Přeskočit na obsah
Pavel Šenkapoun | 25. 04. 2014

Ať hodí kamenem, kdo nikdy nenapsal „viz“ s tečkou, aneb Když chytří lidé dělají hloupé chyby

Pokryje jazykovou vytříbenost vašich textů tu a tam dysortografický škraloup? Hlavně klid! O pár řádků dál najdete krásné přešlapy daleko větších jazykových es, než je většina z nás. Proč chybujeme a kudy vede hranice mezi dobrými pravopisnými mravy a gramatickým nacismem – o tom je tenhle článek.

Byl jsem grammar nazi, odpusťte!

Jeden čas jsem byl těžký gramatický nácek. Na svou obhajobu uvádím, že zdaleka ne jediný – stačí se rozhlédnout trochu kolem sebe. Vzpomínám si na známého, který prý zásadně neodpovídal na e-maily, v nichž se vyskytla hrubka. Troufnu si tvrdit, že jeho složka s odeslanou poštou neměla daleko k vakuu. Osobně mi takové ortografické jakobínství připadá už za hranou, nehledě na to, že onen dotyčný sám sveřepě trval na správnosti tvaru „shlédnout video“.

IMG_1986

Co se mého někdejšího pravopisného extremismu týče, pojila se v něm nemoc z povolání a syndrom polepšeného hříšníka. Dva roky jsem totiž učil češtinu na gymnáziu a tak jsem se nejen nadrtil všechny poučky tak suverénně, abych zvládl uargumentovat své přemoudřelé studenty, ale také jsem vycvičil své oko k bleskurychlému odhalování pravopisných chyb, abych si tímto spíše reflexivním grifem usnadnil opravování diktátů. Přitom jsem sám coby student žádný velký češtinář nebyl. Dělal jsem hodně chyb, a ještě když si čtu svůj deník z prváku na vysoké, běhá mi mráz po zádech. Možná o to agresivněji jsem později začal tepat všechny lingvistické nepravosti okolo, podobně jako nejšílenější náboženští fanatici bývají konvertité a nejvíc vůně tabáku vadí exfumátorům neboli odnaučeným kuřákům.

Galerie pozoruhodných jazykových a pravopisných chyb

No, ale pak si jednou všimnete, že chyby dělají i lidé, kterých si opravdu vážíte. Lidé vzdělaní, moudří, inteligentní, často i osobnosti s mimořádným jazykovým nadáním. Pohleďte na stručný výčet těch nejfrapantnějších úletů, které se mi v dobách mého gramatického fanatismu podařilo nasbírat:

1. Než celou záležitost poženeme víš“ (myšleno organizačně i prostorově o patro „výš“ na děkanát)

  • z e-mailu univerzitního profesora české filologie

2. Byl bych rád, kdybyjste Vy jakožto vzdělaná osoba

  • z e-mailu ředitele elitního gymnázia (podobné nesprávné hyperkorektní tvary mám doložené i u výkonného ředitele velké firmy, krajského ředitele nadnárodního peněžního ústavu aj.)

3. „Vlajku a na ní krev lidí, jež pod ní stáli

  • z písňového textu národního barda a mistra České republiky ve scrabblu (chybný tvar nom.pl. rodu muž. živ. zájmena „jenž“ mám doložen i v případě univerzitního pedagoga a 60 % českých novinářů)

4. Viz. konec konců můj propagovaný příspěvek...“

  • z odborného článku předního českého specialisty na online marketing a pořadatele největší konference o internetovém marketingu v České republice (mám doloženo také u vysoké manažerky nadnárodní telekomunikační společnosti, deseti ředitelů středních firem, 100 příslušníků středního managementu větších firem a asi 10.000 dalších lidí – svérázný pravopis „konec konců“ zde nechávám bez povšimnutí)

5. Jedná se o dceřinnou společnost

  • z písemného dokumentu komunikačního specialisty jedné pražské agentury

6.Téma krásy a zdravý

  • z oficiální prezentace komunikační strategie jedné reklamní agentury

7. Je nezbytné vstřebávat nové podměty

  • z e-mailu marketingového ředitele střední firmy

Taxonomie jazykových a pravopisných chyb

Mohl bych pokračovat ještě dlouho. Povšimněte si, že nejenže zde nejde o záseky nějakých studentíků, nýbrž vysoce postavených a vlivných lidí. Ale navíc téměř všichni citovaní mají jazyk či komunikaci v popisu práce. Jak to, že selhávají? Vládnou snad komunikačním institucím lidé, kteří nevládnou komunikací? Může to tak vypadat, ale skutečnost je, jak už tomu tak bývá, složitější. Musíme totiž rozlišovat, zda jazyková nepřesnost je projevem nepozornosti, neznalosti anebo skutečné hlouposti. Teprve v posledním případě může být na místě větší či menší míra znepokojení.

