Pavel Šenkapoun | 14. 06. 2017 Jiří Rostecký nedávno napsal hodně osobní, hojně komentovaný a v ledasčem kontroverzní článek o smyslu vysokoškolského studia. Zapojil jsem se do následné diskuse o vysokých školách a přislíbil Jirkovi, že mu na dané téma dodám článek shrnující mé názory. Ale protože jsem sobec, a taky proto, že jsem nezvládl tak docela dodržet Jirkovo zadání, napsal jsem nakonec článek nikoli pro Mladého podnikatele, ale pro Nejlepšího copywritera, abych jednak dohnal dvouměsíční článkové manko našeho blogu, jednak abych si to mohl celé udělat po svém. Tento text je nicméně Jirkovi věnován. Jirka mě inspiroval svou odvahou rozebírat na podnikatelském blogu vlastní prohry, faily a pochyby. Patří mu za to můj obdiv i tento článek.
23 let v hajzlu
Já osobně jsem školu nikdy rád neměl. Ani jako žák a student, ani jako učitel. Frustrovala mě, stresovala, ponižovala, šikanovala, buzerovala, vyčerpávala, potápěla, zesměšňovala, znásilňovala, a kdybych to měl říct jedním prostým slovem, tak mě prostě srala. V duchu přísloví “odříkaného chleba největší krajíc” jsem v ní ovšem strávil 23 let. Neuvěřitelné. 8 let základka, 4 roky gympl, 6 let magisterské dvouoborové studium na FF, 3 roky doktorské studium, 2 roky pedagogické působení na církevním gymnáziu. Nechápu, jak jsem tohle mohl sám sobě udělat! Nebo vlastně chápu. Stalo se to nějak takhle.
Základka
Tam jsem neměl moc na výběr. Je povinná. Musel bych zastřelit rodiče a utéct do Jižní Ameriky, kdybych chtěl tomuto jhu uniknout. A tak jsem ji vychodil.
Gympl
Tam jsem na výběr měl, ale neměl koule, abych opustil nenáviděnou instituci a šel dělat něco v mých očích smysluplnějšího. A tak jsem nakonec došel až k maturitě a tu úspěšně složil.
Vejška
Tady to bylo už trochu složitější. Já totiž vůbec nevěřil, že by mě na VŠ mohli vzít. Mé studijní výsledky v posledních dvou ročnících gymnázia byly tristní. Navíc v mých uších stále zněla prorocká slova pracovnice pedagogicko-psychologické poradny, která mi (respektive mým konsternovaným rodičům) v pěti letech sdělila, že jsem na tom s intelektem natolik špatně, že sotva dokončím zvláštní školu. Přišlo mi troufalé věřit tomu, že bych to z předpovězené kariéry executive manažera popelářského vozu mohl dotáhnout až na vysokoškoláka. Říkal jsem si, že maturita je pro mě až až. No ale nějakým zázrakem mě vzali na olomouckou fildu, a to dokonce na dva obory, které jsem opravdu upřímně toužil studovat: filosofii a bohemistiku.
Jenže s nějakou bravurní lehkostí jsem to teda nedával. Než nastal relativně volnější čtvrtý ročník, minimálně pětkrát jsem už měl sbaleno, že ze školy odcházím. Pýcha, ctižádost, nedostatek jiné vize, ale koneckonců i zájem o studované předměty mi v tom ale nakonec vždycky zabránily. A tak jsem najednou stál v černém taláru před pedelem a coby čerstvý magistr přemýšlel, čím se proboha budu živit s tak nesnesitelně nepraktickým dvouoborem.
Postgraduál
S aprobací filosofie-čeština se přede mnou jako zářící highway to hell otevírala prakticky jen jedna cesta. Sexy kariéra středoškolského učitele. Všichni mi to předhazovali. Všichni to brali jako jasnou věc. Až na mě. Táhnout doživotní šichtu v zařízení, které jsem nesnášel, mi nepřipadalo zrovna lákavé. A pak jsem dostal spásný nápad: získám tři roky k dobru tím, že se zašiju do doktorského studijního programu na olomoucké bohemistice. A přesně to jsem udělal. Doktorské studium mi samo o sobě nedalo vůbec nic. Ale otevřelo mi určité možnosti. Podíval jsem se přes Erasma do Krakova a naučil se trochu polsky. A taky trochu anglicky. (Obojí jsem teda už zase zapomněl). Dalo mi čas, abych vybrousil své textařské řemeslo (psal jsem disertaci o písňových textech, živil se překládáním knih). Zažil jsem velkou lásku. Docela zásadní věci. Jenže uběhly tři roky a já stál zas před tou samou otázkou: Čím se proboha budu živit?
