Pavel Šenkapoun | 26. 01. 2018 Buď chceš, nebo nechceš – tak praví okřídlený postmoderní motivační bulšit. Ale zrovna v tomhle bulšitu je ukryta hluboká a starodávná pravda. Vždyť už starozákonní Bůh ze Sinaje hřímal: “Vaše řeč nechť je ANO ANO, NE NE. Buďte studení, buďte horcí, ale nikdy ne vlažní! Vlažné já nerad, vlažné vyplivnu jak pecku.” Buď chceš, nebo nechceš a není nic mezi tím. A když opravdu chceš, přijmeš vše. Pohrdání, výsměch, chudobu, exekutora, odříkání, život na paštikách s rohlíky, přijmeš riziko, že to všechno nevyjde a ty zemřeš v chudobě a zapomnění. Ale zemřel bys i tak. A můžeš si vybrat, zda zemřeš v klídku a pohodičce, ale jako otrok. Anebo zbědovaný, vyčerpaný, zbitý uprostřed boje, ale svobodný.
Hrůza z prohry
Co nejvíc děsí průměrného týpka ze středoevropské zemičky, když si představí, že by si taky mohl troufnout něco chtít? Z vlastní zkušenosti tvrdím, že je to strach z prohry. Jako by prohra byla nějaký trvalý stav, identita, kterou vám už nikdo neodpáře. Ale prohra je jen okamžik. A po něm následuje další boj, další hra, další prohra, ale jednou za čas taky výhra, prostě jak Bůh dá, pořád dokola a pořád bez ustání až do úplného konce.
Je pošetilé obávat se prohry. A stejně pošetilé je upínat se příliš silně k výhře. Obojí je tak prchavé, že to téměř nestojí za řeč. To jediné, na čem opravdu záleží, je hra sama. A úkolem člověka na tomto světě je najít si tu správnou hru, zvolit si i adekvátní ligu a tuto hru pak hrát, v ní nacházet zalíbení, z ní čerpat posilu a pro ni se trápit a v ní vítězit i prohrávat a nakonec padnout uprostřed hřiště a dojít spásy.
Jsou ale lidé, kteří se tak moc bojí prohry, že nikdy ani nezačnou hrát (jinými slovy nezačnou žít). A když nezačnou hrát, tak nejenže nepoznají to nádherné potěšení ze hry, ale nezažijí ani opojnou slast z vítězství. Nikdy neuspějí. Nikdy nedospějí. A mnozí z nich zemřou zahořklí a zapšklí, a než odejdou na věčnost, stihnou ještě otrávit svým mindrákem život spoustě podobně zamindrákovaných lidí.
Vím, o čem píšu. Píšu totiž o sobě. O jednom ze svých já, v němž jsem prožil velkou část svého života. Tohle já se tak moc bálo prohry, že se jednoho dne rozhodlo, že radši nebude nic chtít. Kdysi dávno, těsně po Revoluci, ještě coby desetileté dítko chtělo tohle moje já podnikat. A o pár let později chtělo psát písničky a dělat hudbu. Jenže tyhlety hry jsou přece tak riskantní, že jo. Podnikání. Umění. Vždyť v těchle hrách skoro každej prohraje a prohra je přece tak ponižující, tak trapná, tak ostudná. A tak jsem nastoupil dráhu středoškolského učitele, nechal se buzerovat despotickým ředitelem, bral míň než soused popelář, závistivě pošilhával po úspěšnějších spoluobčanech jezdících ojetými oktávkami a svoje sny o kreativní práci (podnikatelské, umělecké) jsem odsouval do onoho nám všem důvěrně známého světa “Jednou, až budu mít čas…”, stejně jako bigotní křesťané přesouvají svou vizi šťastného života na obláček jakéhosi imaginárního ráje.
Měl jsem ale v životě kupodivu hodně štěstí. Jednak, že jsem v sobě nikdy úplně nepohřbil ten sen o kreativní práci. Jednak, že i v atakách nejtěžší depky se vždycky někde kolem motal můj anděl a nenechal mě udělat nějakou píčovinu. A taky, že mě vyhodili z toho gymplu, kde jsem pedagogicky působil. Dostal jsem vlastně v životě docela dost kopanců a facek, ale měl jsem to štěstí, že mě to nikdy nezlomilo.
