Pavel Šenkapoun | 17. 10. 2016 Vynikající básník Emanuel Frynta, kterého lze bez přehánění nazvat českým Morgensternem, napsal jednu takovou říkanku:
Pan profesor studuje hýly
A rozličné škodlivé býlí
A říkává prý i studovaný
Se častokrát nepěkně zmýlí
Básnička pro děti, řeklo by se. Leč je v ní ukryta hluboká pravda. Vezměte si například mě. Proseděl jsem ve školních škamnách drahně času od dětství po krizi středního věku, a přesto i po všech těch letech zůstává hlavní doménou, v níž vynikám, činnost zvaná mýlení se. Jsem expert na mýlky.
Historia calamitatum mearum
Jedu třeba takhle vlakem do Prostějova, tak jako každé ráno v letech 2008 až 2010. Krajina, stromy, budovy míhající se za oknem – vše se mi zdá být tentokrát nějaké jiné než obvykle, takové nové, neokoukané… Jaký to úžasný posun ve vnímání reality, říkám si v duchu! A najednou BOUCH. Jsem v Přerově. Nebyla by to snad taková tragédie, kdyby mi za 30 minut nezačínala v Prostějově výuka. Potupný telefonát řediteli školy už snad ani nebudu rozebírat…
Anebo takhle zase sedám ráno do vlaku na Prostějov a najednou BOUCH. Vlak se rozjíždí opačným směrem. Tentokrát mám do začátku výuky víc času, a tak se snažím něco vymyslet. Mnou zvolené řešení však není šťastné. Místo toho, abych vystoupil v Zábřehu a skočil do vlaku zpátky na Olomouc, který jezdí co půl hodiny, vystoupil jsem o 10 minut dřív v Mohelnici (abych jako ušetřil čas!), odkud nejede za celý den ale lautr vůbec nic. Nezbylo mi než si zaplatit taxíka a položit na oltář českého školství 20 % své tehdejší čisté mzdy.
Ztratil jsem peněženku. Dvakrát. Ztratil jsem klíče. Třikrát. Šel jsem na schůzku podle navigace a ocitl se na druhém konci města. Jel jsem na koncert do Heřmaňáku, ale on byl v Chrudimi. Examinátorům (či exekutorům) u zkoušek jsem v nervozitě říkal „vole“. Nesčetněkrát. Historku o tom, jak jsem si spletl Hronov s Broumovem, jste už možná četli na Facebooku. Nechal jsem peněženku na střeše auta a ujel s ní 40 kilometrů. Nespadla! Zlehka jsem zavadil o drahou porcelánovou vázu. Spadla. Mířil jsem na rande, ale spletl si vlaky a přijel o 2 hodiny později někam jinam. Dostal jsem k Vánocům zapalovač Zippo a na Tři krále už ho neměl.
Pozitivní funkce omylu
Mohl bych pokračovat ještě strašně dlouho a myslím, že by vás to i bavilo. Tenhle článek je ale o něčem jiném. O tom, že se samozřejmě mýlím i ve věcech odborných. To už tak zábavné není, alespoň pro mě teda ne. Myslet si ovšem, že odborník se nikdy nemýlí, není ničím jiným než dalším omylem. Omyly patří ke každé lidské činnosti a mají i svůj pozitivní aspekt. Objevují se totiž tam, kde se stýká znalost s nevědomostí, rutina s experimentem, známé s něčím novým. „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Kdo něco dělá, bere na sebe riziko, že to zkazí. A když dělá něco, v čem si není tak docela jistý, ale cítí, že zisk z dané činnosti může být značný, vystavuje se riziku omylu ještě daleko víc. Zároveň tím ale získává také příležitost využít realitu a své okolí jako korektiv a rozšířit rádius svých znalostí zase o nějaký ten centimetřík dál.
Z tohoto přístupu pak profituje jak odborník, tak klient. A kdo podniká, ví, že takhle to v praxi skutečně funguje. Někdy to bývá trochu dobrodružné, jindy zábavné, občas stresující. Většinou ale pro obě strany obohacující. Obohacení může nicméně přijít jen v případě, že expert vůbec uzná možnost své omylnosti a je otevřen realitě, aby své hypotézy, experimenty i omyly způsobené nevědomostí či nepřesností korigoval.
