Petra Pruden | 18. 05. 2026 Otevřete telefon, začnete bezmyšlenkovitě scrollovat a po pár minutách máte pocit, že z toho vlastně nic nemáte. Jen další prázdné informace. Takové přesycení dnes cítí čím dál více z nás. A možná i proto roste touha po něčem jiném – po obsahu, který má hloubku, smysl a dokáže v nás zanechat určitou emoci.
Digitální svět se otáčí rychleji než když dřív. Každý den vznikají tisíce článků, videí, postů. Algoritmy nás neustále zásobují něčím novým, aby si udržely naši pozornost. Jenže naše mysl má své limity.
Místo toho, abychom byli informovanější, se často cítíme spíše unavení. Přeskakujeme z jednoho tématu na druhé, čteme nadpisy, ukládáme si věci „na později“, ke kterým se už nikdy nevrátíme. A někde mezi tím vším se vytrácí pocit, že obsah má pro nás skutečný význam.
Právě tady se začíná objevovat fenomén digitálního zpomalení. Ne jako trend „odborníků“, ale jako přirozená reakce všech, kteří se cítí zahlcení. Začínáme si více vybírat. Více přemýšlíme, čemu věnujeme čas. A hlavně – hledáme obsah, který za to opravdu stojí.
Touha po smysluplnějším obsahu: Proč kolikrát nestačí jen „rychlé info“
Dlouho platilo, že vyhrává ten, kdo publiku nabídne víc a rychleji. Dnes se situace mění. Nyní rychle poznáme, když je obsah povrchní, repetitivní nebo vytvořený jen proto, aby zaplnil prostor.
Začíná být důležitá hloubka. Obsah, který nejde jen po povrchu, ale nabízí kontext, zkušenost nebo nový úhel pohledu. Nemusí být nutně dlouhý – ale musí být promyšlený. Velkou roli v tom hraje i storytelling. Příběhy, které vychází z reality a životních chyb. Právě ty mají schopnost upoutat pozornost uprostřed nekonečného scrollování.
Krize důvěryhodnosti a kreativity v časech AI
Nikdy nebylo jednodušší vytvořit článek, příspěvek nebo třeba produktový popisek za pomoci AI – a data to jednoznačně potvrzují. Společnost Ahrefs analyzovala 900 000 nových webových stránek v dubnu 2025 a zjistila, že 74,2 % vzniklo za pomoci AI. Detailnější pohled pak ukazuje, jak moc se AI do tvorby skutečně propsala:
-
- Čistě AI obsah: 2,5 %
- Čistě lidský obsah: 25,8 %
- Kombinace obojího: 71,7 %
Těch 71,7 % hybridního obsahu nám říká důležitou věc: přestali jsme psát od nuly. Většina dnešních textů vzniká tak, že AI připraví osnovu, navrhne argumenty nebo vyplní odrážky, které jí zadáme. My pak výsledek učesáme, přidáme úvod a závěr. Na první pohled ideální spolupráce, že?
Jenže právě tady může vzniknout problém, který zásadně ovlivňuje kvalitu i důvěryhodnost obsahu. Když se na AI spoléháme jako na „prvního autora“, nevědomky přebíráme její limity – a to včetně těch kreativních.
Jak se nenechat obrat o svou vlastní kreativitu?
Na Whartonské univerzitě i v kurzech Martina Kavky se v souvislosti s AI mluví o metodě, která vrací kreativní kontrolu zpět do rukou člověka. Jde o Pravidlo prvních 10 minut. Postup je prostý: než vůbec otevřete ChatGPT nebo jiný AI nástroj, věnujte těchto deset minut brainstormingu a formulování vlastních myšlenek, zkušeností a hlavního záměru textu.
Umělá inteligence má přirozenou tendenci sklouzávat k průměru. Nezná totiž váš specifický kontext, styl psaní ani emoci, kterou chcete u čtenáře vyvolat. Pokud necháte AI vygenerovat první návrh jako první, vaše mysl se na něj nevědomky upne (tzv. Efekt ukotvení). Když s výsledkem nebudete úplně spokojeni, automaticky začnete své uvažování ohýbat podle struktury a slov, které vám AI nástroj naservíroval.
Kontaminace dat (data contamination): když se AI učí sama od sebe
Když už mluvíme o možných omezení, nabízí se další otázka: Jak moc můžeme aktuálnímu obsahu na internetu věřit? Důvěra se stává jedním z nejkřehčích prvků dnešního digitálního prostoru. Máme k dispozici nejvíc informací v historii lidstva, ale paradoxně jim věříme nejméně. Tato krize důvěry není namířena proti technologii jako takové, ale proti pocitu, že na druhé straně obrazovky už možná nesedí nikdo, kdo by za svými slovy skutečně stál.
Jednou z příčin může být i takzvaná kontaminace dat (data contamination). Jednoduše řečeno, umělá inteligence se čím dál častěji učí z obsahu, který vytvořila jiná umělá inteligence. Internet se postupně zaplňuje syntetickými texty a ty se následně vrací zpět jako tréninková data pro další modely. Výzkumy, včetně studie publikované v časopise Nature, upozorňují na to, že tento proces může vést k tzv. Model collapse – tedy postupné degradaci kvality modelů.
Jak zpomalit, aniž by nás za to algoritmus penalizoval?
Když se na to podívám z vlastní zkušenosti, právě tahle „nová éra obsahu“ mě inspirovala k tomu, abych změnila přístup k tvorbě.
Dřív jsem měla pocit, že je potřeba být hlavně rychlá. Reagovat, publikovat, držet tempo. Nyní to vnímám malinko jinak. Ze zpětné vazby mých klientů a reakcí čtenářů má mnohem větší smysl jít do hloubky – i za cenu toho, že obsah nevznikne hned.
Často to znamená zastavit se, věnovat víc času detailům, dohledat souvislosti, přemýšlet nad tím, co vlastně chci sdělit. A předem si položit otázku: Má tohle pro čtenáře skutečnou hodnotu? Nejen něco vytvořit, ale také předat. Nejen informovat, ale pomoci pochopit.
Důležité je i to, co se děje po zveřejnění. Sleduji, jak lidé na příspěvek reagují – jestli si ho ukládají, sdílejí nebo u něj označují ostatní. Právě v tom vidím opravdový smysl. Velkou výzvou bude pro mě i další tvůrce najít rovnováhu: Jak zpomalit, aniž by nás algoritmus neviditelně pohřbil?