Když je dobře špatně aneb Jak jsem přestal být Grammar nazi

Tak jsem se tuhle vracel od zubaře a jda kolem známé banky, najednou mě něco zarazilo. Takový ten pocit, že navzdory dokonalé maloměstské spořádané normalitě něco není v pořádku. Tak jsem se vrátil a prohlédl si výklad známé banky pořádně. Prostudoval jsem vizuál, přečetl si slogan. A pak mi to docvaklo. Byl správně. Češtinsky bez kazu (na rozdíl od mého špičáku). „PORADÍME VÁM, JAK ZHODNOTIT SVÉ PENÍZE.“ Problém s velikostí „v“ u osobního zájmena pro druhou osobu plurálu vyřešen elegantními verzálkami, čárka tam, kde má být. Ale hlavně! Správný tvar posesiva! Žádné cizácké „váš“, ale hezké české „svůj“. Kolikrát jsem se nad tímhle nešvarem navztekal. Kolikrát jsem studentům či copywriterům vysvětloval to jednoduché pravidlo: Když je majitel přivlastňovaného předmětu zároveň původcem děje, použijeme tvar zájmena „svůj“. Když přivlastňovaný předmět nepatří původci děje, použijeme osobní zájmeno kongruentní s předmetem („můj“, „tvůj“, „jeho“, „její“, „náš“, „váš“, „jejich“). Inkriminovaný slogan obsahuje eliptickou vazbu „Poradíme vám, jak (můžete, byste měli) zhodnotit své peníze“. Přivlastňovaný předmět („peníze“) patří původci děje („vy“), proto se použije zájmeno „svůj“. Tečka. Dobře to zvládli, kluci markeťácký ze známé banky…

Jenom… Jenom jedna věc je na tom divná. A to ta, že mi ta věc přišla divná. Že mě ta formulace donutila se zastavit, vrátit se, studovat výlohu, napsat o tom. Já, starý grammar nácek, jsem se totiž vrátil proto, že jsem si myslel, že tam je chyba. Nějak se mi ten text podvědomě nezdál. Nelíbil se mi. Přišel mi divný. Domníval jsem se, že je špatně. A byl dobře. Chápete tu hrůzu? To už jsme si opravdu tak zvykli na nesprávné používání posesiv (přivlastňovacích zájmen), že když je někdo použije dobře, působí to na nás jako chyba? Kam ten svět dospěl? Kam jsme to my dospěli? Kam jsem to já dospěl? A pozastavuje se takhle někdo taky nad mými texty? A mám-li je správně podle pravidel, myslí si, že je mám špatně? Co mám teda dělat? Mám psát záměrně špatně, aby to vypadalo, že píšu dobře? Nebo to nějak koulet na všechny strany? Nebo se na to na všechno prostě a jednoduše jednou provždy a definitivně… Ne, nedokážu to napsat, ale vy víte, co myslím. Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem se vracel domů.

Žijeme v převratné době. Upadá jazyk, upadají mravy, upadá svět. Už dlouho. Svět i jazyk jsou v permanentním úpadku. Nebo je to změna? Úplně normální, obyčejná, hodnotově neutrální změna? Některé věci, které dřív byly smrtelným hříchem, jsou dnes normální. Doba se změnila, říkáme. Některé jazykové jevy, za které by vás profesor Zubatý z Naší řeči nejraději nechal ukamenovat Gebauerovou mluvnicí, jsou dnes absolutně v pořádku. Protože se změnil jazyk a i staromilci a školometi na to nakonec museli chtě nechtě přistoupit. Možná jsme právě svědky lingvistického přerodu, během nějž jedno jazykové pravidlo přestává platit a je nahrazeno jiným, dle zákona entropie jednodušším. To je přece historická událost. Hurá!!! Tyto myšlenky mě dokonale uklidnily, když jsem sedal doma k počítači, abych si přečetl zprávy ze světa. A hele, Islámský stát v Iráku a Levantě chystá invazi do Evropy. A to mě uklidnilo úplně ze všeho nejvíc. Protože jedno vám povím. Až tihle kluci sunitský dorazej k nám do český kotliny, bude každýmu jednomu z nás nějakej rozdíl mezi „svůj“ a „váš“ úplně u prdele.