Miluju ji, ale k jejímu zkrocení jsem dalek
A už se pomaličku dostáváme k jádru pudla. Lidé mě občas považují za odborníka na jazyk. Na češtinu. Nelíbí se mi to, nikdy jsem se za něj nepovažoval a nepovažuju se za něj ani teď. Formálně vzato snad ano… Vystudoval jsem bohemistiku (i když mě málem vyhodili), učil jsem češtinu na střední škole (z té mě ovšem vyhodili doopravdy!), znám pár odborných termínů, a když mi jiný copywriter pošle nějaký text, zpravidla tam najdu pár pravopisných drobností, které se ještě dají doladit. Na Facebooku často zveřejňuju printscreeny pravopisných či jazykových úletů z Novinek a jiných webů. Poukazuju na nízkou jazykovou úroveň některých médií.
To všechno jsou ale ve vztahu ke copywritingu jen vnější a podružné věci a já se za odborníka na jazyk prostě nepokládám. Neživí mě totiž znalost jazykových pravidel, ale znalost pravidel marketingových.
Ale i kdybych odborníkem na jazyk byl, neznamená to, že budu znát a perfektně ovládat úplně všechno. Jazykových pravidel je mnoho, často se různě překrývají a zhusta se v jejich výkladu neshodnou ani sami odborníci. A tak jako neurolog se vám nejspíš bude ostýchat udělit radu týkající se zažívání (byť si dost možná trávicí soustavu vytáhl u státnic), také ve filologii se různí odborníci specializují na různé věci a nikdo z nich nezná všechno (snad kromě docenta Hory, který už ale není mezi námi). Tím spíš já, nejsa tím, koho by znalost jazykových pravidel živila, neustále chybuju, mýlím se, některé tvary používám správně, aniž bych je dokázal vysvětlit, jiné používám špatně, aniž bych si toho byl vědom. Jsem poučeným uživatelem jazyka, nikoli jeho znalcem.
Při tom všem se nicméně aspoň snažím o jedno. Zůstat otevřen všem, kteří mě bombardují s upozorněními na mé omyly. Nepříjemná stránka věci je, že si musím celkem často přiznat, jaký jsem vůl. Příjemná stránka věci pak spočívá v tom, že se i v pokročilém věku stále učím a v mezích možností zdokonaluju svou češtinu. Češtinu, kterou sice v žádném případě neznám dokonale, ale o to víc ji miluju. Podobné je to se ženami.
25 chyb i více
No a právě nedávno jsem k tomuto svému autodidaktickému projektu dostal spoustu studijního materiálu. Hned tři lidé v jednom týdnu se mi ozvali, že v knize Webcopywriting pro samouky se vyskytuje více pravopisných přešlapů, než je zdrávo. Nejprve jsem se durdil: to přece není možné! Rukopis jsem četl a opravoval dvakrát. Redaktorka ještě víckrát. Tam přece žádné chyby zůstat nemohly! Jenže zůstaly. Jeden laskavý korektor mi dokonce zaslal výtisk mé knihy s vyznačenými jevy, které pokládal za chybné.
Tak jsem jím okomentovaná místa prošel a zjistil, že sice v 33 případech se o chyby nejedná, v 24 případech jde o jevy sporné (lze je interpretovat různě) a ve 4 případech jsou to chyby převzaté spolu s citovanými texty. Pak tam teda ještě byly specialitky jako oddělování řádu tisíců při zápisu čísel tečkami, na jejichž opravování nakonec korektor rezignoval – ani já je tedy nebudu počítat.
Tak jako tak v knize stále zůstává minimálně 25 míst se špatnou interpunkcí, o jejichž nesprávnosti se nedá příliš diskutovat (možná jich je víc, neboť nejsem moc pečlivý počtář, některé chyby navíc nemusel odhalit ani korektor). V 23 případech jsou to jevy, kde příslušná pravidla sice znám, ale špatně jsem je aplikoval. Nedostatečně jsem se nad danou situací zamyslel, vyhodnotil jsem ji mylně, bezmyšlenkovitě jsem tam udělal (či neudělal) čárku, protože jsem měl za to, že je to vztah ten, a on to ve skutečnosti byl vztah onen. Ve dvou případech pak daná pravidla neznám, buď jsem je zapomněl, nebo se s nimi nikdy nesetkal.
V některém z příštích článků se sporné i očividné pravopisné omyly z knihy pokusím rozebrat. Teď se ale chci zastavit u otázky, jak je možné, že v knize zůstalo tolik chyb. Mám svou teorii – ale abych vám ji mohl přednést, musím nejprve přidat trochu kontextu.