1. Chyby z nepozornosti

Většina z nás si to asi vůbec neuvědomuje, ale tvorba jazykových výpovědí představuje neuvěřitelně složitou záležitost. Mozek musí provést spoustu operací a proces výběru mezi i/y nebo s/z se nachází až někde na samém chvostu jejich důležitosti. Tyto operace z velké části probíhají automaticky či poloautomaticky a jsou daleko rychlejší než sebeobratnější prsty běhající po klávesnici. A tak se stane, že ruka se právě chystá napsat „y“, ale mozek je už dávno u jiného slova, v němž se ke vší smůle vyskytuje „i“. A hrubka jako Brno je na světě. O překlepech vznikajících nepřesnou koordinací prstů snad ani nemá cenu mluvit, to je denní chleba. Automatické opravy sice většinu těchto omylů odhalí, ale problém nastává ve chvíli, kdy přesmyknutá skupina písmen opět tvoří smysluplné slovo, bohužel v daném kontextu zcela nevhodné. Takže jediná obrana před tímto typech chyb: všechno si po sobě číst. A až po sobě budete nacházet chyby, rozhodně si nemusíte připadat méněcenní. K pravopisnému chybování se nedávno přiznal Zdeněk Svěrák, o několik let dříve Petr Šabach, pověstné jsou rukopisy Ladislava Klímy a také případ Bohumila Hrabala dokazuje, že jazykové mistrovství nelze v žádném případě ztotožnit s absolutní kontrolou nad pravopisem.

2. Chyby z neznalosti

Tyhle chyby jsou horší. Když někdo píše za „viz“ tečku, nedělá to z nepozornosti, ale z neznalosti. Neví, že je to slovy Curvekilleraarchaickej rozkazovací tvar od slova vidět.“ Dokonce bychom měli upřesnit, že je to jediný možný imperativ od slovesa „vidět“, prostě slovesa čtvrté slovesné třídy vyjma vzoru „sází“ mají rády rozkazy takhle krátce: „trp“, „pros“, „viz“, „slyš“, „hleď“, „mluv“, „mlč“ atd. Zrovna u sloves „vidět“ a „slyšet“ se ale tyto krátké imperativy přestaly v běžné řeči používat a byly nahrazeny tvary svých synonym: „koukej“, „podívej“, „mrkni na to“, „čum“, „heleď“ (= „hleď“ s epentetickým „e“), „poslouchej“.

Podobné je to i s tvarem 1. pádu množného čísla rodu mužského životného vztažného zájmena „jenž“. Správně tento tvar zní „již“. Ještě Karel Kryl v písni „Děkuji“ ho tvoří dle normy: „K živým, již žalují a křičí po soucitu“. Krylův dědic Nohavica už používá chybný tvar „jež“ – stejně jako většina národa. Je snad kvůli tomu Nohavica horší textař? Myslím, že by to byl hodně zjednodušující závěr. Vždyť i Kryl se ve své době dopustil jazykové chyby v písni „Rakovina“, v jejímž textu najdeme verš „Té loutně struny chybí“, což bylo podle tehdejší jazykové normy špatně – mělo tam být „chybějí“. Kryl o tomto jazykovém faux pas mimochodem věděl a poměrně se jím sžíral. Pravopisná reforma z roku 1993 však u sloves čtvrté třídy vzoru „sázej“ povolila v první osobě množného čísla i krátké tvary (oni „sází“, ony „chybí“ atd.), takže už 21 let je píseň „Rakovina“ gramaticky zcela v pořádku. Brzo možná bude v pořádku i verš „lidí, jež pod ní stáli“.

Co z toho plyne? Ani chyby z neznalosti bychom neměli odsuzovat příliš příkře. Jazyková norma, která se ukrývá v kodifikačních příručkách, a úzus, jakým se jazyk reálně používá – to jsou někdy docela vzdálené světy. Jazyk je sociální fenomén, projevuje se v něm princip konformity. Když všude kolem vidím „viz“ s tečkou, nabudu dojmu, že to tak má být. Když tolik významných osobností hovoří a píše o „lidech, jež něco dělali“, možná v jednu chvíli zapochybuji o svém vzdělání. A přizpůsobím se. Za nějakých padesát let se pak přizpůsobí i jazykoví vědci a změní kodifikační příručky, takže to, co dnes považujeme za chybu, bude za padesát let správně. Sub specie aeternitatis no stress baby!

