Pavel Šenkapoun | 12. 06. 2015 Jsem jen obyčejný malý český člověk. Tvor společenský, jak by řekl Aristoteles. Tvor stádní, jak by řekl Nietzsche. Proto jsem ideální pokusný objekt pro testování účinnosti reklam.
Třeba zrovna teď nedávno mě zaujaly dvě. Ani jednu jsem neviděl v televizi, třebaže televizi nejenže vlastním, ale dokonce ji i poměrně často sleduji. Prý kvůli tomu sledování té televize nejsem úspěšný, tvrdí jeden infopodnikatel. Prý kvůli té televizi nemám ani rudimentární inteligenci, tvrdí jakýsi hipster (či snad už dokonce yuccie?) na Facebooku.
Budiž. Ale přestože jsem neúspěšný primitiv, mám nejen televizi, ale také internet. A právě tam jsem viděl ty reklamy. Jedna z nich byla o tom, jak nenáviděné globální pivo Gambrinus přeonačili na sympatické lokální pivo Patron a ono hned začalo všem chutnat. Zní to divně a hodně lidí tomu experimentu nevěřilo a SAB s tím asi počítal, a tak si k tomu pozval i notáře, ale lidi nevěří ani tomu notáři a reklamní znalci se táží, zda ta reklama je správně a zda tím SAB vlastně jen zbytečně neupozornil na to, že o Gambrinusu si všichni myslí, že to je sračka.
Kampaň s Gambrinusem převlečeným za Patrona
A třeba tomuhle argumentu já moc nerozumím. Protože SAB nemusel nikoho upozorňovat. Všichni pivaři přece vědí, že Gambrinus je sračka. Tvůrci kampaně jenom ukázali, že ta „sračka“ ve skutečnosti vzniká až v naší hlavě. A že ta pošramocená pověst nemá nic společného s produktem, ale asi spíš s řadou věcí okolo. Třeba s hospodskými, kteří nečistí trubky, s módou malých pivovarů, s nechutí ke všemu nadnárodnímu a korporátnímu. A ta kampaň nás jen nasměrovala zpátky k produktu. Ad fontes, jak by řekl renesanční myslitel. K věcem samým, jak by řekl Prostějovák Edmund Husserl. A to podle mě není špatný směr.
Během té kampaně jsem si také vzpomněl, jak jsem kdysi považoval Gambrinus dvanáctku za nejlepší pivo vůbec, jak jsem na ni chodil do romantické zahrádky v Čáslavi na Kostelním náměstí, jak jsem se rozplýval nad její plnou chutí se zcela zřetelným medovým dozvukem. Jenže pak romantickou zahrádku zavřeli, Gambáč dvanáctka se přestala snad úplně točit a Gambáč obecně upadl v nelibost. A i já jsa tvorem stádním jsem ho nějak přestal pít.
A pak přišla ta kampaň s tím Patronem. A taky má dávná láska G12 vyhrála stříbrnou medaili na „pivních Oscarech“ – v International Brewing Awards. A já jsem se jednoho dne přistihl, jak si v našem malém supermarketu kladu do košíku namísto přísně regionálního Podkováně plastovou lahev Gambrinusu. Doma jsem si ten Gambrinus otevřel a dal si sklenku k obědu. A. Úplně v pohodě. Žádná újma, žádná kolika, naopak docela příjemná chuť.
Tak to vidíte, jak je člověk hloupý a jak snadno se dá zmanipulovat reklamou místo toho, aby věřil osvědčeným názorům pivních znalců a vůbec lidovým odborníkům na cokoli.
I když. Pak jsem viděl ještě tu druhou reklamu. Na Božkov. S Macháčkem a Petroniem. Jak si tam kluci v nějakém stylovém baru vychutnávají své sklenky bramborového destilátu. A vzpomněl jsem si, že stejně jako Gambáč, taky tuzemák jsem kdysi pívával. Ale na rovinu… nikdy mi nechutnal. A když jsem ho pak pít přestal, nebylo to proto, že bych ze sebe chtěl dělat něco víc. Prostě jsem jen měl peníze na jiný alkohol. Lhostejno, zda v koktejlovém baru, hospodě nebo doma. Po zhlédnutí reklamy jsem se snažil představit si sám sebe, jak si v pátek večer dávám na baru tuzemák a… Prostě to nešlo. Některé bloky jsou prostě tak silné, že je ani zhoubný manipulativní vliv reklamy nezlomí.
Kampaň Božkov s Macháčkem a Petroniem
…
Nicméně takový čaj s rumem (samozřejmě tuzemským), to je jiná. Ten mě naučil pít můj děda. A téhle kombinaci se nic nevyrovná. Podle mě by to byla moc hezká reklama…