Od surového textu k textu kultivovanému
To, že se při psaní dělají chyby, je úplně normální. Dělají je všichni – od traktoristy po univerzitního profesora. Člověk se při psaní soustředí na obsah sdělení, neřeší formu. Nechává se unést obrazy a rytmem řeči, nesleduje i/y ani nezkoumá do hloubky vztahy mezi jednotlivými větami a výrazy. Píše, jak mu slova přicházejí pod ruku, a má radost z každé nové myšlenky, kterou se mu podaří vyjádřit.
Tímto způsobem vznikne surový text. A pak musí přijít další krok. Text je nutné pečlivě projít, doladit stylistické nuance, ověřit fakta, odhalit překlepy a opravit pravopis. Dělám to takhle u každého svého textu, ať jde o článek na blog, nebo o webové copy pro klienta. U textů pro klienty navíc čteme texty vždy minimálně dva před odevzdáním a pak děláme ještě finální korekturu po odevzdání. U článků na blog je to horší, protože ty bývají mnohem delší a také použitý jazyk je podstatně rozvitější a složitější než v případě prodejních webových textů. Bloggerské texty si navíc koriguju zcela sám, takže prostor pro to, aby tam zůstala chyba, je značný. A chyby tam skutečně zůstávají, narážím na ně jednak sám, jednak mí čtenáři, kteří mě na ně upozorňují.
Ani ten nejdelší a nejsložitější text na blog se ovšem vůbec nedá srovnat s něčím tak monstrózně rozsáhlým, jako je kniha. Schválně si to zkuste. Aspoň já jsem tedy při jejím sepisování málem vypustil duši. A když jsme pak dělali korektury, pravopis byl popravdě tím posledním, na co jsem se soustředil. Řešili jsme spoustu odborných a formulačních otázek a na pravopis vybylo už opravdu málo energie. Přesto jsem se i o pravopisnou korekturu pokusil, ale jak vyplývá z výše napsaného, má roztržitost a nedůslednost mě bohužel nepředurčují k tomu, abych byl kvalitním korektorem.
Nevěřte copywriterům
A teď ta má teorie. Mám podezření, že v nakladatelství dospěli ke stejnému závěru jako někteří mí klienti či čtenáři. Řekli si: „Ten Šenkapoun má na to školy, umí o tom i docela chytře pindat, ten si určitě pravopis ohlídá nejlíp sám.“ Dost možná se i u některých zvláštností mého rukopisu zarazili, ale pak se rozhodli, že se nebudou přít s „odborníkem“, a nechali to tak. Velká chyba! Nejsem odborník na jazyk. A už vůbec ne odborník na pravopisné korektury. A tak má kniha o copywritingu obsahuje minimálně 25 chyb v interpunkci, které by tam být nemusely, kdyby mi nebyla přiznána větší autorita, než jakou si ve skutečnosti zasloužím.
Jaké z toho plyne ponaučení? Nedůvěřujte copywriterům ve věcech korektorských! I když je živí jazyk, neživí je znalost jazykových pravidel. Raději si najměte solidního korektora, který je v daném oboru specialistou. My v Nejlepším copywriterovi jsme to už udělali a texty pro klienty necháváme vždy projít pravopisnou korekturou. Ulevilo se nám.
Ale dokonce ani v případě profesionálního korektora nikdy nezapomínejte na to, že je to jen člověk z masa a kostí, který sem tam nějakou tu chybu také udělá, tedy přesněji přehlédne. Pro příklad se nemusíme trmácet daleko. Z těch tří čtenářů, kteří mě upozornili na chyby v mé knize, byli dva profesionální korektoři. Přesto nikdo z nich nezaznamenal chybu v interpunkci hned na první stránce knihy. Já, korektorský amatér, jsem ji zaregistroval hned (jenom škoda, že jsem si jí nevšiml, když jsem knihu psal…) To ale neznamená, že by mě tento nahodilý postřeh stavěl na roveň profesionálním korektorům. A už vůbec ne, že by toto drobné opomenutí bortilo odbornou autoritu zaangažovaných pánů korektorů. Vždyť už před mnoha lety nám to s tou odborností krásně vysvětlil Emanuel Frynta:
Von profesor študuje hejly
A různý to škodlivý bejlí
A říkává prej i študovanej
Se kolikrát vošklivě zmejlí