3. Malapropismus neboli chyby z hlouposti

Malapropismus se v zahraniční filologické literatuře používá jako označení pro komickou záměnu slov. Jméno dostal tento fenomén podle paní Malapropové (z Sheridanovy divadelní hry Rivalové z roku 1775), která si notoricky plete slova. Pokud bychom si paní Malapropovou (doslova vlastně „Nesprávnou“, „Popletenou“) chtěli zasadit do českých kulis, můžeme si představit třeba paní Hrabětovou a její nesmrtelnou hlášku „Doktor říkal, že je momentálně zaostalej.

Považuji ale za užitečné vydělit z obecného malapropismu jednu speciální kategorii, kterou nazývám malapropismem snobským. Vyznačují se jím lidé, kteří chtějí za každou cenu vypadat vzdělaně, chytře, moudře, sečtěle a intelektuálně na výši, jenže jim k tomu něco chybí. Zejména vzdělání, moudrost, sečtělost, intelektuální vyspělost. Takoví lidé by se rádi pyšnili bohatým a vytříbeným slovníkem, a tak do svých projevů vpašovávají různé výrazy, kterým nerozumějí a často je ani neumějí vyslovit či správně utvořit. Chyby, které touto cestou vznikají, jsou nejen komické, ale vzhledem k aroganci a nabubřelosti svých původců dokážou i naštvat. Za projev takového snobismu považuji v mnoha případech právě i nadužívání zájmena „jenž“. Přiznejme si, že tohle slůvko má už zkrátka nejlepší léta za sebou. Patří do starých knih či poezie, nikoli do online článků. Máme za něj plnohodnotnou náhradu, zájmena „který“ a „co“, takže je do značné míry i zbytečné. Přesto ho spousta bloggerů a jiných pisálků cpe do každé druhé věty – snad aby vypadali zajímavě, hipstersky. Ok, ale když už ze sebe dělám takové něco extra, měl bych se asi naučit používat to slovo správně, ne? Bohužel jsem v elektronických textech narazil na korektní tvar 1.p. množného čísla rodu mužského životného jen jednou jedinkrát. Na chybné tvary nesčetněkrát. Když se snobismus sám usvědčuje z hlouposti, nezbývá už mnoho prostoru pro shovívavost. Takže na tyhle chyby fakt pozor!

Zrádnost gramatického nacismu

Úroveň psaného projevu bývá často, byť nepřesně, spojována s inteligencí. Když někdo udělá okatou pravopisnou chybu, zpravidla se velmi rychle objeví někdo, kdo vykřikne: „S tímhle člověkem nemá smysl se bavit. Je to hlupák, neumí česky. Przní rodnou řeč!“ Gramatickým nacistům ale podle mě většinou vůbec nejde o krásu a kultivovanost jazyka. Chyba se ostatně může vyskytnout i ve velmi krásném textu. Kdo si z krásné básně odnese jen chybějící čárku, asi mnoho estetického citu nepobral.

Někdy se mi zdá, že útoky gramatických nácků nejsou ničím jiným než zbabělou mstou těch, kteří nemají co říct, těm, kteří mají. Tato diskreditační technika je o to zrádnější v případech, kdy míří proti lidem, kteří se prací s jazykem živí. Zdá se pak být značně legitimní. „Pche, to je teda copywriter. Ať se vrátí na základku!“ „Tenhle že dostal nobelovku? Já bych nikdy takovou hrubku neudělal a žádnou cenu nemám. To je teda spravedlnost! Lidi, nečtěte jeho knihy, vždyť ten člověk neumí psát!“ Pokud se na vás někdo takhle oboří, neztrácejte klid a vysypte z rukávu pár literárních velikánů, kteří taky chybovali. Podstata literárního díla nebo silného textu leží úplně někde jinde než v bezchybném pravopisu. Mozek, který se soustředí na myšlenku a obsah, nemůže uhlídat každé arbitrární a často také efemérní jazykové pravidlo. Od toho je korektor. Chybí-li korektor, což je u elektronické komunikace asi ten častější případ, holt se občas nějaká chybka vyskytne, ale zase není nic snazšího než ji opravit. Osobně za jediný typ jazykové chyby, která si zaslouží být tepána, považuji snobskou formu malapropismu – kdy někdo chce používat super cool slova, ale neovládá je. To ale není náš případ, že jo. Sub specie aeternitatis no stress baby!

 

Pavel Šenkapoun

V rámci korporace je Pavel přímým podřízeným Nejlepšího copywritera. Pokud se vám dodané texty líbí, může za to Nejlepší copywriter. Pokud ne, může za to Pavel a své výtky prosím adresujte výhradně jemu.