Dráha středoškolského učitele
No a nakonec se to stalo. Všechno se zdálo být tak jasně nalinkováno směrem k učitelské katedře, že jsem tomu prostě nedokázal vzdorovat. A nastoupil na prostějovské církevní gymnázium coby učitel češtiny, později i ZSV. Vyfasoval jsem primu, sekundu, tercii a řeknu vám, že to bylo nad moje síly. Na tohle mě filozofická fakulta nepřipravila. Chtěl jsem s osmnáctiletými studenty (a snad ještě více studentkami) rozebírat Platónovo podobenství o jeskyni, ne s dvanáctiletými dětmi probírat vyjmenovaná slova. Chtěl jsem kultivovat duše mladých dospělých lidí, ne se překřikovat s přidrzlými pubescenty. Připadal jsem si jako Wittgenstein v podhorské jednotřídce. Netuším, jak jsem to mohl vydržet dva roky.
Život a byznys začínají po škole ty vole
Bylo mi skoro 30, když mě z prestižního katolického gymnázia vyhodili a já se poprvé ve svém vědomém životě ocitl mimo školu. Byl rok 2010 a zrovna vrcholila krize. A tehdy jsem se poprvé dozvěděl, že existuje něco jako copywriting. Čtyři roky jsem se protloukal rivalitou a intrikami prorostlým prostředím webových agentur, až jsem v 33 letech začal prodávat své copywriterské služby na vlastní pěst. A tak jako si Jirka Rostecký klade otázku, zda přece jen neměl tu vejšku vystudovat, taky já si kladu určité otázky – akorát v přesně opačném gardu. Nebyly ty roky na vysoké, na doktorátu, na pozici učitele ztrátou času? Neztratil jsem kvůli škole 10 let života, které jsem mohl věnovat vydělávání peněz, cestování po světě a popíjení drahého alkoholu? Co mě v tom školství proboha tak drželo, že jsem tam strávil bezmála čtvrt století? Mám vůbec šanci vyrovnat se těm mladým dravcům, kteří do byznysu skočili hned ve dvaceti? Ne že by mě ty otázky nějak mučivě drásaly, ale občas se vynoří.
A pak mě napadá ještě jedna otázka. Proč mě vlastně ta škola vždycky tak štvala? Měl na tom podíl můj problém s autoritami? Vadilo mi omezení svobody, které školní výuka přináší? Příčila se mi bezmyšlenkovitá tupost, s níž jsme se museli drtit různá fakta bez sebemenšího smyslu a vztahu k reálnému životu? To všechno mou averzi ke škole určitě přiživovalo. Ale ten pravý odpor k ní vězí ještě hlouběji. A jedna zvláštní příhoda mi prozradila kde. Abych vás dostal do obrazu, budu teď muset udělat jednu takovou sportovně orientovanou odbočku.
Běžecké intermezzo
Možná jste si všimli, že se dlouhodobě prezentuju jako zapřísáhlý antisportovec. Nemám sportovní nadání, proti sportu jsem vždy preferoval kulturu, u nás v rodině se vždycky hodně četlo a sportem se tak nějak podprahově opovrhovalo. Miluju chození po horách, mám rád projížďky na kole, ale sport tomu odmítám říkat.
Nedávno jsem ale udělal něco pro mé okolí hodně překvapivého. Šel jsem běhat. Tam u nás, v Čáslavi, v tom slavném husitském městě, které nikdo nezná. Vzal jsem si na sebe sice provokativně tričko s hamburgerem, sportovní rozměr toho činu však nebylo možné zakrýt. Rozhodl jsem se pro trať, které se u nás říká “Velké Vodranty”. Je to něco přes 4 kilometry dlouhá trasa vedoucí místním lesoparkem. Až budete někdy v Čáslavi, schválně si udělejte takový test. Zeptejte se náhodné osoby, co to jsou “Velké Vodranty”. Když zezelená, rozklepou se jí kolena a začne cosi neartikulovaně mumlat o nelidských hodinách tělocviku, víte, že jste narazili na čistokrevného Čáslaváka. Velké Vodranty jsou prostě pojem. Když tělocvikář oznámí, že se jdou běhat Velké Vodranty, panikařící žáci bleskově mizí ve švédských bednách, pod medicinbaly, případně mezi kozami… Z těch slov sálá strach.