A tak jsem jednoho dne začal podnikat a ukázalo se, že to jde. Bylo to jiný, než jak jsem o tom snil v těch deseti letech, ale bylo to krásný. Mít vlastní klienty, vlastní značku, vlastní zodpovědnost, vlastní hlavu, vlastní průšvihy, vlastní úspěchy, pod nimiž není podepsán žádnej nafoukanej šéf (kteří to se mnou, přiznávám, neměli zrovna lehký), ale jen já. Přitom jsem za ty 4 roky podnikání tolikrát prohrál. V tolika výběrových řízeních jsem neuspěl, tolik kolegů mě opustilo, tolik hrubek jsem nasekal ve svých rozhodnutích i článcích… Často jsem si při tom vzpomněl na sportovce. Na Jardu Jágra, třeba. Nebo Rogera Federera. Představte si tyhle titány, kteří vyhráli vše, co se vůbec vyhrát dá. A přesto jim čas od času dá na prdel nějakej úplnej zelenáč z devětadvacátý ligy. Jak to asi prožívaj?
Prostě jako profíci. Jejich práce je hrát a vyhrávat, což se statisticky vzato neobejde bez určitého procenta proher, které se pak ke konci kariéry už stále jen zvyšuje. Každá prohra je hořká. Je hořké, když vás vyhodí z práce, když vám dá holka kopačky, když vás opustí klient, když váš tým dostane nakládačku. Někdy to bolí jako svině. Proto lidé tak neradi prohrávají, proto část z nich raději vůbec nehraje – a to právě v oborech, na kterých jim nejvíc záleží. Bojí se bolesti.
Manuál profesionálního prohrávače
Měl jsem to stejně. Nejdřív jsem radši vůbec nehrál. Pak jsem hrát začal, ale v případě proher jsem si vytvořil arsenál fíglů, jak bolest z porážky neutralizovat. Však znáte všechny ty racionalizace (“Stejně se mi nelíbila…”), přesouvání odpovědnosti (“Může za to kolega…”), konspirační teorie… Tyhle finty vypadají slabošsky a idiotsky, ale přesto je to pořád lepší než vůbec nehrát. Pro začátek mohou pomoci.
Ale pak jednou přijde chvíle, kdy pochopíte, že nejlepší způsob, jak se vyrovnat s prohrou, je zadívat se přímo do jejího středu, přijmout ji celou svou duší i celým svým tělem, pořádně ji oplakat, nesmírně vulgárně se z ní vyřvat, zapít ji až do němoty, vyběhat ji… prostě jak to komu vyhovuje. A ráno se pak otřepat a jít znovu pracovat. Jít to znovu zkoušet, znovu prohrát a kdoví, třeba i vyhrát. Ale o výhře nikdy moc nemluvte, to profíci nedělají.
Tak jsem se v byznysu naučil profesionálně prohrávat. Je to ohromný dar. A jak jsem se tak vezl na vlnách svých drobných podnikatelských úspěchů i proher, uvědomil jsem si při studiu enneagramů a četbě Pressfieldovy knihy The War of Art, že ta hra, na které mi nejvíc záleží, vlastně není podnikání. Že je to umění.
V šestnáci letech jsem napsal první písničku a dnes jich mám v šuplíku asi stovku (napsal jsem jich teda mnohem víc, ale většina byla tak špatná, že jsem je radši zapomněl). A někdy před dvěma lety mi došlo, že pokud něco neudělám, ty písničky v tom šuplíku zůstanou na věky věků a nikdo nikdy je už odtamtud nevytáhne. “Chci to takhle?” zeptal jsem se. Nechci. Nechci umírat s pocitem, že ty hodiny, dny a měsíce strávené nad psaním písní vyšumí do prázdna, aniž bych se pokusil s tím něco udělat. Přitom jsem celé ty roky věděl přesně, co mám dělat. Naučit se zpívat. A celé ty roky jsem se bál s tím začít, protože jsem věděl, že zrovna ten zpěv mi moc nejde. Kytara mi docela šla, psaní mi šlo samo, ale zpěv ne. Jenže zatímco logická reakce by byla, že na zpěvu budu teda makat desektrát víc, abych vyrovnal svůj handicap, úplně nemyslně jsem před ním utíkal – abych se vyhnul konfrontaci se svou nedokonalostí. A stejně tak jsem se vyhýbal představě, že bych mohl být něco jako umělec. Opět dost nesmyslně. Když jsem ve skvělé knize Richarda Rohra a Andrease Eberta Enneagram – Devět tváří duše četl o typu číslo 4, měl jsem pocit, jako by mi někdo vlezl do hlavy a zcela přesně popsal moji duši. Typ číslo čtyři jsou umělci. Úplně je mi stydno to napsat, ale jsem prostě svým založením umělec. A proč je mi stydno? Protože jsem na poli umění zatím nic závratného nedokázal, žádná Sixtinská kaple, žádná Žlutá ponorka. Pokud bych připustil, že jsem umělec, pak jedině neúspěšný umělec. A já přece tak zoufale nechci být neúspěšný, nechci být loser.
