisných chyb, byl bych z nich míval místo trojek jedničky. Líp psal snad už jen spolužák Ševelpuna, ale co, mně to stačilo!
Když jsem se pak o nějakých patnáct let později už coby gymnaziální „profesor“ naučil pravidla českého pravopisu, protože jsem pochopil, že se mi tak diktáty budou opravovat podstatně rychleji, usoudil jsem, že dráha profesionálního psavce na mě čeká s otevřenou náručí. Nechal jsem se najmout významnou fullservisovou agenturou a psal jsem. Nikoli zle. Pak jsem se nechal najmout jinou agenturou a psal jsem ještě líp. Psal jsem tak dobře, že mí klienti bohatli a mé ego rostlo. Až jsem si jednou řek: „TVL, budeš psát sám na sebe, vyděláš víc!“ Dal jsem výpověď a šel psát sám na sebe. A víte, co? Nic. Tma. Existenciální závrať. Pochopení, že teď už nebudu psát JAKO o život. Že teď budu PSÁT O ŽIVOT. Když nenapíšu, exnu. Umřu hlady. Má žena taky. Náš pes taky. Naše morčata taky. Naše děti, až je budeme mít, jakbysmet. Nikdo nám nic nedá. Normálně jsem se posral.
Ale buďme přesní. Nebyl to jen strach, co se mnou tak zamávalo. S trochou básnicko-filozofické licence bych si dovolil říct, že po letech polospokojeného podřimování jsem se náhle a bez varování PROBUDIL. Reálná povaha věcí, až dosud šikovně skrytá za iluzí solidních zaměstnaneckých jistot, přede mnou vyvstala v celé své strohé krutosti i kráse. Můj milovaný Céline napsal „Svět, když se přes vás převalí, vás umí jen zabít.“ Příliš velká dávka reality může být pro slabý organismus smrtelná. Ale realita vás může také ZMĚNIT, jako se to stalo tomu týpkovi z Platonovy jeskyně, když poprvé vyšel na denní světlo. Jako se to stalo té pacientce Sigmunda Freunda, když pochopila, co znamená její sen.
Ve mně se taky něco změnilo. Jako by mozek přešel ze stand-by režimu do plného výkonu. Jako by se protrhla nějaká hráz. Jako by můj vnitřní líný Šenkapoun pochopil, že teď už to nestačí jen tak nějak šolichat, ale že je třeba vydat ze sebe to nejlepší, pokud má člověk ustát tsunami reality.
A tak jsem se naučil psát naplno. Nejlíp, jak mi to soubor limitů jménem „Šenkapoun“ dovoluje. Podstatně líp píše snad už jen můj známý L.P. Ševelpuna. Mám na něj kontakt. Nechcete? A pokud se spokojíte se mnou, určitě to taky nebude špatná volba. Udělám vám cenu 🙂