I já na Velké Vodranty vzpomínám s hrůzou v očích a hlavně plicích. Chápu, že dnes, v časech Endomonda, půlmaratonů a běžeckých selfíček vám nějaké 4 kilometry mohou znít směšně. Ale když takovou trať necháte běžet netrénovaného patnáctiletého výrostka, který o běhu neví vůbec nic, pište si, že už po kilometru bude chtít zaklepat na nebeskou bránu. Řezavá bolest prostupující plicními sklípky, neúnosné píchání v pravém boku, absolutní neochota příčně pruhovaného svalstva reagovat na impulsy deprivovaného mozku, sarkastické poznámky tělocvikáře, záda výkonnějších spolužáků mizejících v ohybu cesty, sténání ještě větších zoufalců, než jsem byl já, kdesi za mnou. Tak mám v paměti uložen vytrvalostní běh.
Proto mě dlouhou dobu nechávalo běžecké šílenství současné doby zcela chladným. Až propadnu neodolatelné touze po sebetrýznění, radši si na Aukru koupím španělskou botu, říkal jsem si. Ušetřím čas a nezemřu zbrocený potem. Jenže pak mě jednoho dne potkalo osvícení. Prsty v tom měla má fyzioterapeutka, která mne po mnoha letech zbavila chronických bolestí zad. Ta mi totiž ukázala, jak ohromný smysl má, když se člověk stará o své tělo. A taky v tom sehrál roli jeden učitel zpěvu, který mi vysvětlil, že bez určité fyzické kondice prostě nelze dobře zpívat. No a taky jsem zrovna procházel docela hlubokou krizí a potřeboval udělat nějaké gesto, které by mě odstřihlo od minulosti. Uběhnutí nenáviděných Velkých Vodrant mi přišlo jako hodně symbolické.
A tak jsem vyběhl. Od fyzioterapeutky jsem dostal pár základních rad: jak si vybrat běžecké boty, že mám co nejpomaleji dýchat, že si mám hlídat co nejpomalejší tempo. Držel jsem se jich jako klíště a stalo se něco neuvěřitelného. Po 20 letech jsem uběhl Velké Vodranty, aniž bych se nějak výrazně zadýchal. Žádná bolest, žádný stud, žádné vyčerpání. Jen obrovská euforie z toho, že něco takového nejen dokážu vykonat, ale že si to dokážu i užít. Od té doby běhám každé ráno ty své čtyři kilometry a je to pro mě něco jako posvátný rituál.
Hodnotit a třídit
No a teď se konečně můžu vrátit zpátky ke svým školním traumatům a taky k tomu, co pokládám za skrytý a poněkud temný smysl českého školství. Proč pro mě byl v 15 letech běh na 4 kilometry takovým utrpením, třebaže jsem byl mladý a pohybu měl celkově mnohonásobně víc než teď? Proč to bylo tak strašné, třebaže jsem pro vytrvalostní běh měl (aspoň v porovnání se sprintem) určité předpoklady a koneckonců jsem se tenkrát umístil někde v polovině výsledkové listiny? Proč jsem si tenkrát běh uložil do paměti jako noční můru, a dnes mi to přijde jako úžasná aktivita?
Proč? Protože tělocvikáře nenapadlo, že by každý člověk mohl mít svoje tempo. A že toto tempo je třeba ctít, jinak se daný člověk nic nenaučí a bude žít s pocitem ponížení a frustrace. Nenapadlo ho, že by běh mohl mít smysl sám o sobě, a nejen jako nástroj k rozškatulkování dětského materiálu na vítěze a lúzry. Myslel si, že je tu proto, aby oddělil zrno od plev, nikoli aby rozvinul náš potenciál. Vzal jako normu ty nejlepší a všechny ostatní pak odsoudil k pocitu trpěných slabých článků řetězu. On nás přece měl naučit běhat, měl nás nakazit láskou ke sportu, měl nám vysvětlit jeho důležitost pro život a zdraví. Místo toho většině z nás sport znechutil. Připomíná mi to mou první hodinu autoškoly. Přišel jsem tam, abych se naučil řídit. Instruktor mě ani nepozdravil a hezky na tykačku řekl “No tak jeď.” Normálně na silnici, v ostrém provozu. Vždyť já do té doby za volantem nikdy neseděl! Chápete to?
Nejsou všichni učitelé jako můj tělocvikář ze základky ani jako můj instruktor v autoškole. Poznal jsem pár kantorů, kteří dokázali nakazit studenty láskou ke svému oboru, a to i ty studenty, kterým pro daný předmět chybělo přirozené nadání. Učitelů, kteří chápali, že děti a dospívající mají různé startovní pozice a že výuka je musí respektovat, pokud má být jejím smyslem něco někoho naučit, a ne pouze rozsegmentovat dav. Takoví pedagogové by měli být vyvažováni zlatem. Bohužel mé superbohaté zkušenosti s českým školstvím mi říkají, že takových suprových učitelů u nás není dost. A to proto, že samotný systém našeho školství je koncipován jinak.
