Jako markeťák stojím za starou belu, a tak jsem se toto léto rozhodla vydělat peníze naprosto mimo obor a v zahraničí. Hned po zkouškovém jsem se vydala kamsi na sever Norska, kde jsem začala svou kariéru kuchařky a pingla. A sobe div se – já si tu během té doby pekelně dobře procvičila pár svatých copywritingových pravidel.
3 měsíce intenzivního kontaktu s lidmi toho holt občas odhalí víc než těsné bokovky v podřepu.
Když do Google Maps zadáte „Konec světa“, najde vám to pochybnou ulici v Hovorčovicích. Ve skutečnosti by vás to ale mělo hodit sem. Zdroj: maps.google.com
Vybrala jsem několik typických zákazníků, kteří mi připomněli nejeden marketingový e-book.
Poznámka nad čarou: Dnes to bude všechno hodně basic, žádná vysoká copywriterská. Tak se pak v komentářích nečertěte.
Lidi, kteří se s vámi fotí
Tihle štamgasti se nejenom fotí, ale taky se na všechno ptají. Standardně se s nimi přes studium a obecné bláboly o českém pivu dostanete až k tomu, jak vaší tetě vyrazila po pilates nepěkná vyrážka na tříslech. Tady hovor i večeře obvykle končí a vy pak ze stolu odnášíte nedojedeného kraba, za kterého rodinka vyplázla přes 3 tácy.
Marketingová rada je do edenu volající: Nikdy na webu nesypte do zákazníků nepodstatné detaily, o které nestojí. To důležité a zajímavé na začátek. Podrobnosti na konec. Třeba to s vaší tetou jednou objeví sami.
Táta slintal
Chodily k nám také rodiny s dětmi. Některé byly fajn, ale někdy s nimi až taková sranda nebyla. Peklo vypuklo v okamžiku, kdy taťka začal po mém dekoltu pošilhávat víc než po velrybím steaku. V této chvíli mě mami obvykle začíná sjíždět pohledem a spouští palbu všetečných otázek, které doprovází nervózním klepáním trekovým sandálem.
V marketingu bych to mohla přirovnat k monitoringu konkurence. Naše mamka se na ni však zaměřuje až moc a úplně zapomíná na tátu, kvůli kterému to vlastně dělá. Stejně to funguje i v byznyse. Nehledejte způsob, jak převálcovat konkurenci. Zaměřte se na to, jak se ještě lépe postarat o ty, pro které tu skutečně jste – vaše zákazníky.
Norsk?
Po incidentu s nevychovaným taťkou se obvykle převlékám do roláku „na Steva“, ale to už do dveří vchází Noráci. Tihle lidé nezdraví. Tihle lidé se ptají: „Norsk?“. Věta „Ajm sory aj spík ingliš“ je většinou rozesmutní víc než zlatý řetízek v jiném hrníčku.
Následně se ještě zostudím přisprostlou norskou říkačkou, kterou jsem si odnesla z poslední akce v domnění, že se ptám na jídlo a pití. Dnes dýško nebude.
Copywritingových pravidel tu najdete hned několik: Nepoužívejte fráze. Mluvte s lidmi jazykem, kterému rozumí – a kterému rozumíte i vy.
Ti, co chodí pozdě
Takoví přijdou zpravidla těsně před zavíračkou. Normálně bych je poslala na ryby, ale to by mě nesměli přistihnout, jak umývám záchody v kuchařském rondonu. To pak většinou odložím kýbl s dezinfekcí a jdu pozdňáky usadit ke stolu bez toho, abych dostala zaplaceno za přesčas.
Co si z toho odnést pro marketing? Dělejte pro lidi občas něco navíc, a to nejen proto, že máte strach z udání na hygienu. Někdy v budoucnu se vám to vrátí. Třeba jako mně v podobě dýška mastnějšího než vlasy low-budgetového cestovatele.
Ten první červený zprava. Původně restaurace. Po mém příchodu povýšena na gastro paradise.
Karavany
Na parkovišti vám zastaví obří bílé monstrum, které zabírá místo pro ostatní auta. Otevřou se dveře a hned po propanbutanovém vařiči a svazku ešusů vypadne z karavanu asi 5členná rodinka a vám je jasné, že víc než vafličky a kafíčko to dnes nebude. Během „hostiny“ navštíví úplně všichni toaletu. Většina se vrací s pokydaným trikem od pasty. Ti kultivovanější pouze s bílým proužkem okolo pusy.
Tito návštěvníci ale přesně vědí, proč se u vás zastavili. Nezajímá je žádná omáčka (v tomto případě doslova), ale něco, co akutně řeší jejich problém. A proto také chodí lidé na web. Nekrmte je. Pomozte jim a oni vám to jednou vrátí – třeba tak, že o vás řeknou dál.
Motorkáři
Polární den je ta tam. S příchodem davidsonů vám restauraci na pár hodin zatemní několik metrů čtverečních černé kůže. Důležité ale je, že tihle chlapi si strašně rádi povídají. Když se k jejich stolu přes všechny ty páteřáky a helmy doklopýtáte, je s nimi docela legrace. A protože jsem dívka všímavá, zaregistrovala jsem, že začnu-li je kromě soba krmit ještě historkou o holce, která se čirou náhodou ocitla tady na severu, má to pozitivní vliv na výši spropitného.
Takže jo. Příběh funguje.
A to je všechno. Norsko mě naučilo mnohem víc než udržet tři talíře v jedné ruce. Občas je zkrátka fajn jít totálně mimo obor a podívat se na věci z jiného úhlu. Nakonec stejně většinou zjistíte, že lidé vás budou inspirovat a bavit, ať už děláte cokoli.
Hubert je rád, že jste dočetli až do konce.