Jenže s tím, jak jsem se naučil prohrávat v byznyse, najednou jsem přestal mít strach z prohry i v oboru, na kterém mi záleží nejvíc. V umění. A tak jsem srazil podpatky a v 35 letech nastoupil na svou první hodinu zpěvu. Dva roky se učím zpívat a pracuju na tom, abych své písničky osvobodil ze dna šuplíku. Stal jsem se umělcem. Sice neúspěšným umělcem, ale umělcem – tedy tím, kým jsem se vždycky chtěl stát a kým jsem vlastně latentně vždycky byl. Potkalo mě velké štěstí.
V čem spočívá rozdíl mezi Šenkapounem_01 a Šenkapunem_02? V jediném slůvku. Chci. Chci být umělcem, chci být válečníkem, chci padnout v boji, a ne chcípnout jako dobře vykrmený křeček v teráriu svých racionalizací, strachů a malých lží. A protože chci, nebojím se prohry. A protože se nebojím prohry, tak hraju, a protože hraju, můžu i vyhrát. Ale o tom radši moc nepřemýšlím, protože ta hra sama o sobě je dostatečně krásná. Miluju hudbu, zpěv, písničky, slova a melodie. To úplně stačí.
Když něco chcete (třeba lepšího prezidenta), tak za to proboha bojujte!
A proč o tom píšu? Když vidím, kolik koučů, infopodnikatelů, e-booků, kurzů, seminářů, školení a knih se věnuje úspěchu a kolik peněz jsou lidé za infoprodukty ochotni zaplatit, vždycky mě napadne, zda tihle guruové řeknou za ten velmi tučný peníz svým ovečkám to podstatné. Že totiž úspěch je fajn. Ale že se k němu nemáte šanci probojovat, pokud se nejdřív nenaučíte prohrávat. Musíte chtít, to vám řekne každý. Ale musíte chtít tak moc, že se přestanete bát prohry a že se naučíte profesionálně prohrávat. Jestli vám to ještě nikdo z těch drahých inženýrů duší neřekl, říkám vám to já a říkám vám to zcela zadarmo.
Téma prohrávání je teď aktuální o to víc, že ve chvíli, kdy píšu tenhle článek, probíhá druhé kolo volby českého prezidenta. Národ je rozdělen a je tedy jisté, že půlka z nás bude muset tuto sobotu přijmout porážku. Všímal jsem si, jak mnozí mí přátelé se té porážky už dopředu tak báli, že hned na Facebook psali hlášky typu “Stejně to prohrajeme, nemá cenu za našeho favorita bojovat.” Ó, jak já jim rozumím. Ale takhle se nechová statečný a svobodný člověk. Jestliže opravdu chci, aby vyhrál můj kandidát, musím udělat všechno, co je v mých silách, aby opravdu vyhrál, a ne stahovat kalhoty dva kilometry před brodem. Jó, možná prohrajeme. Je to docela pravděpodobné. Ale na truchlení ještě bude čas. Teď se bojuje, krucinál!
Takže běžte volit a volte vždy tak, abyste se uvnitř sebe nemuseli stydět, nikoli tak, abyste vždy byli na straně vítězů. Když budete opravdu hodně chtít, stane se zázrak. Ne snad, že by musel nutně vyhrát váš kandidát nebo že byste nutně museli zbohatnout (ale i to se může stát!). Stane se ale ještě větší zázrak. Osvobodíte se. Jak to zpívá Jarek Nohavica v jedné z nejkrásnějších písní, jaké jsem za poslední dobu slyšel:
Říkali z televize, že přišel velké krize den
Jakápak sakra krize, to tu jde jen o peníze všem
Kde se ztratila slova o naději, o tom, že zázraky se dějí, když člověk chce,
A prachy přijdou potom a život není o tom jen.