České školství se podle mě ani čtvrt století od revoluce nevymanilo z naivně pozitivistického, respektive marxisticky materialistického pohledu na svět. Cílem školy není vychovat svobodného, sebevědomého člověka. Cílem školy je dosahovat výsledků, které lze měřit. Někomu naměříme málo a půjde k lopatě, někomu naměříme víc a půjde dál študovat. Je to vlastně relikt sociálního darwinismu konce 19. století, kdy se věřilo, že lidstvo lze nějakým moudrým způsobem šlechtit a vylepšovat jeho genofond. Jak vidno, čerpali z toho nejen nacionální socialisti, ale taky komunisti a velká část českých pedagogů o to svůj světonázor opírá dodnes. Stačí si přečíst pár článků od Václava Klause mladšího a povšimnout si, jak silně jeho názory rezonují s učitelskou veřejností. Nebo se mrkněte na komentář Martina Jaroše k názorům šéfa Cermatu, v němž tenhle rys našeho školství pojmenovává. Česká škola v této své podobě neučí a nevychovává. Česká škola hodnotí a třídí. Obraz českého školství mi tímto svým aspektem strašně moc připomíná apelplatz koncentračního tábora. Pochodují po něm vystrašení žáci a kantor ukazuje “doprava”, “doleva”. Jednička, kule. Úspěch, prohra. Život, smrt.
Zdá se, že Roger Watters z Pink Floyd měl ke škole podobný vztah jako já.
Tak tohle je přesně ta věc, která mi na škole vadí. Netvrdím, že hodnocení není důležité. Je to významný nástroj, ale právě jen nástroj, nikoli účel vzdělávání. A dokud tenhle převrácený vztah bude v českém školství přetrvávat, těžko se jeho kvalita nějak výrazně změní. Existují samozřejmě rozdíly. Mezi stupni, typy, zaměřením škol. Někde to pochopili, jinde ještě ne. Bude ale třeba, aby to chápal úplně každý učitel a taky aby se tím řídil. Aby se z toho stal stejně přirozený názor, jako že Země obíhá kolem Slunce a ženy mají stejná práva jako muži. Česká škola dnes motivuje žáky a studenty tak, že je srovnává a vyzývá je: “Makej, dokaž že jsi nejlepší. Ukaž ostatním, jací jsou to nýmandi!” Ale ta motivace přece musí znít jinak: “Usiluj o to, abys v sobě všechno rozvinul na nejvyšší možnou míru, my jsme tu od toho, abychom ti v tom pomohli.”
Motivace založená na rivalitě a srovnávání se zdá být nesmírně účinná. Funguje totiž tak nějak automaticky, samospádem. Pustíte smečku čoklů do výběhu a čekáte, kdo následnou rvačku vyhraje. Máte to bez práce a přirozeným výběrem najdete ty nejschopnější. Těm pak dáte jedničky, těm, co zůstanou ležet v kaluži krve, pětky, zbytek dostane trojky. Geniální. Přirozené. Spravedlivé. Problém je v tom, že nikdo nemůže vynikat úplně ve všem, a tak všechny děti dříve či později zakusí hořkost ponížení. Zoufalství z toho, že ať se snaží sebevíc, zůstávají ležet na zemi a učitel na ně posměšně řve: „Vstávej, makej!“ Místo toho, aby žáci a studenti odcházeli do života s pocitem vítězů (kteří překonali sebe sama a něco se naučili), nesou si s sebou zranění lúzrů. A to je strašně špatně. I prohrávat se přece člověk musí naučit, a to se dělá postupným cvičením, nikoli tak, že vás šoupnou mezi smečku vlků.
Nechť jsou blahoslaveni učitelé, kteří se nechovají ke svým svěřencům tímto zraňujícím a zahanbujícím způsobem, neboť jejich je království nebeské. Vím, že existují, pár jsem jich v životě poznal a bylo to úžasné setkání. Děkuju vám. Ale musí vás být víc. Nevím, jak toho dosáhnout. Velká finanční injekce by určitě trochu pomohla. Ještě spíš ovšem potřebujeme změnu celé společnosti, aby opustila tu směšně archaickou hegelovskou představu pána a raba, vítězů a poražených.
Až k téhle velké proměně dojde, potom bude líp. A potom možná doporučím Jirkovi Rosteckému, aby si tu vejšku dodělal. Ale do té doby to bude spíš jen ztráta času.
Budiž můj osud dostatečně odstrašujícím příkladem všem 🙂
